(Tento příběh s adventní a vánoční tématikou jsem napsal na přelomu let 2015-16. Od začátku adventu  až do Tří králů jsem připravoval každý den jeden díl seriálu o vánočních tradicích, námětů a atmosféře.)

 

Napsal: Libor Čermák

 

 

Jak adventní výstava povzbudila zájem o vánoční tradice (28.11.)

Byla sobota před první adventní nedělí. Ve Sněhulovicích, podhorském městečku, se právě otevírala adventní výstava. Namířeno na ni měl i Matěj se svým dědečkem a malou sestřičkou Zuzkou.

Nejen proto, že tam měl v keramickém betlému vystavenou svojí figurku ovčáka se psem, kterou vyráběl ve škole. Ale už teď se hlavně těšil na ty nejhezčí svátky roku, které byly právě přededveřími. A tak zabouchli dveře jejich roubeného dřevěného domu, kanadského srubu. A Matěj sledoval stopy lidí v prvním, čerstvě napadaném sněhu.

Muzeum je až na náměstí Sněhulovic. Tam naproti kostelu. Když tam konečně došli a vstoupili dovnitř, Matěj hned k tomu jejich betlému. A už ukazoval dědečkovi svojí keramickou figurku. „Tak to jsi ho teda vyrobil hezky,“ pochválil ho dědeček. „Ale i ti ostatní také. Celý betlém se vám povedl.“

Matěj byl rád, že se dědečkovi jejich betlém líbí. A to tak, že si ani nevšiml, co že je tu na výstavě všechno dalšího k vidění. Až dědeček ho na to upozornil:

„Podívej se, Matěji. Co, jsou vlastně pro tebe advent a vánoce?“

Matěj chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „No přeci Mikuláš a Ježíšek. A také dárky a pohádky v televizi.“

„To máš pravdu,“ odpověděl dědeček. „Ale podíval ses tady na výstavě, jaké vánoce měli naši předkové? Ti neznali žádnou televizi ani počítač. A přeci si myslím, že jejich vánoční doba byla o dost bohatší, než ta naše. Možná, že ne tak, jak si myslíš ty. Ale na tradice, kterých se dodneška dochovalo jen strašně málo.“

A tak si Matěj se Zuzkou prohlíželi ty obrázky nejrůznějších nejen Mikulášů a vánočních stromečků. Ale také Lucek, Ambrožů, Barborek, Tomášů, Percht, Štědrých bab, bab ometaček, koledníků, Tří králů a dalších. A přitom se ani nestačil divit, kolik že hezkých vánočních tradic během posledního století vymizelo. A tak se dědečka zeptal: „ A dědo, proč to vlastně všechno zaniklo?“

„No to víš chlapče. Na jedné straně jsme tu měli politické režimy, které těmto starým tradicím nepřály. A také překotný rozvoj techniky a konzumu. A tohle všechno udělalo své. A tak dnes musíme být rádi, alespoň za toho Mikuláše a Ježíška.“

A dědo? A nešlo by s tím alespoň něco trochu udělat?“

„Možná by to šlo.“ Odpověděl dědeček. „Ale muselo by se chtít.“

„To já bych moc chtěl!“ odpověděl Matěj.

„Dobře. Pomůžu ti v tom. Ale nesmíš zapomínat, že vánoce je období, které je hlavně spojené s narozením Božího syna, malého Ježíška. A ten advent, to je doba čekání na jeho příchod. Tak to bylo, je a doufám, že i bude. I když se i teď občas začínají objevovat lidé, kterým se tyto vánoční tradice moc nezamlouvají a rádi by je kvůli nějakým cizákům odněkud z jihovýchodu potlačovali. A právě kvůli těm všem je o to víc dobré si tyto naše staré tradice připomínat. Ale naštěstí to není případ Sněhulovic, kde se za chvíli na náměstí slavnostně rozsvítí vánoční stromeček.“

Pak vyšli ven z muzea, kde na náměstí už byl ozdobený vánoční stromeček, který rostl před radnicí. I další lidi se tam už scházeli. Za chvíli se totiž rozsvítí. Dětský pěvecký sbor zazpíval několik vánočních písní. A do toho začal ozdobený stromek blikat i světýlky. Byla to krása. Světýlka blikala do melodií koled. A do toho všeho vánoční trh provoněný svařákem, trdelníkem a dalšími tradičními pochoutkami. A to vše celé byl neklamný znak toho, že předvánoční doba je už tady.    

 

Jak Matěj vyráběl svíčky na adventní věnec (29.11.)

Nastala první adventní neděle. To Matějova maminka, stejně jako každý rok na začátku adventu, vyráběla adventní věnec. A Matěj, že by si ho také chtěl vyrobit. A tak dobře, proč ne?

A tak mu maminka připravila slaměný věnec, jako kostru. A Matěj na něj začal navazovat jehličnaté větvičky. Na zdobení adventních věnců se obvykle používají smrkové, borové, tisové, tújové či jalovcové větve. A tak je tam navazoval tak, aby se mu líbily.

Jenomže pak nastal problém. Maminka začala připevňovat na adventní věnec svíčky. Ty které se zapalují při adventních nedělích. Na svůj velký věnec připevnila čtyři mohutné svíčky. Jenomže ji už žádné nezbyly na ten věnec Matějův. Co teď?

A tak se šel zeptat dědečka. A ten si kupodivu věděl rady. Svíčky na adventní věnec sice neměl. Ale za to měl nápad. „Počkej tady Matěji, já skočím pro něco k panu Nováčkovi.“

Matěj tedy čekal, co asi děda přinese. Pan Nováček byl jejich soused. Kromě jiných věcí byl také velkým včelařem. Ale včeličky, ty teď v zimě přeci spí?

Dědeček za chvíli přišel domů a Matějovi přinesl jakési čtyři žluté obdélníky ze zvláštního materiálu, do kterých byly vyhloubeny malé šestiúhelníčky.

„Co to je?“ Zeptal se Matěj.

„To je včelí vosk. Přestav si, že včeličky ho ze sebe vypocují. A z toho pak staví plástve. A my si právě z tohohle vosku uděláme ty svíčky.“

Děda za chvíli přinesl jakýsi motouz. „Tak tohle použijeme na knot.“

Nejprve šel k topení. Teplo, které z něj sálá, to použije na změkčení vosku. Pak vložil k okraji vosku knot a začal rolovat. „Vidíš to?“ takhle se dříve vyráběly tradičním způsobem svíčky z včelího vosku.“

Matějovi se to zalíbilo. A tak zbylé tři svíčky udělal podle dědečkova vzoru sám. A celkem se mu povedly. Pak je společně umístili na jeho nově vyrobený věnec. A když bylo vše hotové, Matěj zapálil první svíčku. Byla to opravdu krásná vůně, která se nesla z této svíčky vyrobené ze včelího vosku.

A pak dědeček Matějovi pověděl: „Víš jak vznikl první adventní věnec?“

„Nevím!“

To v 19. století žil v Hamburku jeden pan učitel, který tam měl školu pro chudé děti. Ty se tak těšily na vánoce, že se už nemohly dočkat. A tak jim pan učitel vyrobil ze starého dřevěného kola velký věnec a na něj dal svíčky. Devatenáct malých červených a čtyři velké bílé. A každý den jim zapaloval jednu svíčku. Na neděli pak vždy vycházela ta velká bílá. A právě ty se dochovali v lidovém zvyku až do současnosti.“

„To vlastně ty děti měly takový adventní kalendář. Že jo?“

Ano. Matěji, Vlastně ano.“

Teď si ale Matěj vzpomněl, že pozítří začíná prosinec. A on dosud nemá zakoupený adventní kalendář s čokoládovými bonbony. „A Matěji? Nechtěl bys sis ho místo kupování přímo osobně vyrobit? Zítra ti řeknu jak na to. Jo, a cestou ze školy si kup nějaké bonbony, které ti chutnají.“    

 

Jak si Matěj vyráběl adventní kalendář (30.11.)

Když šel Matěj ze školy, vzpomněl si na radu svého dědečka, aby si cestou domů koupil nějakou tenkou čokoládu, které mu chutná. Budou dnes vyrábět vlastnoruční adventní kalendář.

A tak se Matěj zastavil v samoobsluze a koupil si dvě tabulky čokolády. Jednu mléčnou a jednou hořkou. A pak si je dal to školního batohu a těšil se, co s dědečkem vyrobí. Šel domů. Sníh mu křupal pod nohama a Matěj z dálky vyděl jejich roubený domek, který zdobil jeden ze sněhulovických svahů. Vždy, když vejde  dovnitř, krásně zacítil vůni dřeva, ze kterého byl jejich kanadský srub postaven. Jenomže jaká škoda. Po pár minutách si na vůni vždy zvykne. Když přišel domů, vytáhl z tašky oba pytlíky bonbonů a šel rovnou za dědečkem.

„Ahoj, Matěji. Právě jsem ti připravil vystřihovánky. Tady máš na třech čtvrtkách tvůj adventní kalendář.

Nejprve  vystřihni spodní část adventního kalendáře, který jsem označil číslem jedna.

Na ty nalep okraje 24 přehrádek ve tvaru čtverce. Všechna mají čísla dvě. Na okraj pak nalep i všechny čtyři boční hrany adventního kalendáře. Mají čísla tři a čtyři.

A na závěr na všechny nalep horní obrázek s jesličkami. Do tohoto obrázku pak vystříhej i dvířka jednotlivých přehrádek. Ovšem nesmíš zapomenout vystřihnout jen tři strany dvířek. Aby se neoddělily a daly se zavírat jako okýnka. Na které straně se dvířka budou otevírat, to už nechám na tobě. A na závěr do přehrádek ukryj ty kousky čokolády. A ty si pak budeš brát každý den jeden.“   

A tak Matěj dědečka poslechl. Adventní kalendář si slepil přesně podle dědečkových rad. A bylo to příjemné zpestření adventní doby. Vlastnoručně vyrobený adventní kalendář, ten hned tak nikdo nemá.

 

 

Matěj na zabijačce (1.12.)

A tak konečně začal prosinec. Proč se tento měsíc tak divně jmenuje? Jak se Matěj dozvěděl, prý je to snad od slova „prase“, neboť právě v prosinec je nejčastější dobou vepřových zabíjaček.

A tak si tento den otevřel první okénko svého adventního kalendáře, který si včera vyrobil. A odpoledne se společně s celou rodinou vydali autem do Vepřojed za druhým dědečkem a babičkou. Dnes tam budou mít zabíjačku jednoho z jejich prasátek. A tak vyrazili. Zasněžené pole, louky i střechy domů s rampouchy je upozorňovaly, že se blíží zima a Vánoce. Jak ale sjížděli z hor do podhůří a pak už téměř do nížin, sněhu ubývalo, až se téměř ztratil. U prarodičů ve Vepřojedech, kam jim cesta trvala asi půl hodiny, vládl ještě klasický podzim. Po sněhu zatím ani památky.

„Naši horalové, jsou tady!“ Zvolala babička a šla jim otevřít. Dědeček a strejda s bratrancem Péťou, ty už mezitím chystali potřebné nádoby s horkou vodou, hrnce a další kuchyňské potřeby.

Když už bylo vše připraveno, přivedl strýček toho pašíka a dědeček ho omráčil velkou těžkou palicí do čela. Strýček, jenž je i zdejší vepřojedský řezník, pak vzal nůž a ležícímu prasátku podřízl krční tepnu. Když vykrvácelo, dali ho do necek napařit. A pak ho ještě upravili, aby mu šla stáhnout kůže. Pak vyjmuli vnitřnosti, aby zbylo jen maso.  A pak se přidala i babička s tetou a začaly se vyrábět jitrnice, maso na ovar, maso. Například na černou polévku zvanou legračně prdelačka a další pochutiny. Už byla téměř tma, tak už konečně všichni šli dovnitř, kde se chystalo pohoštění. Nejen chlebíčky a další dobroty, ale i něco k pití. Strýček, pak vzal kytaru a všem zahrál několik písniček. A to nejen jeho oblíbených trampských. Ale protože se blížily vánoce i několik koled. A celo slavnost pak doplnila i ta prdelačka. A na závěr zabíjačkový guláš). To bylo něco! Když bylo pozdě večer, babička dala nějakou výslužku se zabíjačky i Matějovi a jeho rodině. „Tady máte něco na svátky. A tetička navíc dala Matějovi a Zuzce kasičky s padesátikorunou ve tvaru zlatého prasátka. „Tak, ať si vše užijete.“ Všichni poděkovali a pak už se přichystali na zpáteční cestu domů do Sněhulovic. Jen co přijeli, Matěj si vlezl do postele a usnul jak zařezaný. Vždyť zítra ho čekají další adventní dobrodružství.  

 

Matějův dopis Ježíškovi (2.12.)

Ačkoliv Matěj už dávno ví, že dárky nenosí Ježíšek osobně, ale že je to od rodičů a dalších příbuzných, tak stejně rád píše dopisy Ježíškovi. A to i letos. 

No, ve skutečnosti jsou to přeci jen dopisy rodičům. To proto, aby náhodou o vánocích nedostal něco, co nechce. Letos by si přál nové chrániče na inlinebrusle, také nějakou tu foglarovku a také nový nerezový ešus na tábory, protože ten starý hliníkový se už hůř myje. A nezapomněl též připsat i něco ke kolu a nějakou tu stavebnici. Když to šel ukázat dědečkovi, zda to tak může být, dědeček mu na to odpověděl. „A teď to ještě poslat tomu Ježíškovi.“

„Poslat Ježíškovi?“ podivil se Matěj, „přeci stačí, když to dám přečíst rodičům. Ne?“

„To možná ano,“ odpověděl dědeček, „ale i tak to skutečně můžeš poslat Ježíškovi! Vždyť, co je to vánoční dárek od Ježíška? Ježíš Kristus byl přeci syn Boží. A tak i každý vánoční dárek je vlastně takový boží dar. A teď si představ, že v Krušných horách je město, a to se přímo jmenuje Boží Dar. A právě tam mají Ježíškovu poštu. Když si tam svůj dopis pošleš, je to adresa: Vánoční Pošta, Boží Dar 1, 362 62  a připojíš obálku se známkou a svojí zpáteční adresu, pošlou ti ho zpátky se speciálním vánočním razítkem.“

Zajímavý nápad“, řekl si Matěj. A tak svůj dopis vložil do dvou obálek. Na jednu napsal svojí adresu a na tu druhou, vnější, adresu vánoční pošty. Pak se oblékl, přezul se do venkovních bot a vydal se s dopisem na sněhulovickou poštu. Dopis mu tam bez problému vzali. A teď už jen počkat, jaké hezké razítko mu za pár dní zpět zašlou. 

 

Jak Matěje a Zuzku navštívily Barborky (3.12.)

3. prosince přišel dědeček a řekl: „Matěji, chtěl jsi zažít podobné vánoce, jako naši předkové. Tak si představ, že nás dnes navštíví Barborky“

Matěj poslouchal a vzpomněl si na obrázek z muzea. Byly to ženy v bílém závoji, které prý žijí za komínem. A dívají se, zda jsou zdejší děti celý rok hodné. Postupem času však bohužel zanikly, protože jejich poslání se spojilo s Mikulášem.

„Jestlipak víš Matěji“, pokračoval dědeček, „že svatá Barbora byla dcerou bohatého kupce, který ji chtěl ochránit před tehdy novým náboženstvím – křesťanstvím. A tak si představ, že ji uvěznil do kamenné věže. Ale protože jeden z jejich služebných byl tajným křesťanem, přivedl Barboru k víře. Její otec pak na ní chtěl, aby se křesťanství zřekla, jenže ta to neudělala. A tak ji nechal soudit, mučit a nakonec ji usekl hlavu. Hrozné. Jenomže v tu chvíli z jasného nebe vyšlehl blesk a i jejího zlého otce usmrtil.“

Matěj poslouchal a bylo mu dívky líto. Ale za chvíli někdo zaťukal na okno.

„Matěji, rychle zavolej Zuzanku!“

Matěj ji tedy zavolal a pak otevřel dveře. Do místnosti vešli dvě ženy v bílém oděvu. V jedné ruce měli jakési metličky a ve druhé košík s ovocem. V ten okamžik se jejich srubem rozlehla tato barborková píseň:

My jsme dvě Barborky,

neseme vám dárky

Společně si zazpíváme

Nebo vám nalupáme.

Malá Zuzanka byla samozřejmě z toho celá vyplašená. A tak začala zpívat „Táto mámo, v komoře je myš“.

Matěj, ten už byl samozřejmě starší, a tak v hlasech poznal maminku a babičku. Pak si přinesl kytaru a za jejího doprovodu zahrál vánoční píseň „Nesem vám noviny“ (viz Nesem vám noviny)

Barborky obě děti pochválily a každá jim předala jeden košík. Jeden dostal Matěj a druhý Zuzka. Bylo v něm samé ovoce. Banány, pomeranče, kivi, mandarinky a dokonce i ananas. A když odcházely, ještě jim všem řekly: „Buďte hodné, my vás budeme celý rok za komínem sledovat. A zítra si nezapomeňte dát do vody třešňovou větvičku, babrorku. A pak sledujte, kolikátý den po uříznutí rozkvete.“ Barborky pak zase odešly. Obě děti jen sledovaly, jak za nimi zaklapla mosazná klika dveří. A přitom si musely přiznat, že to bylo velice milé. Škoda, že dnes už Barborky už tak moc nechodí tak často, jako například Mikuláš s čertem. Ale kdo ví. Třeba se tato tradice opět někdy obnoví.

 

Jak si Matěj vysloužil třešňovou větvičku (4.12.)

Co, že to včera poradily dětem Barborky? Mají si dát do vody větvičku třešňového stromu. A pak sledovat, kdy vykvete. Ale kde teď sehnat třešňovou větvičku, když doma zatím žádnou třešeň ještě nemají ani zasazenou? 

A tak Matěj začal přemýšlet. Kde sehnat třešňovou větvičku? A nedala by se nahradit něčím jiným? Asi ne. To by už asi nebylo ono. Tak někoho poprosit? Co jejich soused pan Nováček? Když jim dal vosk na svíčky, třeba by jim dal i větvičku ze své mohutné třešně. A tak se Matěj ráno, ještě dřív než vyšel do školy, obul a šel poprosit pana Nováčka. Jak mu před tím prozradil dědeček, správná větvička by měla být uříznuta ráno, v době prvního slunečního paprsku.

Otevřel branku a brodil se nově napadaným sněhem. Zazvonil u pana Nováčka. Jenomže smůla. Neotevírá. Asi není doma. Co teď? Zapřemýšlel. A vzpomněl si, že v ulici nad nimi bydlí Lišák, jejich skautský vedoucí. Ti přeci mají na zahradě krásnou třešeň. Vzpomněl si, jak jemu i jeho kamarádům z oddílu nechal na konci školního roku, aby si každý několik třešní u něj doma natrhal. To bylo tenkrát něco! Kluci mohli lézt po žebříku i po stromě. A přitom si každý pochutnal. A tak vyrazil za Lišákem. Zazvonil a měl štěstí. Jejich vedoucí ještě do práce neodešel. Ale když ho Matěj poprosil o větvičku, odpověděl. „Není problém, Matěji. Klidně ti větvičku z naší třešně dám. Ale něco za něco. Chodíš, ke mne do oddílu, a tak jistě víš, že skaut by měl každý den udělat nějaký dobrý skutek. Nechtěl bys i teď udělat něco takového?“ 

Matěj přemýšlel. Vedle Lišáka bydlela stará paní Morávková. A když Matěj viděl, jak paní vyšla ven uklidit sněhem zapadaný chodník před jejím domem, napadlo ho, že by jí to mohl udělat on. A tak poprosil Lišíka o hrablo. Ten mu ho půjčil a Matěj se tak ze všech sil snažil uklidit chodník jejich staré sousedky. A povedlo se. Matěj chodník od sněhu uklidil hezky. A tak ho Lišák pochválil a za odměnu mu přinesl větvičku z jeho třešně. Včas. Zrovna vycházelo slunce. Matěj poděkoval a pospíchal domů. Větvičku předal Zuzce a společně ji ponořili do vázy s vlažnou vodou. „Tak to jsme zvědaví, jestli to vůbec někdy vykvete.“ Říkali si oba. Prý že kolikátý den po uříznutí vykvete, tolikátý měsíc v příštím roce je udělá šťastným.    

A malé poučení pro mladé čtenáře. Zkuste i vy udělat nějaký dobrý skutek, například pomoci s úklidem sněhu nějakým starším lidem.

 

Jak Matěj dělal čerta (5.12.)

V předvečer svého svátku tradičně obchází děti Mikuláš s čertem a andělem. Výjimkou není ani Matějova rodina. Jenomže letos se Matěj dozvěděl od rodičů, že už je veliký a že k němu Mikuláš už nepřijde.

„Co že?Já jsem sice už veliký,“ odpověděl Matěj tatínkovi, „ale Zuzka, ta je přeci ještě malá. Tu by určitě mrzelo, kdyby za ní Mikuláš nepřišel. A dědeček mu odpověděl. „Matěji, za Zuzkou samozřejmě Mikuláš s čertem zavítá. Ale ty nemusíš ničeho litovat, protože za toho čerta se převlékneš ty!“

„Aha, tak to jo.“ odpověděl Matěj.

„Ale musíš být na Zuzku ten hodný čert! A mluv tak, ať tě nepozná. Jasný Matěji?“

„Samozřejmě, Dědo.“

Když přišel večer, Matěj řekl Zuzce, že jde na ulici koukat se po čertech. Ale vzal si ho k sobě dědeček a oba se šli ven do garáže převléknout. Dědeček, jakožto vysoký pán, si vzal na sebe převlek Mikuláše. A Matěj, protože byl menší, tak čerta. Kromě toho dostal zabalenou v papíru jednu silnější kuchařskou knihu, jakožto knihu hříchů.

„Jestlipak Matěji víš něco o svatém Mikuláši?“ zeptal se ho dědeček převlečený za Mikuláše. Matěj zapřemýšlel, ale nic ho nenapadalo. „Mikuláš se narodil na konci 3. století v turecké Pataře. Jeho rodina byla křesťanská a živila se rybařením. On sám byl velice zbožný a štědrý. Po smrti svého otce rozdal své dědictví chudým. Kolem roku 300 se stal biskupem v Myře v jihoturecké Natálii. Říká se legenda, že se jím tenkrát měl stát ten, kdo následujícího rána vstoupí jako první do chrámu. A to byl právě Mikuláš. A to ve velmi mladém věku kolem dvaceti let. Během pronásledování křesťanů byl vězněn a mučen. Ovšem vydržel a po roce 313, kdy bylo císařem Konstantinem povolené křesťanství, se mohl vrátit do svého úřadu. Zemřel někdy v polovině 4. století, a to 6. prosince, kdy dodnes slaví svátek. Je patronem dětí, námořníků, obchodníků, lukostřelců, vězňů, lékárníků, právníků a studentů. A proto nosí dětem i dárky.“

Ty pro ně byly připraveny v košíku a šlo hlavně o sladkosti a další dobroty. „Zda tam také bude něco pro mne?“ Zamyslel se Matěj. Dědeček, jakožto Mikuláš, si pak vzal do ruky košík s dárky a šli zaklepat na dveře. V tom přišel tatínek a užasl: „Zuzko, už jsou tady!“ Dědeček s Matějem, tedy čert s Mikulášem vešli až do jídelny. A tam se v koutku krčila malá Zuzanka.

„Tak milá Zuzanko, řekl Mikuláš. Jestli pak jsi byla celý rok hodná? Doma i ve školce“.

„Byla!“ řekla vystrašeně Zuzka.

 „Tak se podíváme, blll, řekl čert Matěj“. Otevřel knihu a chvíli listoval. A pak prohlásil. „Blll, já tu nic nemůžu najít.“

 „Tak asi jsi hodná skutečně byla“, řekl děda Mikuláš. „To je velice dobře. A umíš nějakou hezkou písničku jako poděkování za dárky?“

A Zuzka se vyděšeně dala do zpěvu písničky „Skákal pes přes oves.“

„Velice hezké“, řekl děda Mikuláš. A co můj čert. Také něco umí?“ Matěj přemýšlel, co by zazpíval, aby se Zuzce neprozradil. A tak ho najednou napadla jedna čertovská rýmovačka:

„S čerty, s čerty, s těmi nejsou žerty. Na hlavě maj rohy a místo kopyt nohy. Teda vlastně obráceně.“

No hezké, je vidět Zuzanko, že mám šikovného čerta. Tady jsme ti přinesli dárečky. A rozděl se i se svým starším bráškou, který teď někde běhá ulicemi Sněhulovic a hledá nás. Ahoj, my přijdeme zase za rok.“

Dědeček s Matějem vyšli ven a opět rovnou do garáže. Tam se zpátky převlékli. A Matěj rychle zpátky domů, protože už se nemohl dočkat na ty dobroty, které jakožto čert s Mikulášem přinesli k nim domů, a které si svojí na rychle vymyšlenou čertovskou rýmovačkou také vysloužil.    

 

Výroba mikulášských dobrot (6.12.)

Včera v předvečer svého svátku chodil Mikuláš. Ale jeho odchodem z domu přeci svátek svatého Mikuláše nekončí. A tak dědeček Matějovi i Zuzce předvedl další mikulášský zvyk. 

„Podívejte se, co jsem vám dneska vyrobil!“ A položil na stůl nádherné výrobky z ovoce, špejlí, hrozinek a dalších dobrot. „Na Mikuláše se vždycky vyráběly takové to ozdoby, které pak ozdobily domácnost po celé vánoční svátky.“

„No to je nádherný dědečku. To bych chtěl také umět.“ Poznamenal Matěj. „Vždyť si to také můžeš vyrobit.“ Odpověděl mu dědeček. „Není na tom nic těžkého. Vždyť je to něco podobného, jako když na podzim děláš zvířátka z kaštanů. Akorát tam místo kaštanů, žaludů a bukvic dáváš ovoce. Pak už se fantazii meze nekladou.“

A tak si Matěj se Zuzkou přinesli nejrůznější ovoce, jablka, hrušky, pomeranče a oříšky a už to šlo. Obě děti takto vyráběly různě čerty, třesolky a další zvířátka. Která jim ozdobila obývací pokoj.  

A navíc do to přišla ještě babička. „Když jste tak šikovní, podívejte se, co jsem vám udělala. To je vizovické těsto. To se sice nejí. Ale můžete si z něj vymodelovat co chcete. A pak si to dát třeba na vánoční stromeček.“

Vizovické těsto? A tak pod rukama dětí i dědečka i babičky vznikaly nejrůznější ozdoby. Zvířátka, postavičky, a další věci. Dokonce i malé jízdní kolo a malou kolečkovou inline brusli vyrobil Matěj z těsta. To bude letos jejich vánoční stromeček mít hezké ozdobičky.        

 

Jak děti honily Ambrože (7.12.)

„Matěji“, řekl ráno chlapci dědeček. „Už nás navštívily Barborky i Mikuláš. V pořadí třetí adventní postavou, která nosí dárky, je Ambrož. Ovšem ten nechodí za dětmi domů, ale děti chodí za ním.“

„Ambrož?“ podivil se Matěj. O něm totiž ještě nikdy neslyšel.

„Ano, svatý Ambrož“. Odpověděl dědeček. „Ten se narodil kolem roku 340 v německém Trevíru, Vypráví se pověst, že ho jako malého chlapce napadl roj včel, ale nijak mu neublížil. V dospělosti se stal nejprve milánským soudcem. A i přesto, že nebyl pokřtěn, byl pro svojí dobrosrdečnost zvolen roku 374 milánským biskupem. V Miláně pak i zemřel, a to v roce 397.  Protože se ve svém díle hodně věnoval teologii, biblické exegenezi a katechezi, tak ho v roce 1295 papež Bonifác VII. jmenoval tzv. prvním učitelem církve. A tak dnes pozvi své kamarády ze školy a ze svého skautského oddílu, aby večer v pět hodin přišli ke sněhulovickému kostelu. Tam pro ně bude přichystáno ambrožské překvapení.“

Jak dědeček řekl, Matěj udělal. Během dne ve škole pozval co nejvíc kamarádů. A mnozí z nich skutečně večer ke kostelu přišli. Když na věži odbila pátá hodina večerní, všichni byli napjatí, zda se něco bude dít. Vtom se v jedné postraní ulici objevila zvláštní postava s černou špičatou čapkou, závojem přes obličej, dlouhou bílou košilí a bílými rukavicemi . V levé ruce měla uzlíček s něčím a v pravé koště polepené papírem.

„To je Ambrož!“, zavolal na děti dědeček. „Kdo z vás ho chytí?“ Děti se za Ambrožem rozběhly. Když je tajuplná postava zpozorovala, dala se i ona do běhu. Vtom začalo z toho jejího uzlíčku cosi padat. Byly to bonbóny. A tak je všichni pochopitelně začali sbírat. Ambrož se párkrát proběhl po náměstí sem a tam. A za chvíli zmizel zase v jedné postranní ulici. Ovšem bonbóny, to bylo něco, co si nikdo nenechal ujít. Matěj sám jich nasbíral asi deset. A ostatní na tom byli podobně. To bylo něco. Dědeček a jejich oddílový vedoucí Lišák jim tady připomněli další s polozapomenutých adventních obyčejů. Kluci byli nadšení. Nejen že se proběhli ve sněhu na čerstvém vzduchu, ale dokonce měli menší bonbónovou výslužku přímo od svatého Ambrože. A všichni si přáli, aby za rok jim Ambrože opět udělali.   

 

Jak šel Matěj s dědečkem pro jmelí (8.12.)

Jmelí je odedávna součástím dekorace vánočních svátků. A tak dědeček navrhl Matějovi, že ho odpoledne půjdou do přírody nasbírat. Bude to pro něj další předvánoční dobrodružství. 

Dědeček s Matějem se pořádně oblékli do teplého zimního oblečení a obuli do pevných zimních bot. Vždyť přes noc napadl ještě další sníh. A tak vyšli z jejich roubenky a namířili si to za Sněhulovice ke Zlatému potoku. Tam prý dědeček na podzim spatřil ve stromech několik větších trsů jmelí. „Víš Matěji, že jmelí se používá strašně dlouho?“

„Fakt?“ zeptal se chlapec.

„Ano.“ Používali je už dávní Keltové. Ti v době našich vánoc slavili svátky slunovratu a jmelí považovali za posvátnou květinu, protože celou zimu umí držet svojí zelenou barvu. Říká se, že je prý ze stromu sekali zlatými srpy. A také se říká, že když se v Betlémě narodil malý Ježíšek, tak svatý Josef jeho kolébku vytesal právě z jmelí. Proto se jmelí používá i při našich vánocích.“

Oba si to vyšli ven z města a vydali se cestou podél potoka. Matěj si všiml, že čerstvě napadaný sníh už ozdobily šlápoty zvířátek. Nejprve to byly stopy psů, které sem chodili jejich majitelé venčit. V mělkém sněhu se občas objevily i šipkovité stopy vrabců a kosáků. A okus dál v na louce se objevily i srdíčkovité srnčí stopy a malé stopy zaječí. Bylo to skutečně zajímavé pozorovat, jak se zvířátka pohybovala po této louce.

„Vidíš Matěji támhle v dálce ty stromy?“ Zeptal se Matěje dědeček.

„To myslíš ty s těmi koulemi“.

„Přesně tak. Ty koule, to jsou právě trsy jmelí. Jsou to vlastně paraziti na těch stromech. A tak ty stromy budou jedině rádi, když jim je trochu uřežeme.“

A tak si to oba namířili přímo k těm stromům. Když tam došli, snažili se nalézt nějaký bohatý trs jmelí, který ovšem nebude moc vysoko. To aby nemuseli lézt až někam do koruny stromů. Větve jsou namrzlé a úraz je to poslední, o co by Matěj i děda teď před vánocemi stál. Matěj chodil kolem stromů, až konečně jeden hezký trs, který byl nízko, nalezl. Dědeček ho pochválil. Pak vytáhl nůž, aby jmelí uřezal. Povedlo se. Každý si pak vzal do ruky pár větiček jmelí a vraceli se zpět domů. Už se těšili, jak si s ním vyzdobí jejich roubenku. A samozřejmě také na teple vytopený domov.     

 

Jak Matěj vyrobil dárek pro pejska Ronyho (9.12.)

Matěj se vydal na pravidelnou schůzku jeho oddílu. Tentokrát tam měli kluci za úkol něco hezkého vyřezat ze dřeva.  

A tak Lišák jejich vedoucí začal povídat o práci s nožem:

„Kluci, nůž patří k nezbytným pomůckám každého zálesáka. Může se používat jen a pouze na řezání. K ničemu jinému. Nikdy ho neházíme do stromu nebo nezapichujeme do země. Ani ho nestrkáme do ohně nebo jím nenahrazujeme jiné nástroje. Na řezání mějte buď zavírací nůž s pojistkou a nebo nůž lovecký uschovaný v pochvě. A teď k řezání. Když chcete s ním něco vyřezat, řežte vždy jen směrem od svého těla. A také pozor, abyste jím nezranili někoho druhého.“

Matěj si tedy vyndal z batůžku svůj lovecký nůž s mosaznou rukovětí a vysunul ho z pouzdra. A Lišáka hned upoutal. „Máš ho hezký, Matěji. „Proč sis ho nevzal na opasek? Vždyť by ti ke kroji docela slušel.“

Matěj nevěděl, co odpovědět. A tak si alespoň své kožené pouzdro pověsil na opasek.

„A teď kluci“, řekl Lišák, „vám dám tato dřevěná polínka. A vy z nich něco hezkého vyřežete.“

Někteří kluci byli opravdu zruční. Někteří neváhali vyřezat dokonce i lodičku. Jenomže Matěj vzal své polínko a zkoušel vyřezat něco, ani nevěděl co. Od jeho polínka létal jeden odřezek za druhým. Ale co to mělo být, to nikdo nepoznal. Brzy si jeho vyřezávacích hrátek všiml i Lišák. A tak se ho zeptal, co že to vlastně je. Matěj si prohlížel svůj výtvor a přitom chvíli přemýšlel. A pak odpověděl. „No to je přeci kost! Dám jí našemu pejskovi jako dárek pod vánoční stromeček.“

„No proč ne. I pejskové jsou přeci čestní členové rodiny. A i ti si přeci zaslouží vánoční dárek. Chválím Tě za tvůj hezký nápad.“

Matěje to samozřejmě potěšilo. A o to lépe se mu šlo pak ze schůzky i se svým loveckým nožem na opasku. Dárek pro pejska Ronyho už má. Ale co dá těm lidským příslušníkům jeho rodiny?     

 

Matějovo adventní bruslení (10.12.)

Když se na sněhulovickém náměstí postavila umělá ledová plocha, to byla věc! Vyzkoušet ji musel i Matěj. A s rodiči tam šla poprvé na brusle i malá Zuzanka. A Matěj se měl stát jejím učitelem bruslení.

Oba se posadili na lavičku a přezuli se do bruslí. Matějovi, tomu to přeci nedělalo žádné problémy. Přezul se, zašněroval tkaničky a šup po schůdkách na ledovou plochu. Nohy dal nejprve do „V“ a střídavě se odrážel jednou a druhou nohou. A už si to svištěl. Nejprve jedno kolečko, pak druhé kolečko a ještě třetí. Teď rodiče přezuli i malou Zuzanku. Pomohli jí vysadit na schůdky, aby se dostala na led. To se ještě povedlo. Ale za chvíli ji podjely nohy a plác sebou na led.

„Tak, je to na tobě, Matěji,“ řekl mu tatínek. A už se jen díval jak se jim bude dařit. Matěj zvedl Zuzku z ledové plochy a snažil se jí nejprve postavit. Snad alespoň vydrží na bruslích stát. Když ji ukázal, že má dát nohy do „V“, tedy paty k sobě, špičky od sebe, už to stání Zuzce docela šlo. „Dívej se na mne!“ vyzval ji Matěj. A pak ji začal ukazovat, jak se má předklonit a střídavě se odrážet jednou i druhou nohou. Zuzka to zkoušela statečně. Ale stejně po pár krocích vždycky skončila na zemi. „Nevadí Matěji.“ Řekl jejich lekci tatínek. Budeme to ještě chviličku zkoušet a pak ji už trápit nebudeme. Vezmeme ji sem ještě několikrát a uvidíš, že ji to půjde.“

V tom se ozvalo z ampliónů: „Vážení přátelé, bruslilo se už v dávných dobách. Ve Skandinávii, v Anglii, v Rusku a dokonce i u nás byly objeveny pravěké nálezy jakých si „prabruslí“ vyrobených z kostí. Později pak přišli Keltové, kteří prosluli tím, že uměli zpracovávat železo. A tak je před dvěma tisíciletími napadl geniální vynález železného pásku, který, jestliže se zasadí  do dřevěné destičky, umožní rychlý pohyb na ledě. A předchůdkyně našich bruslí byly na světě.  Bruslilo se i ve středověku, tehdy to bylo především pro pobavení. První bruslařský klub byl založen roku 1742 v Edinburghu. A u nás tomu bylo v roce 1889, kdy dr. Ořovský založil v Praze Bruslařský závodní klub. Dalším důležitým mezníkem byl rok 1931, kdy bylo v Praze na Štvanici otevřeno první umělé kluziště. A to už postupně přicházely na scénu jednotlivé bruslařské sporty, jako krasobruslení, rychlobruslení nebo snad nejpopulárnější sport na bruslích – lední hokej. A posledním důležitým mezníkem je dnešní den, kdy jsme ve Sněhulovicích poprvé postavili umělou ledovou plochu. Proto vám teď pustíme vánoční písně a vy při nich můžete zdarma bruslit až do večera.“

To byla úžasná předvánoční paráda. A hlavně, že se kluci mohli někde vyřádit na bruslích. Nemuseli být odkázaní jen na rybník, který kolikrát na bruslení nemusí být ani moc bezpečný. A tak nejen Matěj, ale i další jeho kamarádi, bruslili a přitom ještě navíc poslouchali nejrůznější vánoční písně a koledy. A tu správnou předvánoční atmosféru navíc dokresloval i barevně svítící vánoční strom na náměstí. A tak všichni, co si sem přišli zabruslit, měli zas o kus víc předvánoční nálady.    

 

Dárek pro malou Zuzanku (11.12.)

Vánoční dárek pro jejich pejska už Matěj měl. Co ale dá pod stromeček své malé sestřičce Zuzance? Už ví. Vyrobí ji papírovou skládačku.

Prostě puzzle. To je nápad. Vlastnoručně vyrobený dárek. Alespoň nemusí nic kupovat. A tak si začal listovat svými obrázky. Ale bylo mu jich líto je rozstříhat. Tvořil je už dřív, a to s rozstříháním ještě nepočítal. A tak si řekl, že nakreslí něco nového. Ale i tak mu to bude líto rozstříhat. A nebo, co kdyby to namaloval na počítači? V počítači mu to zůstane a s vytištěným obrázkem si pak může přeci dělat co chce. Ale jak udělat, aby to, co na počítači namaluje, bylo alespoň hezké, aby se to Zuzance líbilo? A tak si otevřel grafický program a vložil do něj fotografii. A její obrysy nejprve obtáhl, a pak jim dal i barevnou výplň. Nakonec odstranil původní fotografii a zbyl mu tam hezký namalovaný obrázek. Takto vytvořil tři obrázky. Inlinebruslaře, lyžaře a cyklistu. Když pak obrázky vytiskl, už vzal jen nůžky a obrázky různě cikcak rozstříhal. 

Ale do čeho je teď dá? V tom si vzpomněl, že jednou ve škole skládali papírovou krabičku. Není to nic složitého. Nejprve se vezme papír formátu A4 a udělá se z něj čtverec. Pak se přehne v obou úhlopříčkách, aby bylo vidět kde je střed papíru. K tomuto středu se ohnou všechny vrcholy čtverce, které se pak na půlku přehnou ještě jednou. Když se papír zpět roztáhne dostaneme na papíru takovou čtvercovou síťku. Pak se vezmeme nůžky, a dvě políčka na každé straně nastřihneme. A toho se už dá krásně vymodelovat ona papírová krabička.

Když ji měl hotovou, stejným způsobem udělal ještě víčko krabičky a pak do ní vložil své vytvořené skládačky. Teď ještě zabalit. Ale to udělá, až bude mít všechny své dárky pohromadě. A už se jen těšil, jakou tím Ježíšek udělá jeho sestřičce radost.  

 

Předvánoční výprava do Karlštejna (12.12.)

Byla předposlední sobota před Vánoci. A tradice Matějova skautského oddílu říká, že v tuto dobu dělají předvánoční výpravu, kde se také vzájemně obdarovávají. A letos se společně vydali do Karlštejna.

Sraz měli ráno na sněhulovickém autobusovém nádraží. S sebou všichni kromě jídla a pití na celý den měli mít i ovoce a zeleninu a další pochoutky, kterými by v lese ozdobili stromeček. A také drobné dárečky, kterými by se obdarovali navzájem.

Autobus přijel. A tak do něj všichni nastoupili. Posadili se, a ten je odvezl nejprve do Prahy. Tady přestoupili na vlak, se kterým jeli do Karlštejna. Z nádraží je to ještě asi kilometr pěšky. Ale byli to skauti, a tak jim chůze přeci nedělala žádné problémy.

A protože byli na předvánoční výpravě, tak nejprve navštívili karlštejnské muzeum betlémů. To se nalézá při cestě k hradu  napravo. Všichni obdivovali nejrůznější betlémy. Papírové, vyřezávané i perníkové. A některé z nich byly i mechanické. Teď v předvánoční době to byl opravdu zážitek. Na závěr vyšli do horního patra, kde mohli navštívit karlštejnský královský betlém, kterýže  se svými 80ti metry čtverečními největším loutkovým betlémem v naší republice.

Když si prohlédli betlémy, vydali se dále k hradu. Než přišli na nádvoří, navštívili další muzeum, a to vozkových figurín. Nejprve se podívali na obří kaleidoskop a poté chodili samotným muzeem. Prohlédli si mnoho figurín historických osobností včetně Karla IV. a jeho čtyř žen.

Když si prošli i toto muzeum, celý oddíl se vydal na nádvoří hradu. Tady se všichni nasvačili jídla z domova a potom se po celém nádvoří prošli. Hrad jak známo založil císař Karel IV. na ochranu říšských korunovačních klenotů a svatých ostatků. A též zde byly uchovávány i české korunovační klenoty. Základní kámen byl položen dne 9. června 1348.

Poté cesta pokračovala do karlštejnských lesů. Úkol od Lišáka teď zněl: „Nalézt nějaký hezký smrček, který by se mohl ozdobit a udělat tak vánoce nejen pro oddíl, ale i pro zdejší zvířátka.“

„Třeba i pro tetřevy honzlovce?“ Zažertoval Matěj parodující písničku z filmu Noc na Karlštejně.

„Ano, i pro tetřevy honzlovce.“ Přidal se k Matějově vtipu Lišák. „Tento endemický druh žijící výhradně na Karlštejnsku a vyznačující se tím, že spolu závodí v tokání o to, kdo prohraje, si také přeci zaslouží, aby měl vánoce.“

A tak se kluci dali do hledání. Za chvíli konečně nalezli tři hezké mladé smrčky. A tak se rozdělili do tří skupinek a Lišák vyhlásil soutěž, která skupina ho ozdobí hezčeji. Kluci se dali do zdobení. Mrkve, jablíčka i koule s potravou pro ptáčky. A další ovoce a zelenina. To vše mohlo být na zdejších vánočních stromečkách k vidění. Všechny tři stromečky byly ozdobeny krásně. Nakonec přeci jen Lišák vybral vítězný stromek a zrovna ten, na kterém se podílel i Matěj. Pak je všechny zavolal a pověděl: „Tak kluci, čeká nás to, na co se asi nejvíc těšíte. A tak teď běžte dát pod vánoční stromeček své dárky pro kamarády. A pak si všichni půjdete pro štědropolední oběd v podobě sušenky, které jsem pro vás připravil. A tak kluci šli. Své dárky naaranžovali pod stromeček. A nato si všichni dali sušenku a případně další svačinu z domova. Potom se vydali ke stromečku, zazpívali několik koled a začalo rozdávání dárků. Dostalo se skutečně na všechny. A to i proto, že Lišák je všechny obdaroval i DVD s filmem natočeným z průběhu jejich letního tábora.

A pak se všichni vydali zpět na vlak a pak z Prahy zpět domů do Sněhulovic. Už se stmívalo. A tak cestu domů tímto předvánočním večerem dokreslovala i řada vánočně osvícených stromečků a domečku. A tak celý tento výlet dodal klukům zas další stupeň předvánoční nálady.         

 

Jak Matěje se Zuzkou navštívily Lucie (13.12.)

Matěj se Zuzku už letos zažili Barborky, Mikuláše i Ambrože. Ale ty nejstrašidelnější postavy adventu měly přijít právě třináctého prosince. Do jejich domu měly dorazit Lucie.

Dnes je svátek svaté Lucie. Jak se Matěj dozvěděl od dědečka, tak tato světice se narodila kolem roku 283 v Syrakusích  na Sicílii. I přesto, že pocházela z dobře situované rodiny, tak svůj majetek rozdala chudým, a to včetně věna. Stala se křesťankou, za což byla udána jejím odmítnutým nápadníkem. Nejprve byla odsouzena k prostituci ve veřejném domě. Když ale pro ni přišli, nedokázali s ní nijak pohnout. Aby dokázali pohnout její vůlí, tak jí na kůži nejprve lili rozžhavenou pryskyřici. A když ani to nepomohlo, tak jí dýkou rozřízli hrdlo. Stalo se tak v roce 304, kdy svatá Lucie zemřela mučednickou smrtí.

Jenže za chvíli měly do jejich pokoje měly vstoupit opět babička s maminkou, tentokrát v převlečení za Lucie. Obě však něco celé odpoledne vařily, ale co?

A za chvíli to přišlo. Lucky se na děti nejprve podívaly z venku do okna. Jakmile se tam objevily, v obou dětech hrklo. Byly v bílém hávu a na obličeji měly dlouhé papírové zobáky.

Pak vešly dovnitř. A i přesto, že Matěj věděl, že jde o babičku s maminku, tak z obou postav šel docela strach. Lucky si k nim do místnosti stouply a nic neřekly. Hovořili jen náznakově, řekli bychom pantomimou. Z jejich posunků Matěj pochopil, že se jim nelíbí rozházená stavebnice na zemi. A také, že chtějí, aby děti ukázaly, jestli se umí modlit. A tak začala Zuzka známou dětskou motlitbu k andělu strážnému: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci. Duši, tělo opatruj, andělíčku strážce můj.“

A co Matěj? Ten už je větší a přeci se nebude opakovat. A tak ho dědeček vyzval, aby zarecitoval Otčenáš: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“

Z posunků Lucek pak všichni poznali, že obě děti pochválily. A za odměnu jim tentokrát přinesly večeři. Pak se rozloučily a odešli.

Když pak všichni zasedli v večeři, a to už i s maminkou a babičkou, tak babička jim řekla. „Tak vám Lucky přinesly k večeři knedlíky a vepřové se zelím. Právě knedlíky byl tradiční pokrm na svátek svaté Lucie.“ Tak vepřo, knedlo, zelo. To si všichni nechali chutnat. Vždyť to vepřové si přivezli se zabijačky, kde se všem moc líbilo. 

 

Jak Matěj vyráběl jednoduchý betlém (14.12.)

„Matěji“, řekl mu dědeček. „Viděl jsem váš keramický betlém na výstavě. Ale, co takhle něco takového postavit i doma?“ A tak sáhl do svých bohatých vystřihovánkových zásob a už něco Matějovi nese. 

Byla to čtvrtka a velikosti A4 a na ní byly dvě věci. Jednak roubená chaloupka, která se dala složit ze dvou dílů. A dědeček pověděl Matějovi, jak má postupovat. „Nejprve je třeba vystřihnout stěny (č.1) Složit je k sobě a slepit. Na to pak přilepíš střechu (č. 2). U střechy nesmíš zapomenout ohnout okraje a nalepit je ke střeše, aby nebyla ze spodní strany bílá, ale hnědá jako ze dřeva. Když budeš mít chaloupku hotovou, uděláš chlívek pro Ježíška. Opět ho složíš a slepíš. Na závěr vystřihneš Ježíška, Marii i Josefa, které umístíš do chléva. A na jeho střechu ještě kometu, jako betlémskou hvězdu. Pak to můžeš nalepit na polystyrén a polít bílou sádrou, aby to vypadalo, že je to pokryté sněhem. A když na spodní část střechy nalepíš ozubený pauzák, bude to vypadat, jako rampouchy“

Matějovi se dědečkovy vystřihovánky moc líbily. A tak se do nich hned pustil. A jak pracoval, dědeček mu vyprávěl, jak to vůbec s těmi betlémy bylo. První, kdo vytvořil betlém, byl sv. František z Assisi A tak si v roce 1223 vybral jednu jeskyni v horách poblíž italské vesnice Greccio, a tam, se rozhodl, že za pomoci jeslí, oslíka a telátka zobrazí výjev, jak se Spasitel narodil ve chlévě. Přivedl sem své přátele a výjev tu zobrazili. A nejen to. Společně s nimi tu uspořádal i mši. A tak zde v tuto noc nejen, že vznikl první betlém, ale byla tu dokonce sloužena i vůbec první půlnoční mše v historii. O jeho zajímavém nápadu se začaly šířit zvěsti po celé Evropě. A tak především zásluhou františkánů se po kostelech objevovala zobrazení Josefa, Marie a Ježíška v životní velikosti vyrobená ze dřeva, kamene nebo vosku. A postupně se tyto scény přenášely na náměstí, včetně tzv. „živých betlémů“. A tak se postupně tradice betlémů rozšířila a dnes je to nedílná součást našich vánoc.

 

 

Dárek pro dědečka – vystřihovánky kostela (15.12.)

Nyní Matěj začal přemýšlet, co by on pod stromeček nadělil svému dědovi. Ten mu včera dal betlém. A tak by mu mohl přispět malým dřevěným kostelíčkem.

A tak si sedl ke svému počítači a pomocí grafického programu vytvořil vystřihovánky jednoduchého dřevěného kostela. Vytiskl ho na tužší papír a přidal k němu následující popis:

Milý dědo, připravil jsem Ti vystřihovánky kostela.

Nejprve si vystřihni věž, (což je číslo 1) něčím ostrým obtáhni všechny ohyby, aby se dobře ohýbaly. A pak si ji slep do hranolu.

Pak si vystřihni hlavní loď kostela (číslo 2). Také ji slep a bílou plochou ji připevni k bílé ploše na věži.

A nakonec udělej střechu (číslo 3). Až ji vystřihneš, ještě musíš ohnout a nalepit spodní okraje střechy. Pak ji u můžeš nalepit na kostel. A máš ho hotový. A můžeš jím doplnit i ten betlém, který si dal Matějovi

Ježíšek. 

 

 

Fotografický dárek pro tatínka a maminku (16.12.)

A samozřejmě také, že Matěj chtěl připravit nějaký dárek i pro tatínka a pro maminku. Ale jaký? V tom ho napadlo, že by jim mohl udělat dárek s fotografiemi. 

Ví totiž, že v současné době je naprostá většina fotografií digitálních. Ale dříve tomu bylo jinak. Fotilo se na kinofilm a fotografie se pak vyvolávaly v temné komoře. Pamatuje si, jak mu to minulou zimu tatínek ukázal. Přinesl starý zvětšovací přístroj, který dal do koupelny. V koupelně pak zatemnili okna a udělali z ní temnou komoru. Pak připravili do jedné nádoby vývojku a do druhé ustalovač. A pak ještě napustili vodu do vany. Pak tatínek nasadil do přístroje jeden starší černobílý film a pod přístroj dal fotografický papír. Ten krátce přes film osvítili. Pak papír dali do vývojky a tam se za chvíli objevil nádherný černobílý obrázek. Ten pak opláchli, aby se kapky z vývojky nedostaly do ustalovače, kam pak fotografii na několik minut ponořili. Hotovou fotografii dali do vody ve vaně a na závěr ji ještě usušili a vyleštili. Byl to úžasný zážitek, jaký se s dnešními digitálními fotografiemi zažije už málokdo.

Dnes už stačí fotografii vytisknout na tiskárně. A nebo si ji prohlížet v nejrůznějších digitálních prohlížečích. A tak ho napadlo, kdyby ty starší papírové fotografie v jejich fotoalbech vyfotografoval a udělal z nich fotografie digitální. To by bylo něco. U těch fotografií, u kterých to šlo, tak je přeskenoval. A těch ve velkých albech, které by se do skeneru nevešly, tak je svým foťákem přefotil. A na závěr v počítači ořízl a upravil. Když to měl hotové, vypálil je všechny na cédéčko. A říkal si:  „Už se těším, jak takovýto vánoční dárek jeho rodiče jistě ocení.“  

 

Sněhulovický Večer světel (17.12.)

Jsou předvánoční tradice, které mají svůj původ nejen v době dávné, ale i v době relativně nedávné. A jednu takovouto tradici měl Matěj možnost zažít i díky svému skautskému oddílu.

Tentokrát se u klubovny sešli nejen členové Lišákova oddílu, ale i skautky, vlčata, světlušky a všichni starší členové. Všichni si totiž s lampiony přišli připomenout tzv. Večer světel. Ten je inspirován knížkou Jaroslava Foglara „Stínadla se bouří.  V době Vojtěcha Vonta vzniklo ve Stínadlech mezi zdejšími chlapci a děvčaty přání postavit dětské hřiště. Vojtěch Vont tehdy podal městským úřadům žádost, aby zde bylo toto hřiště skutečně postaveno. Jenomže úřady se k tomuto nápadu postavily velice odmítavě. O hřišti nechtěly ani slyšet, neboť zdejší představitelé také bez něj dokázali vyrůst. Navíc se divily, jak je možné že zdejším dětem nestačí na skotačení dvě hodiny týdně tělesné výchovy ve škole? Vojtěchu Vontovi bylo dokonce pohroženo soudním stíháním, pokud bude společně se svými přívrženci pobuřovat ostatní takovýmito novotami. Ale ten se však nenechal zastrašit, a vydal ustanovení, aby se v každém okně, kde bydli nějaký chlapec či děvče, kteří si přejí výstavbu hřiště, rozsvítil barevný lampion. Když se pak setmělo, byly ve stínadelských oknech doslova stovky světel. Tato lampiónová demonstrace nakonec pohnula i ostatní lidi k tomu, že se za postavení hřiště sami začali přimlouvat. A tak se ho nakonec přeci jen postavit podařilo. A na tuto památku se pak ve Stínadlech, ve výroční den, vždy rozsvěcely lampióny, čímž zde vznikla ona tradiční slavnost "Večer světel. Bohužel Jaroslav Foglar, alias Jestřáb ve své knížce nenapsal, kdy se původní Večer světel konal. A tak jeho ho příznivci stanovili právě na 17. prosinec, protože právě 17. prosince 1938 vyšel v časopise „Mladý hlasatel“ vůbec první díl kresleného seriálu „Rychlé šípy“. 

A tak se nejprve zazpívalo při kytarovém doprovodu několik písní inspirovaných právě dílem Jaroslava Foglara. Například ryvolovku „Rychlé šípy“. A pak se všichni se svými lampiony vydali k dětskému hřišti. To bylo od klubovny vzdálené asi čtvrt hodiny. Ale i tak to byl nádherný zážitek, ten společný pochod mezi předvánočně osvětlenými domy Sněhulovic.

Když lampionový průvod konečně dorazil na dětské hřiště s houpačkami, prolézačkami a dalšími atrakcemi, všichni se tu seřadili.

A pak promluvil Lišák: Vážení přátelé, protože si připomínáme svátek stínadelský, mám teď pro vás připravenou soutěž. A ne ledajakou. Soutěž ve vyjímání ježka z klece. Máme tu celkem třináct těchto hlavolamů. Kdo z vás by se chtěl zúčastnit? Matěj byl jeden z prvních, kdo se přihlásil. A společně s ním dalších dvanáct mladších i starších kluků i holek. Pak se všichni zúčastnění seřadili vedle sebe, všichni dostali ježka v kleci, kterým chvíli na hlavou zvonili. Pak Lišák pokynul: „Připravit, ke startu, pozor, teď!“ A všichni začali vyndávat svého ježka z klece.

Zvítězil jeden starší rover, který měl hlavolam vyřešený asi za deset vteřin. A divme se nebo ne, druhý, z celkovým časem třinácti sekund byl právě Matěj. Třetí pak byla jedna mladší světluška, které vyjímaní trvalo asi dvacet sekund. A následovali ostatní.

„Výborně!“ pogratuloval všem Lišák. Všichni tři první dostali diplom a čokoládu a užívali si svého úspěchu.

A protože je před vánoci, na závěr se společně zazpívalo i několik vánočních koled a dokonce i trampských vánočních písní. A úplně nakonec se připomnělo, že se do Sněhulovic přiveze také betlémské světlo. Na to se všichni rozloučili a vydali se zpět domů. A Matěj se samozřejmě těšil na další vánoční dobrodružství.  

   

Zachráněné deváté cukroví (18.12.)

A nastalo velké pečení cukroví. Maminka s babičkou se daly do pečení cukroví. A Matěj, ten pomáhal s louskáním ořechů. A upečeno bylo hned několik druhů cukroví:

Samozřejmě nesměly chybět vanilkové rohlíčky (viz recept na http://www.tradicnirecepty.cz/cukrovi/andelske-vanilkove-rohlicky). Dále perníčky zdobené bílou polevou (viz http://www.tradicnirecepty.cz/cukrovi/pernikova-chaloupky-aneb-v-hlavni-roli-pernik) Také košíčky s ořechy nebo mandlemi (viz http://www.tradicnirecepty.cz/cukrovi/kosicky-s-vajecnym-a-parizskym-kremem). Nebo vosí hnízda (http://www.tradicnirecepty.cz/cukrovi/babiccina-vosi-hnizda). Nechybělo ani cukroví z formiček (viz http://www.tradicnirecepty.cz/cukrovi/cukrovi-s-orechy-do-formicek), kokosky (http://www.tradicnirecepty.cz/cukrovi/kokosky), linecké cukroví (http://www.tradicnirecepty.cz/cukrovi/linecke-cukrovi-1) a medovník s ořechy (viz http://www.tradicnirecepty.cz/cukrovi/medovnik-s-orechy). Obě dvě si pochvalovaly, jak se jim letošní cukroví krásně povedlo. A tak babička zavolala dědečka. Co pak asi na jejich práci řekne?

„Je to výborné,“ pochválil maminku i babičku dědeček. „Jenomže o vánocích by správně mělo být devět druhů cukroví. A vy jich máte jen osm.“

Takže by snad měly upéci ještě jedno? Na to už teď neměly sílu a ani materiál. Matěj se na něj podíval. „Tak to jako porušíme tradici?“ Co s tím? A tak si přitom na něco si vzpomněl. Když byl v létě na výletě, tak se mu tenkrát teplem úplně roztekla v batohu čokoláda. Zachránil ji, až když ji pak dal do ledničky. Jenom pak byla trošku divně nakroucená.  Co, kdyby se tato nepříjemná událost z léta dala využít i teď?

„Mami, dej mi prosím stovku a já pro něco skočím do krámu.“

„A pro co?“ zeptala se maminka.

„Nech se překvapit!“ Přitom se Matěj zadíval na formičky, ve kterých se před chvílí dělalo cukroví. Maminka mu tu stovku dala a Matěj ještě teď večer uháněl do blízkého obchodu s potravinami. Snad ještě nezavřeli. Matěj měl štěstí. Do obchodu přišel včas. A tak tam nakoupil několik tabulek mléčné čokolády a uháněl domů.

„Mami roztav to v hrnci a pak to nalij do těch formiček.“

„Výborně, dobrý nápad!“ Pochválili Matěje doma ostatní.

A tak se Matějova čokoláda roztavila a vylila se do formiček. Pak se to ještě dalo do mrazáku zatvrdnout a deváté vánoční cukroví bylo na světě. A jak to bylo jednoduché. Teď už se jen všichni těšili, až ty vánoce konečně nastanou. Až si všechno devatero dnešního cukroví všichni dosyta vychutnají.           

 

Jak jsi krásné neviňátko (19.12.)

Blížil se Štědrý den, a tak si Matěj zkoušel za doprovodu kytarových akordů vánoční koledy. To, ale nevěděl, že ho za dveřmi tajně sleduje dědeček. „Hezký. Matěji. Ale co kdybys na tu kytaru zkusil ještě něco dalšího?“

Matěj se zamyslel. Vždyť tyto koledy zkoušel trénovat celý podzim. Zkoušel je hrát a zpívat přesně podle zpěvníku. Co ještě ale může zkusit na kytaru zahrát dalšího?

„Jestlipak víš, co to jsou ve skutečnosti lidové vánoční koledy,“ zeptal se ho dědeček. 

„Tak koledy se zpívaly o vánocích,“ odpověděl Matěj.

„No to máš samozřejmě pravdu. Ale jak se zpívaly?“

„A oni se zpívaly nějak zvláštně?“ zeptal se dědečka Matěj.

„No zvláštně.“ Odpověděl dědeček. „Hlavně je zpívaly děti při koledě.“

„Při koledě? To jako chodili i o Vánocích s pomlázkou a koledovali o vajíčka?“

„To zrovna ne, ale bylo to něco podobného. Není ti ale divné, že ve spousta vánočních koledách se zpívá o skutečném koledování po vesnicích? “ Zeptal se ho dědeček. „v dřívějších dobách se nechodilo koledovat jen na pondělí velikonoční, jako chodíte teď vy. Dříve se chodilo koledovat i několikrát do roka. Na Štěpána, na Nový rok, na Tři krále, na Dorotu, na Řehoře nebo na Martina. Ale to už bohužel všechno dávno zaniklo. A vám na koledování zbylo jen to pondělí velikonoční. A protože se chodilo i během vánoc, je naše česká kultura mimořádně bohatá na nejrůznější vánoční koledy. Je dobře, že se je učíš hrát i zpívat. Ale dokázal bys je na svojí kytaru přímo i vybrnkat?“ 

Matěj se zamyslel. Vždyť umí zahrát hlavně akordy, jako doprovod. Ale koledu přímo vybrnkat? Vždyť to ještě nezkoušel.

„Tak podívej se Matěji. Tady máš noty na jednu z nejjednodušších vánočních koled – Jak jsi krásné neviňátko. Ta začíná dvěma tóny „e“. Víš, kde ho zahraješ?“

Matěj se zamyslel a přemýšlel.

A děda mu odpověděl. „Struny na tvé kytaře se odspoda jmenují „e“ „h“ „g“ „d“ „a“ „e“. A každý pražec je půltón navíc. A tak toto „e“ zahraješ tak, že na čtvrtou struně zespoda zmáčkneš na druhém pražci. Pak následují dva tóny „g“. Ty zahraješ přeci na prázdnou třetí strunu. Tóny „f“ zahraješ opět na čtvrté struně, avšak na třetím pražci. A tak budeš pokračovat dál.“

Dědeček dal Matějovi notový zápis, kde kromě not bylo i rozepsáno i kytarové schéma. Modře byla zakreslena struna, na kterou má hrát pravou rukou a tečkou označení místa, které má zmáčknout levou rukou. Matěj to tedy podle dědečkova návodu zkusil zahrát. Napoprvé se to ještě nepovedlo. A tak to zkusil ještě několikrát. „No výborně“, řekl si. Nejen že ho dědeček naučil zahrát na kytaru vánoční koledu ještě jinak, než jak to umí. Ale navíc ho naučil hrát ještě něco nového. To bylo něco. Matěj od teď zas umí na kytaru o něco víc. To by se jistě mohlo využít i na další písničky.      

 

 

Sněhulovické sněhohrátky (20.12.)

Další záplavy sněhu zasypaly Sněhulovice. Proto Lišák kluky ze svého oddílu i pro další děti pozval na dětské hřiště. A úkol zněl: postavit co nejzajímavější stavby ze sněhu.

Vždyť sněhové radovánky přeci patří k vánoční době. Škoda jen, že vánoce na sněhu zná většina českých dětí už jen z Ladových obrázků. Naštěstí Sněhulovice jsou podhorské městečko, a tak tu sníh je.

No to se ví, že se všichni vrhli do práce se sněhem se vší verbou. A tak zde vznikaly nejrůznější sněhové stavby. Nejen obyčejní sněhuláci, ale i další sochy. Matěj se pustil do sněhového hradu, na kterém si dal záležet. A nejen on. Další kluci tu stavěli iglú. Když například navršili ohromnou hromadu sněhu, tak do ní vydlabali vnitřní otvor. Jiní zas stavěli iglú z kostech sněhu vytvarovaných z krabic. A tak tu vznikla celá sněhová galerie.

Ale to nebylo zdaleka všechno. Ve druhé části sněhulovických sněhohrátek se nejdřív uspořádala koulovačka na cíl. Pak Lišák pro všechny vytvořil sněhový labyrint, ve kterém si zahráli na babu. A na závěr, když už se začalo stmívat, Lišák rozdělil kluky do dvou družstev. Každé družstvo dostalo svíčku, kterou si muselo chránit před sněhovými koulemi druhého družstva. A současně se snažila sněhovými koulemi uhasit svíčku soupeřů. Byla to zábava. Dokonce Matěj se dvakrát trefil. Sice o jeho družstvo o jeden zásah prohrálo, ale i tak z výsledku 6:5 bylo vidět, že si kluci vyřádili. A tak na závěr všechny potěšil jak diplom za účast i za pořadí ve sněhových stavbách, tak sušenky a hlavně horký čaj, který všechny příjemně zahřál.    

 

Jak Matěj roznášel Betlémské světlo (21.12.)

Nastal den zimního slunovratu a také den, kdy do Sněhulovic přivezli skauti Betlémské světlo. Jak klukům řekl jejich vedoucí Lišák, toto světlo podniklo opravdu dlouhou cestu.

Je to zvyk, který se udržuje teprve od roku 1986, ale i přesto má svoje kouzlo.

Vychází z příběhu, který se odehrál na konci 11. století.  Tehdy papežskému stolci vládl papež Urban II, kterému se nelíbilo, že Betlém (rodiště Ježíše Krista) a Jeruzalém (kde je hrob téže osobnosti) ovládají muslimové. A tak vyzval rytíře z celé Evropy, aby je od nich osvobodili. Byli to tzv. křižáci, neboť se vyznačovali červeným křížem. Samozřejmě se mnozí báli, co je na této strastiplné válečné štaci bude čekat. A tak jeden rytíř z Florencie přísahal, že pokud se mu podaří přežít a vrátit se, tak že přinese plamínek z věčného světla, který hoří v betlémské basilice, postavené na místě, kde se podle biblické legendy narodil malý Ježíšek. To se skutečně podařilo a oni domů přinesli onen plamínek, který celou cestu ochraňovali, jak se dalo. A shodou okolností to bylo zrovna krátce před vánoci.

A na tuto pověst navázali pracovníci rakouského rozhlasu v Linci A tak každý rok do betlémské baziliky vyšlou nějaké dítě, aby tam zapálilo plamínek. A ten se převeze do Evropy. Od roku 1987 se akci věnují i rakouští skauti, kteří je pak rozváží do Evropy a další skauti zas do dalších měst. A tak jeden z odnoží tohoto plamínku doputoval i do Sněhulovic, kde si je u kostela přebrali i členové Lišákova oddílu. Někteří z kluků zde stáli a lidé z městečka si k nim chodili pro plamínky. A někteří, jako třeba Matěj, je šli roznést po svých sousedech. Vzali si ho do petrolejky a vydali se na procházku zasněženými Sněhulovicemi. Matěj byl oblečen do skautského šátku a kroje. A Ještě do něčeho. 

Jak mu prozradil dědeček, tak právě 21. prosince se dříve slavil svátek sv. Tomáše. A tak dřív v tento den chodívali například na Chodsku Tomášové. Nikoliv ti jménem, ale postavy v bílých šátcích a s namoučněným obličejem. A tak ho napadlo, že při rozdávání betlémského světla by mohl tento starý zvyk připomenout. Všichni jeho kamarádi tento jeho nápad hned ocenili. Tomášové tehdy nosili dětem pečivo. Ale Matěj takto bude roznášet betlémské světlo v petrolejce.  Nejprve navštívil Nováčkovi, od kterých dostal včelí vosk na adventní věnce. A co víc! Měl k tomu připravenou i hezkou říkanku:

„Betlémské světlo už svítí, zázraky se budou díti. Vánoce už budou tady, ať jsou krásné jak od Lady.“

„Výborně!“ pochválil Matěje pan Nováček. „Za to světlo i za tu básničku tady máš bonbón.“ Matěj poděkoval a vydal se ke staré paní Dvořákové, které na svátek svaté Barbory uklidil chodník od sněhu. I ona si převzala plamínek a také se mu jeho říkanka líbila. A tak mu dala karamelku. Matěj šel za dalšími sousedy a na závěr domů. A nestačil se divit. Ze svým betlémským si vykoledoval asi deset drobných sladkostí. Kromě bonbónů a karamelek také čokoládičky a dokonce jedno lízátko. A současně věřil, že to jeho betlémské světlo jak u něj doma, tak u jeho sousedů ozáří právě přicházející vánoční svátky.

 

Jak Matěj zabaloval dárky (22.12.)

Matěj už měl všechny dárky připravené. Nezapomněl ani na jednoho člena své rodiny včetně pejska. Ale chtěl je všechny nějak hezky zabalit, tedy spíš je ozdobit. A tak ho napadl jeden skutečně vánoční motiv.

Nedávno totiž při hodině výtvarné výchovy ve škole vyráběli hezká vánoční přáníčka. Čtvrtku nabarvili inkoustem a zmizíkem pak do něj vymalovávali vánoční motivy. Tato technika se Matějovi velice líbila. S tak si řekl, že takto ozdobí i všechny jeho dárky.

Nejprve je všechny samozřejmě zabalil. Připomenu, že pejskovi vyřezal kost, pro sestru Zuzanku skládačku, pro dědečka vystřihovánky, pro rodiče digitalizoval staré fotografie a pro babičku vyrobil z keramiky chaloupku. Aby balicí papír na dárcích držel, slepil ho k sobě izolepou. A pak začal popisovat. Vzal si inkoust a štětec. A tím udělal na každý balíček modrý obdélník. A teď přišel na řadu zmizík a každé jméno tam napsal zmizíkem. A pak Matěj kolem jmen udělal i několik teček, jako že tam padá sníh. A na závěr samozřejmě ještě dárky někam schovat, aby je nikdo nenašel. A tak si je dal k sobě pod postel.

Ale těšil se, jak svými dárky potěší. Ale hlavně se mu líbil i ten nápad s popisky. A přitom si říkal, že by se mu strašně líbilo, kdyby ho někdo zopakoval.   

 

Jak Matěj zdobil stromeček

Byl předvečer Štědrého dne. A tak se dědeček s tatínkem rozhodli, že už teď pomůžou mamince se zítřejším zdobením vánočního stromečku a že už teď ho začnou zdobit.

Maminka s babičkou už připravovaly bramborový salát na zítřejší štědrovečerní večeři. A tak tatínek mezitím přinesl z garáže nedávno zakoupený smrček, který v obýváku postavil do stojánku. A dědeček přitom začal vyprávět:

„Víte to, že stromečky se už zdobily od pravěku? A bylo tomu právě o svátcích zimního slunovratu. Například staří Keltové zdobili zlatem a stříbrem smrky a borovice v okolí jejich domů. Když se začaly u nás slavit vánoce, jako křesťanské svátky, lidé si svoje příbytky zdobili chvojkou, což byla ozdobená smrková nebo jedlová větev, která visela nad stolem špičkou dolu. První skutečně ozdobený vánoční stromeček pochází z 16. století z německých Brém. U nás ale až z roku 1812, kdy ho na svém libeňském zámečku nechal ozdobit tehdejší ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich. Ale trvalo ještě asi dalších sto let, než se rozšířil do všech rodin tak, jak je tomu nyní.“

Tatínek upozornil, že nejprve se na stromeček musí dát světýlka, aby jejich elektrické vedení nerozbilo skleněné ozdoby. Pak přišel Matěj a pověsil tam ty věci z vizovického těsta, které vyrobili na Mikuláše. Pak si vzpomněl, že i ve škole dělali hezké papírové vánoční ozdobičky ve tvaru jakési harmoniky.

To se vezmou dva tenké proužky papíru (můžou být i barevné, aby byly hezčí), a dají se na sebe kolmo, a to tak, aby se jejich spodní části kryly.

A pak se střídavě překládají.

A výsledná práce je moc hezká a dá se pověsit mezi ostatní ozdoby.

Dědeček pak přidal další zlatostříbrné ozdobičky z papíru a špejlí, které vyrobil.

A podobně vyrobil i brusle. Jak klasickou lední, tak tu inline. Spojí se k sobě dvě krátké špejle, aby vytvořily „L“. Kromě nich se vytvoří i spodky bruslí. A to obě strany a slepí. Akorát do té kolečkové se vloží čtyři stejná malá kolečka, též oboustranně stejné barevné.

Pak se vezmou dva dlouhé pásy, nalepí se na oba konce a po zaschnutí se začnou namotávat. Na závěr se k nim přilepí i spodky bruslí, přezky či tkaničky a ozdoby jsou hotové.

„Velice hezké“ libovali si všichni. Zítra si ten stromeček ještě dozdobí maminka s babičkou. A večer pod něj už může Ježíšek nadělovat.

 

Štědrý den plný vánočního dobrodružství (24.12.)

Co je to vánoční dobrodružství? To je když někdo na Štědrý den zažije takové vánoční věci, že na ně nikdy nezapomene. A právě to zažil Matěj.

Hned ráno, jak vstal, pustil televizi s pohádkami. Vždyť pohádky k vánocům neodmyslitelně patří. Pak přišla maminka a dozdobila vánoční stromeček. Babička Matějovi přinesla několik ořechových skořápek, které zbyly z pečení cukroví. A dědeček několik malých dortových svíček. „Vidíš tohle Matěji? To jsme dělali na Štědrý den jako malí.“ Dědeček pak zapálil jednu svíčičku a teplým voskem kápnul do skořápky. Do tohoto teplého vosku svíčku usadil. Babička přinesla lavór s vodou a tam skořápku se svíčkou položili. Matějovi i Zuzce se loďky moc líbily, a tak si každý vyrobil loďku také. Tři skořápky pluli po vodě v lavóru a sledovali, která z nich vydrží plavat nejdéle.

Babička s Maminkou se pak pustili do přípravy jídel. K obědu měli houbového kubu, kterého má Matěj nejraději s co největším množstvím kyselých okurek. A po obědě už vrcholila příprava rybí polévky, smažených kaprů a řízků a také bramborového salátu jako příloha. A nejen toho. Ale o tom až za chvíli. Aby děti nerušily, vydal se s nimi dědeček ven na odpolední procházku. Sněhu bylo všude plno, vždyť žijí pod horami. Vydali si to spolu na náměstí a rozhodli se, že navštíví kostel. Sněhulovický kostel byl krásný, barokní z 18. století. A plný obrazů a pozlacených soch světců. Přímo před nimi stál velký dřevěný oltář a na klenbě stropu krásné barevné fresky. Nejpůsobivější však byly barevné okenní vitráže zobrazující výjevy ze života Krista, A ty atmosféru v kostele ještě umocňovaly. A pod oknem, na jednom z postranních oltářů, byly dřevěné jesličky s vyřezaným Ježíškem, Marií, Josefem a dalšími postavičkami.  Když se Matěj podíval nahoru za sebe, nalézal se tam kúr s varhanami. A zrovna tam začal zpěvácký sbor nacvičovat koledy na půlnoční mši. Když si Matěje a jeho dědečka všiml pan varhaník, navrhl jim, aby se šli podívat až k nim nahoru. To bylo něco. Dnes na Štědrý den se Matěj i Zuzka podívali ke kostelním varhanám, odkud si mohli celý kostel prohlédnout i z výšky. Potkali zde také pana faráře, který je pozval na večerní půlnoční mši.

Když si prohlédli kostel, vydali se na procházku městem. Už byl podvečer. A tak už se rozsvěcovaly světelné ozdoby na stromech, na domech i jinde. Zuzka pořád koukala na oblohu, zda už náhodou někde neletí ten Ježíšek. A tak byl pro ní Ježíšek snad každé letadlo, jehož cestující zvolili pro svou cestu právě Štědrý den.

Když dorazili domů, večeře už byla téměř přichystaná. A babička se dětí zeptala: „Jestli pak víte, jak vypadala štědrovečerní večeře našich předků?“ Děti zakroutily hlavou a babička začala vyprávět: „Na stůl se nejprve kromě jídel položil i dožínkový věnec z obilí a do něj se dávaly mísy. Od večeře nesměl nikdo vstávat, jinak by hrozilo, že příští rok nezůstane rodina spolu. Ze stejného důvodu se nohy stolu omotávaly uzamčeným řetězem. Pak se všichni společně pomodlili a popřáli si, aby se tu napřesrok opět všichni ve zdraví sešli. Večeře se pak tradičně skládala z devíti chodů. Začínala kouskem chleba nebo domácí oplatkou s medem, česnekem či různými bylinkami. Poté se podávala polévka. Nejčastěji hrachová, čočková, houbová a teprve až v pozdějších dobách rybí. Hlavním jídlem pak byl houbový kuba Ten  se u nás v rodině jí o Štědrém dnu také. Ale k obědu. Po kubovi přišlo na řadu obřadní jídlo, kterým byla prosná, jáhlová, krupičná nebo hrachová kaše. Mezi tradiční štědrovečerní jídla patřily i topinky s česnekem. Dále ovoce. To bylo buď čerstvé, sušené, vařené a nebo různě upravované. Tomu se říkalo muzika Vše to pak doplňovala jablka a ořechy. Na závěr se pak pilo pivo nebo pálenka, případně čaj nebo punč s vánočkou nebo závinem.“

A maminka dodala: „A abychom se ponořili do této vánoční atmosféry i my, tak jsme také pro vás připravily devět pokrmů. Budeme mít samozřejmě rybí polévku a pak smažené ryby nebo řízky s bramborovým salátem. Dále jsme připravily sladké oplatky, topinky s česnekem, mísu s ovocem, mísu s našimi devíti cukrovími, mísu z oříšky, vánočku a také sklenice na přípitek.“

Všichni se už na večeři začali těšit. Tatínek poznamenal: „Ta vánočka se vám povedla. Ta je úplně jak od tety Pečeléty.“ A dědeček, ještě dřív, než večeře začala, přinesl odněkud a tím po vzoru našich předků řetěz a tím nohy stolu omotal kolem dokola a zámkem ho uzamkl.

A pak to nastalo. Všichni usedli ke Štědrovečerní večeři. Dědeček všechny nejprve přivítal a babička se za všechny pomodlila „Otčenáš“ a „Zdrávas“. A poté se při tónech Rybovy české vše vánoční celá rodina dala do večeře. Všechno, co zde bylo připraveno, všem velice chutnalo. Když už všichni byli doslova nacpaní, šlo se konečně k vánočnímu stromečku. Pro všechny to byl velký zážitek. Matěj zahrál na kytaru koledu „Jak jsi krásné neviňátko“, jak se nedávno naučil. A všichni se už těšili na dárky. Jejich rozdávání se ujala malá Zuzka, která jako jediná z rodiny stále ještě věřila, na to, že tam dárky během večeře nadělil přímo osobně Ježíšek.

Když se začaly rozbalovat dárky, Matěj hned sledoval, jakou radost komu udělají ty dárky, které připravil on. A skutečně všichni měli z jeho věcí radost. Dědečkovi vystřihovací kostelík, Zuzce skládačka, rodičům CD z fotografiemi, babičce keramická chaloupka i Rony za tu vyřezanou kost. A co dostal Matěj?  Snad všechno, co si přál. Jak nové chrániče na inlinebrusle, Chatu z Jezerní kotliny od Jaroslava Foglara a také ten nový nerezový ešus na tábory. K tomu ještě cyklocomputer na kolo a také stavebnici Lego. K tomu ještě nějaké ty měkké dárky jako trička, svetry, ponožky a nové maskáčové kalhoty.

Teď toho bylo tolik, že to všechno bude studovat hlavně zítra. Ale za chvíli večer se ještě vydají na tu půlnoční mši do kostela. Vždyť při ní dojde k tomu hlavnímu vyvrcholení celých vánočních svátků.

 

Matěj na půlnoční mši (25.12.)

Už byl pozdní Štědrý večer, vlastně už brzký Boží hod. Dárky již byly rozdané. Za chvíli bude půlnoc. A to je čas, kdy se Matěj a celá jeho rodina vydají na půlnoční mši. 

Celá Matějova rodina se oblékla a vydala se Sněhulovickými ulicemi na náměstí. Barokní kostel, který Matěj navštívil s dědečkem včera odpoledne, byl krásně osvětlený. Vešli dovnitř. Bylo zde plno sněhulovických lidí. Dokonce i několik Matějových spolužáků se přišlo podívat na půlnoční. Vtom se rozezněly zvony, neklamné znamení, že už je půlnoc a vlastně už začíná zítřek, Hod boží.

Za vánočních zpěvů a zvuku kostelních varhan přišel před oltář pan farář a s ním i několik chlapců, ministrantů, které Matěj znal ze školy. Ten je všechny pozoroval a společně se všemi si vyslechl vyprávění pana faráře, o tom, jak to tenkrát s tím narozením malého Ježíška vlastně bylo. Bylo to za panování římského císaře Augusta. A tento císař se jednou rozhodl, že uspořádá sčítání všech obyvatel Římské říše. A proto se každý musel vydat do toho města, odkud pocházel. Na cestu se vydala i Maria s Josefem. A když přišli do Betléma, tak se zrovna malý Ježíšek usmyslel, že přijde na svět. Nejprve nikdo nechtěl oběma poskytnout přístřeší nad hlavou. Až se nakonec ubytovali v chlévě u prostých pastýřů. A tam Ježíšek přišel na svět. Nad Betlémem se objevili andělé, kteří zvěstovali, že zde došlo k narození Spasitele. A také se nad nimi rozzářila zvláštní hvězda, která sem přivedla mudrce z východu. O narození Krista se dozvěděl i zdejší vládce král Herodes. A měl strach z toho, že ho Ježíšek přišel připravit o trůn a že se chce místo něj stát novým židovským králem. A tak se rozhodl, že nechá vyvraždit všechny malé chlapce. Hrůza z tohoto bláznivého počinu polila potem celé Matějovo tělo. Chudáci kluci. Podle legendy jich mělo být čtyři tisíce, čtyři sta čtyřicet čtyři. O tomto plánu však Josefa s Marií ve snu varoval anděl a doporučil jim, aby se vydali do Egypta, kde budou v bezpečí. A tak mohl Ježíšek bezpečně vyrůst. A až dospěl, dělal zázraky, kázal o lásce k bližnímu a o Bohu. A když zemřel na kříži a znovu vstal z mrtvých, stal se spasitelem světa a současně zakladatelem největšího světového náboženství – křesťanství. Kromě dalších tradičních částí mše, jako je obětování, proměňování a svaté přijímání, se na závěr se ještě zazpívalo několik koled. A tak všichni odcházeli z půlnoční mše svátečně naladěni.

Matěj se cestou domů podíval na oblohu, jestlipak také někde neuvidí tu divnou hvězdu, která se tehdy rozsvítila na Betlémem. Ale kdepak. Jen na jihu svítilo jasné souhvězdí Orion, které má uprostřed tři jasné hvězdy téměř v přímce. Tyto tři hvězdy pak ukazovaly na jednu hodně jasnou hvězdu, což jak ho informoval dědeček, je Sírius, v souhvězdí Velkého psa. Je to jedna z nejbližších hvězd vzdálená pouhých devět světelných let. Nad ním zářila dvojice hvězd Malého psa s Prokyonem a ještě výše obdélník Blíženců s Poluxem a Kastorem. Téměř nad hlavou zářil Vozka a v něm hvězda Capella, žlutý obr vzdálený 43 světelných let od nás. A mezi Vozkou a Orionem ještě souhvězdí Býka s Aldebaránem a malým obláčkem hvězd – Plejádami.

A tak všichni došli domů. Už byli dost unavení, a tak se těšili, jak se vyspí. A přes den si pak budou užívat dárků, které dostali k Vánocům.

 

Na štěpánské koledě (26.12.)

Nastal 2. svátek vánoční, svátek svatého Štěpána. Matěj se Zuzkou se ráno vstali a hned potkali dědečka. „Tak co, děcka, jdete k sousedům koledovat“?

„Co pak jsou velikonoce?“ zeptal se Matěj.

„Ne, jsou vánoce.“ Odpověděl dědeček. „Ale za starých časů se na koledu po vsi nechodilo jenom o velikonocích, ale také ještě několikrát během roku. Ale bohužel to už většinou vymizelo. A o vánocích se chodilo dokonce třikrát! Na Štěpána, na Nový rok a na Tři krále. Vy byste si nechtěli zkusit, jaké je to chodit na štěpánskou koledu?“

„No to víš, že bychom si to rádi zkusili,“ odpověděl Matěj. „Ale, co když budeme u těch sousedů pro smích?“

„Neboj, nebudete. Domluvil jsem vám návštěvu u pana Nováčka, u paní Dvořákové, u Lišáka a dokonce na faře u našeho pana faráře. Stačí se teple obléknout a do rukou si vzít košík a ten betlém, který jsi vyrobil před vánocemi. A k tomu zazpívat nějakou hezkou vánoční koledu. A možná se budou opět dít zázraky.“

A tak Matěj udělal všechno tak, jak mu řekl dědeček. Došel si pro košík a pro svůj betlém. Zuzku vzal za ruku a šel ven.

„tak děti!“ zavolal dědeček, „můžete začít koledovat“.

„Vždyť jdeme!“ odpověděl Matěj.

„Ale já myslím u nás!“ Podotkl mu dědeček. Za chvíli ke dveřím přišla i babička a tatínek s maminkou. A Matěj se Zuzkou spustili koledu „Štěstí, zdraví, pokoj svatý“

Hezky jste to zazpívali, pochválila je babička. Tak tady máte do košíku cukroví a každý od ní dostal ještě barevnou pastelku. Maminka jim přidala každému malou samolepku. Děti poděkovaly a všichni jim popřáli úspěšnou koledu. A pak se vydaly hlubokým sněhem k dalším sousedům.

U pana Nováčka se nechtěli opakovat, a tak přemýšleli, jakou koledu zazpívat teď, aby to opět byla skutečně vánoční kolednická koleda. A tak přišla na řadu „Dej Bůh štěstí tomu domu“. Nováčka se jejich písnička velice líbila a tak od nich dostali sklenici medu. Přímo toho od jejich včeliček.

U Lišáka pak zazpívali, „Já malý přicházím koledovat“ Matějova oddílového vedoucího nejvíc zaujal betlém, který děti nesli s sebou. A tak jim jako výslužku dal té cukroví a navíc každý od něj dostal i pletený turbánek na skautský šátek. „A bude hezké, když z famfrnochem přijdete i Nový rok.“ Pozval je Lišák. Sice Matěj nevěděl, co je to famrnoch, ale když jsou pozvaní, tak nejspíš ano. 

U staré paní Dvořákové oba zazpívali „Pojďte chlapci k nám, koledu Vám dám“

„To víte, že vám děti dám jablíčka i oříšky. Tady je máte.“ Matěj ze Zuzkou poděkovali.

A teď se vydali na faru. Co asi tam zazpívají? „Tak třeba „Z jedné strany chvojka“. To je kolednická píseň, kterou jsme ještě nezpívali. A tak dobře. A pan farář je pochválil, jak umějí krásně zpívat i to, jaký mají nádherný betlém. A pak se jich zeptal: „Jestli pak víte, kdo to byl svatý Štěpán.“ Matěj i Zuzka zakroutili hlavou a pan farář vyprávěl: „Zhruba v té samé době, jako žil Ježíš Kristus, žil i svatý Štěpán. Byl to velký kazatel, který kázal o Ježíši a o křesťanství. To se nelíbilo tehdejším Židům, a tak ho ukamenovali. Svatý Štěpán se tak stal po Kristovi prvním křesťanským mučedníkem. Děti poslouchali a pan farář jim dal každému hezké obrázky s vyobrazením narození malého Ježíška. Matěj se Zuzkou opět poděkovali a už pospíchali domů ukázat, co vše vykoledovali. Byly to sice jen drobnosti, ale jejich nadšení bylo obrovské. A tak se těšili na Nový rok, že si koledu zopakuji.  

 

O dračím stromu - nová pohádka i na Den přípitků  (27.12.)

Nastal Třetí svátek vánoční nazývaný „Den přípitků“. A tak rodiče dnes odešli na srazy s přáteli. Matěj ze Zuzkou zůstali večer doma s dědečkem a babičkou.

„Dědo“, zeptal se Matěj, „Je Štědrý den, Hod Boží a včera byl Štěpán. To jako dnešek je další vánoční svátek?“

„Ano Matěji,“ odpověděl dědeček, „27. prosinec je třetí svátek vánoční. Akorát se o něm už tolik nemluví, protože není napsán v kalendáři. Ale říká se mu Den přípitků nebo také svátek svatého Jana Evangelisty, který je autorem jednoho ze čtyř evangelií. Traduje se legenda o tom, jak mu jeho nepřátelé podali číši s otráveným vínem. On mu ale požehnal, vypil a nic se mu ale nestalo. Proto se tomuto dnu také říká „Den přípitků“. Lidé věří, že víno vypité v tento den má zázračnou moc. A tak také tvoji rodiče dnes odešli na setkání s přáteli.“

„A dědo“, zeptal se ho Matěj, když si vyslechl jeho povídání, „jestliže je dnes další vánoční svátek, neměli by v televizi dávat další už čtvrtou novou pohádku?“

„To asi ne. Protože tento svátek není tak slavený. Ale jestli chceš, můžu ti povědět jednu novou pohádku já. Určitě jsem ti ji ještě nepovídal, protože jsem si na ní vzpomněl až nedávno. Vymysleli jsme ji jednou s klukama, když jsme jako malí běhali po lesích. Jednou jsme tam narazili na strom, který vypadal jako by byl do něj zarostlý nějaký drak nebo ještěr. A tak naše fantazie zapracovala a díky tomu vznikla i pohádka „O dračím stromu“. Alespoň se vám bude lépe usínat“

„Tak vyprávěj!“ Chtěla i Zuzka. A tak děda začal:

„V jednom království žil na venkově mladý sedlák Michal. Hospodařil na svých polích a choval na svém dvorku plno zvířectva. Krávy, prasata, slepice a další. Jednou v létě se rozhodl, že si svůj oběd okoření, a tak si vyšel do lesa na houby. Jak tak chodil lesem, stalo se, že přišla bouřka. Jeden z blesků uhodil do velkého, starého dubu a rozřízl ho na čtyři části, které naštěstí dále jako čtyři kmeny rostly z jednoho kořene. Michala to velice zaujalo. A tak se šel k dubu podívat. A mezi těmi čtyřmi kmeny nalezl něco, co nečekal. Velké vejce. „Co to je za divné vejce?“ To jsem ještě nikdy neviděl.“ A tak ho opatrně uložil do košíku a odnesl ho domů. Tam ho dal pěkně do tepla a čekal, co se z něj vylíhne. Za pár dní se z něj skutečně něco vylíhlo. Co to ale bylo? Nejprve to vypadalo jako malý pejsek. „No vida, bude mi hlídat dvorek,“ zaradoval se Michal. A tak se s tím malým štěňátkem skamarádil a štěňátko ho poslouchalo a mělo ho také moc rádo. Jenomže jak rostlo, tak na jeho zádech se mu začalo objevovat něco divného. Něco jakoby křidýlka. Že by to nebyl žádný pejsek? Ano, už je to tak, je to nejspíš drak. A když vyrostl, stále byl pro našeho sedláka takovým kamarádem, jako když byl malý.

Jenomže v tomto království vládl starý král a měl dceru, mladou princeznu Katku. A tak nechal vyhlásit, že tomu, kdo udělá nějaký hrdinský skutek, dá mu ji za ženu. Přihlásilo se spousta statečných rytířů. Mezi nimi i rytíř Železoslav, který si usmyslel, že na důkaz, že je statečný, zabije skutečného draka. A tak začal chodit po království a draka hledat. Až se jednou v jedné krčmě dozvěděl že u sedláka Michala jeden takový drak prý žije. To by mohla být ta jeho kořist! A tak šel a vyhledal jeho statek. Zabouchal železným klepadlem na bránu jeho statku a Michal mu šel otevřít. Když ho sedlák spatřil, ulekl se. Rytíř se u jeho domu ještě nikdy neobjevil. „Co si přejete Vaše šlechetnosti?“ Zeptal se ho.

„Doslechl jsme se“, odpověděl Železoslav, „že se tady někde ukrývá zlá dračí obluda.“

„No, aby bylo jasné,“ odpověděl Michal, „drak tu je u mne doma. Ale žádná zlá obluda to není. Je to můj kamarád a ochránce mého statku.“

Jenomže Železoslav se nechtěl smířit s tím, že před princeznu přijde s prázdnou. A tak vytasil na Michala svůj meč a vyzval ho, aby mu draka vydal. On, že ho zabije na důkaz své statečnosti. Jinak, že prý zabije jeho. Drak slyšel, že je jeho lidský kamarád v ohrožení. A tak mu vyrazil pomoci. Když ho spatřil rytíř, hned se chtěl do něj pustit. Jenže drak se nedal. Zápasil, jak to jen šlo. Nakonec se ulekl a uletěl pryč. A Železoslav hned za ním, tam těch do hlubokých lesů. Kam asi letěl? Michal si všiml, že právě tím směrem, kde roste den dub. A tak se k němu vydal. A svého draka tam nalezl vyčerpaného, jak leží v onom stromě. A tak ho pohladil a zeptal se ho: „Kamaráde, je ti něco“?  

„Bohužel jsem se příliš znavil a zranil v boji s tím rytířem. Blíží se můj konec. Ale mám pro tebe jednu radu. Až umřu, nech mě tady u toho mého stromu. Vezmi si moje křídla a dones je králi. A uvidíš co se stane.“

Michal byl z toho moc smutný, že přichází o svého nejlepšího kamaráda. Když skonal, tak jak si drak přál, nožem mu uřezal křídla a vydal se do královského zámku. Tam ho přivítal samotný král. A když uviděl, co přinesl, že to jsou dračí křídla, zavolal princeznu Katku. „Ta, když to spatřila, prohlásila: „To je hrdina, toho chci za svého muže!“ A tak byla svatba a nakonec i korunovace. Michal s Katkou panovali moudře. A rytíř Železoslav? Ten snad ještě teď bloudí hlubokými lesy a hledá draka.“

(Poznámka autora: Ten dub s drakem, skutečně existuje. Nalézá se v Praze v satalické oboře. A tuto pohádku tam vymysleli kluci z mého turistického oddílu, se kterými jsem tam byl letos na jaře na oddílové výpravě (http://selmy.tabory.sweb.cz/jenstejn.htm . Já jsem ji jen patřičně upravil, aby byla hezká a jako každá pohádka končila šťastně.)         

 

Poslední vánoční dárek (28.12.)

28.  prosinec se lidově nazývá Mláďátka. Je to vlastně po Štědrém dnu, Božím hodu, Štěpánu a Dnu přípitků v pořadí pátým vánočním dnem. A v tento den měl dědeček pro Matěje překvapení.

Matěj se ráno probudil. Vstal, nasnídal se a oblékl. A malá Zuzanka také. Už se těšili na sněhové radovánky, které se dnes chystali zažít na zahradě a v okolí jejich domu. V tom dědeček Matěje zastavil: „Matěji a Zuzanko. Víte, co je dneska za den?“ Matěj se zamyslel a pak odpověděl. „Že by snad ty Mláďátka? Ty, jak o nich pan farář o nich vyprávěl na půlnoční mši?“

„Správně“. Odpověděl dědeček. „Ta se slaví na památku malých chlapců, které nechal král Herodes zavraždit ze strachu před nově narozeným židovským králem. A teď si dobře zavzpomínej. Pamatuješ si, kolik jich podle lidové tradice bylo? Pokud dobře odpovíš, tak ode mne dostanete poslední letošní vánoční dárky.“

Matěj zašťáral v paměti, a za chvíli z něj vypadlo: „Tři sta třicet tři. Vlastně ne. Čtyři sta čtyřicet čtyři.“ Jsi blízko Matěji. Ale není to ještě správné číslo. Ještě ti teda dám jednu možnost.“ Odpověděl dědeček. Matěj zapřemýšlel: „Už to mám: čtyři tisíce čtyři sta čtyřicet čtyři.“

„Odpověděl jsi správně. A tak podle staré lidové tradice máte oba právo dostat na dnešní den ještě jeden vánoční dárek. Běžte se podívat pod stromeček. Jestli tam už náhodou něco nemáte.“

A tak obě děti šly ke stromečku. A skutečně tam byly dva balíčky. Jeden pro Matěje a jeden pro Zuzanku. Každý vzal svůj balíček a rozbalil. Co asi se tam skrývá? Nebylo to sice nic velikého. Matěj tam měl malou legovou stavebnici autíčka a Zuzanka malou panenku. Ale i tak jim oba dva poslední vánoční, tedy vlastně mláďátkové dárky udělaly radost a opět jim o trochu víc zpestřily vánoční dobu. Tak jak to podle starých obyčejů bývalo v dobách dávno minulých.

 

Jak Matěj se Zuzkou navštívili Ježíška (29.12.)

Dědeček navrhl Zuzce i Matějovi, že by dnes uspořádali výlet do Prahy, a to přímo za samotným Ježíškem. Zuzka, která ještě na Ježíška věřila, byla nadšená. A těšil se i Matěj. Kam že to pojedou?

A tak všichni tři ráno nastoupili ve Sněhulovicích na autobus. A ten je zavezl, až do hlavního města České republiky, do Prahy. Tam z autobusu přestoupili na tramvaj, která je zavezla až na Malostranské náměstí. Tady všichni tři vystoupili. Matěj se rozhlédl a přímo před sebou spatřil velikánský kostel s jednou velkou a jednou úzkou věží. „Tak tady je ten Ježíšek?“ zeptal se dědečka.

„No svým způsobem ano. Tohle je chrám svatého Mikuláše. A Ježíš je vlastně v každém kostele doma. Ale toho Ježíška, kterého vím chci ukázat, toho najdete ještě v jiném kostele. Tady nedaleko.“

A tak se vydali hlavní ulicí ve směru na Újezd. A za chvíli po pravé straně stál další, sice o něco menší barokní kostel, než byl chrám svatého Mikuláše.

„Tak tohle je kostel Panny Marie Vítězné,“ oznámil všem dědeček.  

„Chrám už je netypický tím, že narozdíl od jiných kostelů má svůj oltář otočený na západ. Postaven byl v letech 1611-13 německy mluvícími luterány. Ovšem po bitvě na Bílé hoře kostel získal řád bosích karmelitánů. Ti jej přestavěli a provedli rozsáhlou adaptaci, během níž byla orientace chrámové lodi změněna směrem k západu.

Je tu však umístěno ještě něco, kvůli čemu sem jezdí lidé z celého světa. Tajuplná, 47 centimetrů vysoká soška Pražského Jezulátka, která má podle mnoha věřících zázračné účinky. Samotné Jezulátko si pak prohlédneme v oltáři, který se nalézá v pravé části chrámové lodi. Jeho příběh začíná kolem poloviny 16. století ve Španělsku. Podle legendy ho vyrobil ze dřeva, které dotvaroval barevným voskem, jeden mnich, kterému se zjevil Kristus v podobě malého dítěte. Sošku prý později vlastnila svatá Terezie od Ježíše, která byla současně zakladatelkou řádu bosých karmelitek. Ta ji však darovala své přítelkyni, která se chystala na cestu do Prahy. A tak se soška dostala nejprve k Marii Manrique de Lara y Mendoza a poté k Polyxeně z Lobkovic, dceři této španělské dámy a Vratislava z Pernštejna, nejvyššího kancléře českého království. Když Polyxena z Lobkovic ovdověla, v roce 1628 věnovala sošku karmelitánům. Tehdy prý pronesla i památná slova: „Mějte ji v uctivosti a dobře se vám povede“. V té době však zuřila třicetiletá válka a jen o tři roky později, v roce 1631, obsadila Prahu saská vojska. V té době se ztratila i soška malého Ježíška. Nalezena byla až v roce 1637 otcem Cyrilem od Matky Boží. Byla ovšem poničena, měla ulomené ruce. Otec Cyril měl však sen, ve kterém ho malý Ježíšek prosil o nové ručičky. A tak mu je také nechal vyrobit. A tak má pravou ruku zdviženou k požehnání a v levé drží zemský globus s křížem. Od té doby se sošce připisuje mnoho zázraků. A tak říkám, že je to nejhodnější kluk na světě.

Představte si, že lidé z celého světa sem jezdí. Tak moc je tato soška slavná. Ale my Češi kolikrát ani nevíme, kde se vlastně nalézá. Tak vy už to víte. Je to tady v kostele Panny Marie Vítezné. Pojďme se podívat dovnitř.“

Děti si prohlížely zlatočerné zdobené oltáře. A uprostřed kostela vpravo to bylo. Tam se ve skřínce na všechny dívalo to slavné Pražské Jezulátko se zlatou korunkou a oblečené ve zdobených šatičkách. A dědeček ho poprosil o zdraví svoje i Zuzky a Matěje. Snad bude tato prosba vyslyšena. Matěj si všiml, že k Jezulátku si to mezitím zamířila jedna rodina s malým chlapcem na vozíku. „Kéž by mu Jezulátko pomohlo. Byl by to pro něj jistě ten nejhezčí vánoční dárek v životě.“

Když si prohlédli kostel vyrazili na další procházku Prahou. Přešli Karlův Most, prohlédli si vánoční výstavu v Betlémské kapli a nakonec došli na vánočně vyzdobené Staroměstské náměstí. A odpoledne si to autobusem vydali zpět domů. Byl to krásný výlet. Ale zítra se Matěj vydá na další dobrodružství. Na lyže. I tam se moc těší. 

 

Matějovo lyžování na Vichrovce (30.12)

Bylo před Silvestrem. A Matěj a Zuzka s rodiči konečně vyrazili do hor, kde si zalyžují. Vždyť bylo potřeba shodit ta kila z vánoc. Nasedli do auta a vydali se zasněženými horami k chatě Vichrovce.

Tam se také nalézají dvě nádherné sjezdovky. Jedna pro zkušené lyžaře, druhá pro začátečníky. Zaparkovali na parkovišti u chaty, přezuli se nejprve do lyžáků a pak konečně obuli i lyže. A Matěj se hned vydal k ukazateli. Psalo se tam, že chata Vichrovka je stejně jako mnoho dalších dnes známých horských chat a turistických bud velice stará. Postavena byla už na konci 18. století jako bouda pro pastevce. Když se pak o sto let později v Česku rozmohlo lyžování, tak se i Vichrovka proměnila z pastevecké boudy na chatu s restaurací a později i s hotelem. A podobný osud mají jiné známé boudy. Například, Vosecká bouda Dvoračky nebo Luční bouda, což je nejstarší horská bouda v Krkonoších. A v Jeseníkách Ovčárna a nebo Švýcárna jsou na tom podobně. K nám se lyže dostaly až v 19. století, a to díky omylu, který se stal, když Josef Rössler Ořovský si v Norsku objednával brusle. Nakonec mu sem poslali lyže. Jenomže jemu to nevadilo, a tak tento propagátor sportu a turistiky na nich v roce 1887 sjel Václavské náměstí v Praze a založil zde první lyžařský spolek. Pro zajímavost, vynecháme-li Skandinávii, byl to i první lyžařský spolek v Evropě. A to samé platí o Svazu lyžařů v království českém, založeného roku 1903.

Ale to už měl Matěj čtení plné zuby a už se viděl tam na sjezdovce. A Táta s mámou také. Akorát pro Zuzku to teď bylo poprvé s lyžemi na nohou. A tak se jí ujal tatínek a učil ji na jednom z menších kopečků alespoň plužit. Aby měla při jízdě z kopce paty od sebe a špičky u sebe. To je pro malé začátečníky nejvhodnější.

Matěj s maminkou si zakoupili permici a vydali se vlekem nahoru. Tam u rozhledny končil vlek a začínala sjezdovka. Matěj se porozhlédl a užasl. Všude kolem zasněžené vrcholky hor. A pak si to oba šup po té příkřejší sjezdovce dolů. A to pěkně obloučky, kdy se váha nohy přenáší na tu nohu, která má být po vyjetém oblouku ta spodní. Takto to sjeli asi desetkrát. V poledne si všichni došli do Vichrovky na opravdu vydatný oběd, protože na horách vytráví.

A odpoledne, že zkusí sjezdovku sjet i se Zuzkou, protože jí to na tom malém kopečku docela už prý šlo. Samozřejmě, že tu lehkou sjezdovku. Ale naučit ji jet na vleku, to bylo docela větší umění, než na lyžích. Třikrát z vleku spadla, než se ji konečně podařilo dostat až nahoru. Ta lehčí sjezdovka je sice lehčí, ale za to delší, aby nebyla moc z kopce. Matěj, ten že se po ní pustí sám dolů. A tak jel, když dorazil k vleku, čekal asi půl hodiny, než to rodiče se Zuzkou sjedou až dolů. Když konečně dorazili, dohodli se, že maminka s ní už zůstane na Vichrovce a koupí jí tam nějaký zmrzlinový pohár za to, jak je poprvé na lyžích šikovná. A že Matěj s tatínkem se ještě párkrát projedou. A tak jezdili. A odpoledne už byl čas na návrat domů. A Matěj byl rád, že si před zítřejším Silvestrem toho lyžování krásně užil.   

 

Originální Matějovy silvestrovské jednohubky (31.12.)

Nastal Silvestr, ten poslední večer v roce. A podle tradice by měl být nejveselejší. K Matějovi domů zavítá i několik jejich přátel. Vždyť Silvestrovské oslavy by měly být setkáním co nejširšího počtu lidí.

A tak dorazil jeho skautský vedoucí Lišák a sousedi Nováčkovi. Oba dva pozval jeho dědeček. „Vítejte!“ Pozdravil je u vrátek.

„I my vás zdravíme“ pozdravili Nováčkovi. A přinesli každý tác namazaných chlebíčků. Lišák pak přidal pytlík křupek, tyčinek a brambůrek. A všichni už se chystali zasednout k silvestrovskému stolu a dát si ovar s chlebem a hořčicí. „Počkejte ještě chvíli!“ vyzval je dědeček, „ještě má někdo přijít!“

Vtom zazvonil zvonek, a za vrátky stála stará podivná postava. Byla v celá v černém, na obličeji měla bílou škrabošku s dlouhým nosem a na hlavě bílý šátek. Vešla dovnitř a všichni se na ní zadívali. Zuzku i Matěje obdarovala slanými tyčinkami.

„Toto je bába ometačka“, představil ji dědeček. „Přišla nám omést naší plotnu.“ A tak bába vzala smetáček a i když byl relativně čistý, tak jím ometla celý jejich sporák.

„My vám moc děkujeme bábo ometačko,“ poděkoval tatínek.

„Není zač.“ odpověděla. „toto bývala stará silvestrovská tradice a s vaším starým pánem jsem se dohodla, že ji vašim dětem připomenu.“

„To je dobře, že jste přišla.“ Pravil, dědeček. „Už jste nám uklidila, a tak se můžete odmaskovat a přisednout k našemu silvestrovskému stolu.“

Paní sundala škrabošku a v tu chvíli tam před nimi stála stará paní Dvořáková.

Po ovaru s hořčicí a chlebem, přišli na řadu chlebíčky, jednohubky a další slané pochutiny a pro dospělé i nějaké to ostřejší pití. Matěje akorát štvalo, že z těch jednohubek se musí odhazovat párátka. A tak začal přemýšlet, zda by se s tím něco nedalo udělat. Protože byl Silvestr, tak Lišák přitom všechny bavil vtipnými příběhy z letních táborů. „Jednou nám například jedno malé vlče tvrdilo, že jeho brácha prý měří šest metrů. A tak jsme mu začali vysvětlovat, že je nesmysl, aby někdo měřil šest metrů. A tak odpověděl: Šest metrů asi tedy neměří. Ale pět! To ano.“

Matěj poslouchal a silně ho to pobavilo. A přitom napadlo, co kdyby se ty párátka nahradila tyčinkami? A tak to zkusil. Poprosil maminku o tři rohlíky, že něco zkusí. Rozkrájel je na kolečka namazal sýrem a do každé strčil půlku tyčinky. Teď by to ještě chtělo něčím ozdobit. A tak ho napadlo, když už tam má tyčinky, že by to možná šlo ozdobit brambůrkami, křupkami a buráky. Přitom poslouchal Lišáka, jak vyprávěl o tom, jak se mu jednou na výpravě dva skautíci hádali, čí tatínek má v práci blbějšího šéfa. A že slovo ředitel není od slova řídit, ale ředit. A tak jestli vlastně kolikrát není hlavní úkol ředitele spíš ředit stavy zaměstnanců a přemýšlet, koho by propustil.

Matěj teď přinesl před ostatní ty svoje jednohubky. Všichni koukali, co je to za zajímavý nápad. Ochutnali a pan Nováček podotkl. „Výborně, k vínečku je to něco přímo ideálního!“

Lišák pak přidal další veselou příhodu z táborů: „Jednou nám jeden kluk vyprávěl, že jeho pradědeček bojoval ve druhé světové válce. Pak se ozval jiný, a ten prohlásil: „Můj také. Ten bojoval dokonce v té třetí.“

Matějovi jednohubky skutečně šli na odbit, že se po nich za chvíli jen zaprášilo. A tak Lišák přidal další veselou příhodu s dětmi. „Jednou jsme měli oddílovou schůzku až do půl sedmé večer. Pak se mne jeden skaut zeptal, zda po nich ještě mám nějaký kroužek. Odpověděl jsem mu otázkou. Ty bys chtěl chodit na nějaký kroužek až takhle pozdě? A on na to, že jo, že třeba jeho tatínek chodí. A když jsem se ho zeptal, na jakýže kroužek chodí jeho tatínek takhle pozdě, víte co odpověděl? Že prý na pivo.“

A další veselou příhodu přidal i dědeček: „Když byl náš Matěj malý, dal jsem mu jednou malé album na známky. Když jsem se asi za měsíc podíval, co tam nasbíral, nestačil jsem se divit. Album byl plný nálepek z nejrůznějších sýrů. A tak jsem mu řekl, že tento album je na známky a ne na obrázky. Ale on mi odpověděl: Vždyť tohle jsou známky! Přeci ze Sýrie.“

Protože už se blížila půlnoc, všichni se připravili se skleničkami. Dospělým nalili šampaňské a dětem dětské šampaňské. Půlnoc odbyla. Starý rok skončil a nový začal. Nad Sněhulovicemi se rozzářily desítky ohňostrojů. Všichni vyšli ven. Dívali se na tu nádheru a společně si přáli šťastný celý nadcházející rok.

          

Novoroční koledování s Fanrnochem (1.1.)

Nový rok, byl tady. Ten starý se stal minulostí. Když se Matěj po dlouhé včerejší noci probudil, vzpomněl si, že Nový rok by podle prastaré tradice měl být dalším dnem koledníků.

A tak šel za dědečkem a zeptal se ho na to. „Ano Matěji, vzpomínáš si dobře. Je to tak. Na Nový rok stejně jako na svatého Štěpána na Tři Krále nebo na Pondělí velikonoční chodívali po městech a vesnicích koledníci. Nechodili však ani s betlémem ani s pomlázkou. Chodili se zvláštním hudebním nástrojem zvaným fanfrnoch.“

Pak dědeček odešel do garáže a odněkud přinesl jakýsi starý džbán, jehož hrdlo bylo potaženo kůží, která k němu byla pevně zašněrovaná. Uprostřed v kůži v otvoru džbánu byla dírka a tou byly protaženy koňské žíně. „Tak tohle je fanrnoch,“ řekl dědeček. „A pokud se tyto žíně tahají mokrou rukou, vytvoří fanfrnoch takový bručivý zvuk. Půjčím vám ho se Zuzankou na koledu. 

„Tak děkujeme.“ Odpověděl Matěj. „Ale co se při tom říká a nebo zpívá?“

„Zpívá se taková písnička,“ odpověděl dědeček a pak mu ji zazpíval.

Fanfr, fanfr, fanfrnoch, nastává nám nový rok,
nový rok nám nastává, koledy nám nandává.
Hou, hou, halelůjá.

Mlynář mele mouku v tom bílým klobouku
a mlynářka krupici v tý ušatý čepici,
hou, hou, halelůjá.

Ty mlynářic slepice zvrtaly nám pšenice,
pšenice nám zvrtaly,
do popela sedaly,
hou, hou, halelůjá.

Běží zajíc k javoru, nese pytel zázvoru,
naše kočka doma leží, zdvíhá vocas, taky běží,
hou, hou, halelůjá.

Matěj se snažil si ji zapamatovat a pak se vydal ze Zuzankou na koledu. Nejprve si to vyzkoušeli u nich doma, kde dostali každý pytlík tyčinek, který se nestačil sníst včera na Silvestra. Pak šli k Nováčkovým. Tam obdrželi hezké medové perníčky, které jim zbyly z vánočního cukroví. U Lišáka si vykoledovali každý lahvičku limonády a u staré paní Dvořákové jablíčka.

A že by stejně jako na Štěpána dorazili i na faru? A tak vyrazili. Brodili se sněhem až dorazili k faře. Bohužel se zde dozvěděli, že pan farář tu zrovna není. Je v kostele, kde slouží mši. „Ale pojďte tam se mnou, třeba vás tam rád uvidí.“ Řekla dětem starší paní, která panu farářovi pomáhala na faře. A tak všichni společně šli. Když vešli do kostela, začala tam mše. Dozvěděli se, že Nový rok patří k zasvěceným svátkům, kdy by se mělo do kostela na mši svatou chodit jako v neděli. To proto, že je to i svátek Panny Marie. Když pan farář spatřil, že do kostela přišli koledníci, byl z toho velice nadšen. A tak jim požehnal a při kázání popřál bohatou výslužku. A na závěr jim dal oběma dětem krásný obrázek Panny Marie. Matěj i Zuzanka byli nadšeni. A domů se tak vraceli z bohatou novoroční výslužkou i požehnáním z kostela.     

 

Novoroční závody na běžkách v maskách (2.1.)

Den po Novém roce, když už všichni strávili všechny silvestrovské pochutiny, se ve Sněhulovicích konají závody na běžkách v maskách. Do dětských závodů se chce letos přihlásit i Matěj.

Je to taková tradice. Ovšem masky to nejsou ledajaké. Musí být nějak spojené s vánoci. A tak se tu každý rok sejde na lyžích spoustu čertů, Mikulášů, Barborek, Lucek, andělů, králů a Percht a dalších. A Matěje napadlo, že by mohl jet na lyžích, jako ten čertík, co dělal pro svojí sestřičku na Mikuláše. Dědeček, to jen ocenil. A dodal. „A nezapomeň si správně namazat běžky, jinak ti to špatně pojede. Sníh se ti bude lepit na lyže a z lyžování se stane utrpení. Podívej se, jaká bude teplota vzduchu. Červený vosk se používá na teploty nad nulou, fialový kolem nuly, modrý mírně pod nulou a zelený hodně pod nulou, od minus 6 stupňů. A maže se hlavně ta část skluznice, která je pod botou.“ Matěj poděkoval za radu, převlékl se za čerta, podle dědečkových rad namazal lyže, obul se do nich a vydal se ke sněhulovickému hřišti. Tam byl sraz všech účastníků. Lišák tu byl například převlečený za Ambrože, kterého honili v prosinci kolem kostela. A další jeho spolužáci tu byly za tři krále, anděly, Mikuláše. A už se jen čekalo, až se zahájí závody.

„Vážení přátelé, vítejte na našem novoročním sněhulovickém závodě na běžkách, při kterém si připomínáme vánoční dobu,“ ozvalo se z amplionů. „Nejprve pojedou mladší závodníci, tedy chlapci. Pojedou kilometr. Odtud po břehu Zlatého potoka. Na můstku ho přejedou a pojedou po jeho druhé straně zpět. Trasa je vyjeta a označena červenými fáborky. Tak se nemusíte bát, že zabloudíte. Až přijedete do cíle, můžete si tu podle filmu „Anděl na horách“ vybrat libovolnou cenu, kterou si utrhnete zavěšenou z našeho stromečku. Kdo dorazí první, může si vybrat tu nejlepší cenu. To bude na něj. Druhý, třetí, atd., na každého něco zbude.“ Všichni se podívali na stromeček ozdobný cenami. Byly tam stavebnice, větší i menší. Dále drobné přívěsky a pověšené sladkosti. Celé to dozdobily i zlatá, stříbrná a bronzová medaile.

A tak se pomalu všichni hoši v maskách seřadili. Až se ozvalo, připravit ke startu, pozor teď, všichni vyrazili. Ne, že by Matěj neuměl jezdit na běžkách, ale pět chlapců už bylo předním. A pomalu si to hasili po cestě k můstku. Můstek se přejel a jelo se po druhém břehu zpátky. Matěj zaťal zuby a pomalu se dostával na čtvrté místo. „Ještě trochu a jsem třetí,“ říkal si. A tak zabral, jak jen to šlo. A skutečně do cíle přijel o půl sekundy dřív, než ten hoch, který byl celou dobu třetí. Bronzová medaile mu bude určitě slušet. A navíc si vysoutěžil malou stavebnici házecího letadla, kterou si jako třetí v cíli mohl utrhnout ze stromečku. I ta byla hezká. A tak Matěj měl další hezký povánoční zážitek.      

 

Tříkrálové písničky a koledy (3.1.)

Pomalu se blížil svátek Tří králů, toho nejznámějšího vánočního koledování. Tento zvyk se po letech opět probouzí, a tak se na něj chystá i Matěj se Zuzkou.

A tak si Matěj začal na kytaru cvičit koledu „My tři králové“. Dědeček mu opět připravil noty i s kytarovými „brnky“, tak jako u koledy „Jak jsi krásné neviňátko“. Modře byla zakreslena struna, na kterou má hrát pravou rukou a tečkou označení místa, které má zmáčknout levou rukou. Matěj to tedy podle dědečkova návodu také zkusil zahrát. První půlka koledy šla celkem dobře, ale druhou musel trošku trénovat.

Ale pak mu dědeček řekl: „Jestlipak Matěji víš, že koleda My tři králové není tou jedinou kolednickou písničkou, která ze dá zpívat při tříkrálové koledě? Moc se jich sice nezachovalo. Ale kolikrát si je kluci při koledě vymýšleli sami. Co kdybys něco takového zkusil i ty?“

„Tak to tedy zkusím“ Řekl si Matěj. A že vyzkouší svoje básnické střevo.  A tak se dal do vymyšlení“

„Tři králové, to jsme my,

obcházíme s koledou domy

Štěstí zdraví všem přejeme

A KMB vždy napíšeme.“

„No hezké“, pochválil ho dědeček. „skoro jak za starých časů, kdy vánoce byly plné dětských koledníků.

 

Jak Matěj vyráběl královskou korunu a komet (4.1.)

Tříkrálová koleda je už pozítří. A tak se Matěj rozhodl připravit další potřebné věci. Například vyrobit si královskou korunu a kometu.

A letos se rozhodl, že si udělá skutečně výstavní korunu. V papírnictví zakoupil lesklou zlatou čtvrtku a tu podélně rozdělil na dvě části.  

Ty pak vystřihl a slepil k sobě.

Podle svojí hlavy slepil korunu kolen dokola. Aby vše dobře drželo, pomohl spoje spojit ještě izolepou.

Když to měl hotové, vystřihal zuby a korunu si dozdobil. A aby koruna vypadala skutečně královsky, spojil ji nahoře dvěma zlatými pásy. A nahoru přidal ještě kříž. Takhle ta koruna bude vypadat skutečně majestátně. Skoro jako Svatováclavská koruna Karla IV. Na závěr ji ještě ozdobil červenými a modrými papírky připomínající safíry. A samozřejmě nezapomněl ani na nápis K+M+B. A korunu měl hotovou.

Ale správný tříkrálový koledník by měl mít v ruce hvězdu nebo kometu. A tak si ji vystřihl ze čtvrtky. A tu si připevní izolepou na klacek. Pak ještě bílý plášť, který měl už z loňska a může se vydat na koledu. 

 

Slavný příjezd Tří králů (5.1.)

Matěj se těšil nejen na tříkrálovou koledu, ale také na den těsně před ní. Dnes totiž bude dělat pastýře v živém betlému, ke kterému přijedou přímo tři králové.  

A tak se oblékl a vydal se na sněhulovické náměstí k vánočnímu stromečku. Tam už se vše připravovalo. Lišák s jednou další vedoucí se převlékli za Josefa a Marii. A protože ta byla zrovna maminkou malého miminka, tak se z něj stal malý Ježíšek. A za chvíli vše nastalo. Matěj a další jeho kamarádi, také pastýři si nejprve zazpívali několik vánočních písní. Pak přišel pan farář a vyprávěl všem, jak podle hvězdy přijeli za malým Ježíškem mudrcové z východu. V evangeliích se nepíše, kolik jich bylo. Ale protože malému Ježíškovi přivezli tři dary – zlato, kadidlo a myrhu, usuzujeme v lidové tradici, že byly tři. A skutečně za nedlouho tři králové přijeli. Byli na koních a každý z nich přivezl také Ježíškovi ony dary. Přesně tak, jak to říkal pan farář.

Když celý živý betlém skončil, šlo se do kostela. Hlavně tedy ty děti, které budou zítra chodit koledovat. Pan farář jim tam totiž posvětí křídy, kterými budou psát K+M+B. Jenomže Matěj si připravil ještě něco. Pytlík kadidla. Kadidlo je vonná pryskyřice získaná z exotického stromu kadidlovníku. Pokud se zapálí, jeho vůně dokáže příjemně zavonět celý byt. Napadlo ho totiž, že by jistě bylo hezké, kdyby nabízel lidem za koledu právě valounek kadidla. A tak, když byl nedávno s dědečkem v Praze , koupil si ho tam v jednom obchůdku s ezoterikou a duchovní literaturou. Panu farářovi se jeho nápad zalíbil, a tak mu ho také posvětil. A teď už jenom počkat na zítra, až nastane ona koleda a s ní ukončení celé vánoční doby.         

 

Třikrálová koleda s malým zázrakem (6.1.)

Nastal den, tříkrálové koledy. Koledovat půjdou Matěj i Zuzka. Ale to jsou jen dva. Podaří se jim nalézt třetího? Toho černého vzadu? A budete se divit, třetí se našel. Kdo?

Na Tři Krále k nim totiž přijela velice příjemná návštěva. Pamatujete si ještě, jak byli s rodinou na zabijačce ve Vepřojedech?. Tak teď na oplátku zas přijel strýček s bratrancem Péťou k nim. A Péťa byl rád, že bude při koledě tím černým vzadu, Baltazarem. Na tříkrálové koledě totiž ještě nikdy nebyl. A tak vyzkouší něco nového.

Když se oba kluci i Zuzka převlékli do královských hábitů, zeptal se strýček. „Víte, že při tříkrálové koledě se v posledních letech vybírá i sbírka na dobročinné účely?“ „Víme.“ odpověděl dědeček, „ale letos máme strach z toho, aby ten výtěžek náhodou nešel na ty hordy těch mladých mužů, kteří sem přicházejí odněkud z jihovýchodu, aby nás kulturně „obohatili“ o jistý pochybný náboženský kult.

„Rozumím“, reagoval strýček. A Matěj na to: „To já bych nejraději pomohl nějakým nemocným dětem. Ale jak na to?“

„Snadná pomoc,“ odpověděl strýček „tetička přeci pracuje jako lékařka v nemocnici, kde léčí malé onkoláčky. A já jí zavolám a dohodnu se s ní, že byste mohli vybírat na ně. Co vy na to? A budete mít jistotu, že vybrané peníze skutečně půjdou potřebným dětem na jejich léčbu, než tam, kam nechceme, aby šly.“ To byl nápad! A jak strýček slíbil, tak splnil. A Matěj, Zuzka i Péťa tak kromě tříkrálové koledy budou vybírat i sbírku pro léčbu vážně nemocných dětí, kterým jejich malá tělíčka si začala dělat, co chtějí a proti jejich vůli se v nich začaly z ničeho nic tvořit nejrůznější zhoubné nesmysly. Tyhle kluci a holky pak musí při své léčbě vydržet takové věci, že by se nedokázaly ocenit ani těmi nejvyššími skautskými oceněními.

A  tak, když byli připravení i s košíčky i s kasičkou, všichni tři vyrazili. Tedy nejdříve začali u nich doma. Nejprve zazpívali „My tři králové“, Matěj zarecitoval svojí tříkrálovu koledu, kterou vymyslel a Pěťa krasopisně nad vchodové dveře jejich srubu napsal K+M+B. Dědeček se dětí zeptal, zda vědí, co vlastně to „K+M+B“ znamená.

„Přeci Kašpar, Melichar a Baltazar, jména tří králů.“ Odpověděl Matěj. „To je zlidovění původního významu,“ poznamenal dědeček. „Jsou první písmena latinské věty „Christus mansionem benedicat“, v překladu „Kristus ať žehná tento příbytek“

Poté všichni obdrželi čokoládové tabulky s bonbony a do kasičky jim jak dědeček, tak maminka a strýček dali po stovce. Matěj pak dal každému jeden valounek kadidla a vydali se k dalším. Když se jejich sousedi Nováčkovi dozvěděli, že vybírají na nemocné děti, byli ještě štědřejší. A do košíku jim každému přidali ještě pytlík s medovými perníčky. Podobně dopadli i u Lišáka i u paní Dvořákové. Pak došli ještě k dalším sousedům a známým ve Sněhulovicích. Když se večer vrátili domů, nejen že každý měl vykoledovaný plný košík sladkostí. Ale jejich výtěžek na nemocné děti převážil výtěžky jiných partiček. To protože sbírka na těžce nemocné děti je to nejbohulibější využití sbírky, jaký si lze představit. Byl to skoro jak malý zázrak. Lidé daleko raději podpořili sbírku na nemocné děti, než na nějaké cizácké hordy mladých vousáčů. V každém případě jak Matěj, Péťa i Zuzka měli radost, že pomohli těm skutečně potřebným. Večer si ještě všichni zapálili kadidlo, které celý dům příjemně zavonělo. Vše, co dnes zažili, bylo to opravdu krásné zakončení vánoční doby.

Ano, je to tak. Třemi králi vánoční doba končí a místo ní začíná masopust který trvá až do Popeleční středy. A právě zítra budou mít první masopustní rej s jeho skautským oddílem. Ale to ještě Matěj netuší, co ho na něm bude čekat. Ale bude to něco zvláštního.

 

Masopustní překvapení (7.1.)

Tříkrálovou koledou se stala vánoční doba minulostí. Teď ji střídá masopust. A první masopustní rej měly i Matějovy skautské oddíly. Ale to ještě Matěj neušil, co ho na něm čeká.

Všichni přišli do klubovny a převlékli se do masek. Matěj se převlékl za Krakonoše a čekal, než jejich maškarní rej začne. A jeho kamarádi a kamarádky také. Sešli se tady čerti, vodníci, hejkalové a nejrůznější další pohádkové postavy. Za chvíli přišel Lišák a za doprovodu countryových hudebníků. Muzikanti se posadili. A potom zahráli a zazpívali několik písniček. A pak se k mikrofonu kapely postavil Lišák a řekl.:  

„Vážení přátelé. Už je to tak. Vánoční doba je za námi. Spolu s adventem to bylo kouzelné období asi čtyřiceti dní, které bylo vyplněno spousta lidovými tradicemi a obdarováváním druhých. Nejeden z vás žil v tomto období pro druhé. A nejeden z vás si vyzkoušel ony nejrůznější lidové tradice. Některé z nich jsou velice staré, jiné pomalu zanikají a jiné jsou naopak nové. Ale nemusíte smutnit. Vánoční období sice končí, ale začíná další. Období, které trvá od Třech králů až do Popeleční středy. Říká se mu masopust a vyplňují ho lidové veselice, tančení zábavy a maškarní plesy. Ale i přesto bych se teď rád vrátil k oné, právě skončené vánoční době. Prosím, aby sem přišel Matěj. A ještě někdo. Pojďte sem paní doktorko.“

Matěj se postavil a šel k Lišákovi. A najednou se zde objevila i Matějova teta. „Já bych tímto chtěla poděkovat Matějovi za jeho včerejší koledu a výtěžek pro naše nemocné děti, malé onkoláčky.

„Výborně.“ Odpověděl Lišák. „To co včera udělal Matěj, je to nejkrásnější vyvrcholení vánoční doby. A nejen to. Matěj celou vánoční dobu prožil skutečně kouzelně. Nezapomeňme například jeho nápad s maskou Tomáše při rozdávání betlémského světla, na jeho vánoční koledování, osobně vyrobený dárek pro pejska, na adventní postavy a mnoho dalšího. A můžu potvrdit další jeho vánoční nápady. Proto bych ho tady chtěl před všemi ocenit tímto speciálním vánočním odznakem, který si může připnout na svůj kroj.“

Chlapec poděkoval. Pak se opět rozezněla kapela a začal ten pravý maškarní rej. A Matěj? Ten jeho nový odznak ve tvaru zlatého vánočního stromečku od teďka hrdě nosil na svém kroji. Však to byla vzpomínka na zatím nejkrásnější adventní a vánoční dobu, kterou v životě zažil.

 

Konec

 

Libor Čermák