Od počátku věků mohli lidé kromě stálic sledovat na noční obloze pět hvězd, které se narozdíl od jiných pohybovaly. A tak pro ně ze staré řečtiny vznikl název - planety, podle tuláků nebo těch, kteří bloudí.V průběhu časů dostali tyto pohyblivé hvězdy i jména podle římských bohů. Nejjasnější z nich byla Venuše, která se vždy objevovala buď po západu Slunce nebo před jeho východem. Velice jasným byl též Jupiter, kterého bylo možné sledovat v noci po celé obloze. Zvlášť načervenalým světlem byl nápadný Mars. Saturn byla o něco méně jasnější hvězda, ale i tak velice výrazná a také ji bylo možné spatřit po celé obloze. A za zvlášť příhodných podmínek, bylo možné spatřit těsně před východem nebo těsně po západu planetu Merkur. Když nastala koperníkovská revoluce a zjistilo se, že všechny tyto planety neobíhají kolem Země ale kolem naší centrální hvězdy - Slunce. Tehdy byl tento seznam doplněn ještě šestým tělesem - naší Zemí. 

Od té doby bylo pořadí planet následující: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter a Saturn.

V roce 1781 anglický astronom Willam Herschel přišel s něčím, co považoval za novou kometu bez ohonu. Skutečnost však byla daleko fascinující. Nejednalo se o žádnou kometu bez ohonu, ale o novou planetu, která dostala jméno Uran. Rodina planet sluneční soustavy se tak rozrostla na sedm. Brzy se však zjistilo, že se Uran nepohybuje po té dráze, která mu byla vypočtena, ale vyskytují se v ní jaké si odchylky. Proto se mnozí astronomové odvážili k odvážné myšlence, že by jeho dráhu mohlo ovlivnit další neznámé těleso, které se pohybuje za dráhou Uranu. Její polohu dokonce vypočetli nezávisle na sobě dva astronomové: John C. Adams a Urbain J. J. Leverrier. A tak 23. září 1846 objevil v Berlíně na základě jejich výpočtů astronom Johann G. Galle ono neznámé těleso - novou planetu Neptun. 

Dokonce i u Neptuna byly zaznamenány menší odchylky dráhy,a tak mnoho astronomů uvažovalo o existenci další deváté planety. Jedním z nejneúnavnějším hledačem této planety se stal astronom Percival Lowell, zakladatel a ředitel arizonské hvězdárny ve Flagstaffu, známější spíše spíše svým kontraverzním objevem marťanských kanálů. Podle jeho výpočtů zveřejněných v roce 1915 mělo být hypotetické těleso sedmkrát hmotnější než Země a mělo obíhat 43 krát dále. Jenomže objev takového tělesa se už nekonal. 

Až v roce 1930 na této observatoři pracoval mladý pětadvacetiletý astronom Clyde Tombaugh, pozoroval a fotografoval hvězdy ve východní části souhvězdí Býka, když si všiml, že jeden objekt za šest dní nepatrně změnil polohu. A objev deváté planety byl na světě. Ta dostala jméno Pluto. Postupně se však zjistilo, že velikost Pluta je jen 2395 km a tak se neustále spekuluje, zda je ještě vůbec planetou nebo ne. Ale i tak se neustále hledalo další tzv. transplutické těleso, které by se dalo prohlásit za planetu. 

Ovšem po neznámé planetě se nehledalo jen na periférii sluneční soustavy, ale i vevnitř.Již mnozí astronomové si všimli, jako kdyby mezi Marsem a Jupiterem byla jakási mezera. Již Johann D. Titius, profesor matematiky na universitě ve Wittenbergu v roce 1766 přišel z myšlenkou, že planety jsou od Slunce vzdáleny v určité posloupnosti:

Merkur 4 + 0 = 4
Venuše 4 + 3 = 7
Země 4 + 6 = 10
Mars 4 + 12 = 16
 ? 4 + 24 = 28
Jupiter 4 + 48 = 52
Saturn 4 + 96 = 100

Pokud výsledek vydělíme deseti, dostaneme téměř přesnou vzdálenost od slunce v astronomických jednotkách. Když pak byla v roce objevena planeta Uran a zjistilo se, že i ona do ní zapadá (4 + 192 = 196), tak to dodalo existenci hypotetické planety mezi Marsem a Jupiterem nový rozměr. Proto začalo neúnavné prohledávání oblohy a jeho výsledky se dostavili přesně na začátku 19. století 1. ledna 1801, kdy Giuseppe Piazzi objevil v souhvězdí býka nový objekt, který se nacházel v oné mezeře. pojmenoval ji podle římské bohyně úrody - Ceres. To ovšem byl pouze začátek. O dva roky později v roce 1802 bylo objeveno další podobné těleso a pojmenováno Pallas. V roce 1804 k nim přibylo ještě Juno a v roce 1807 Vesta. Bohužel se však nejednalo o planety ale o o něco menší tělesa - planetky neboli asteroidy, kterých jak se ukázalo existuje v této oblasti až několik tisíc. To však vedlo k další hypotéze, zda se náhodou nejedná o zbytky nějaké dřívější planety. Mnozí už přišli i s pojmenováním oné planety (tak například nejčastěji se používá  Marduk, Malona nebo Phaeton). Zda se skutečně jedná o zbytky dřívější planety nebo je to naopak materiál pro vznik této planety, která se pod obří gravitací Jupitera nemohla zformovat, to je stále předmětem nejrůznějších dohadu a doměnek. 

Už jsem se zmínil, o tom jak byla na základě odchylek dráhy Uranu objevena planeta Neptun. Ovšem nevysvětlené stáčení se ukázalo i u planety Merkur. Což vedlo v roce 1849 jednoho z objevitelů planety Neptun Urbaina J. J. Leverriera k myšlence, že za stáčením této dráhy stojí neznámá planeta, která se nalézá uvnitř dráhy Merkuru. Tato hypotetická planeta dostala i název a to Vulkán. Jenže nikdy tato planeta objevena nebyla a stáčení Merkurovy dráhy bylo vysvětleno až díky Einsteinově obecné teorii relativity. 

Dalším hypotetickým tělesem byla Nemesis. Tedy v tomto případě se neuvažovalo tak o planetě, jako spíš o hvězdě. Její autor americký astronom Mare Davis přitom vycházel ze dvou věcí. Jednak z té, že většina hvězd v naší galaxii má svého hvězdného průvodce, tak proč by ho nemělo mít i Slunce? Druhou věcí je to, že největší vymírání živočichů na naší planetě dochází zhruba každých 26 milionů let. Představme si, že existuje malá hvězda obíhající slunce jednou za 26 milionů let, tak by se jedenkrát za tu dobu dostala do tzv. Oortova oblaku komet, narušila by tam gravitační síly, což by mělo za následek, že by se mnohé komety vydaly ke Slunci a leckterá by se srazila i se Zemí. Ale i Nemesis je pouhou hypotézou, která se nikdy neprokázala.  

Za další neobjevenou planetou se vydáme tentokrát do dávné historie k Sumerům. Sumerové byla snad nejstarší civilizace, jež na naší planetě vznikla. Byla to vlastně kolébka civilizace, která vznikla na území dnešního Iráku kolem řek Tigris a Eufrat. Ovšem dodnes mnohé sumerology a nejen je překvapuje, jaké měl tento národ znalosti. Tak například na jedné akkadské válečkové pečeti můžeme vidět Slunce a kolem něj krouží malý Merkur, stejně velké Venuše a Země, dále Mars, obří Jupiter a Saturn, dvojčata Uran a Neptun, malý Pluto. Navíc mnohé sumerské seznamy se zmiňují o deseti planetách. Popisují také Uran a Neptun, jako modrozelená dvojčata, což se potvrdilo v roce 1986 a 1989, kdy kolem těchto dvou planet proletěla sonda Voyager 2. deset planet je i na pečetidle. Americký orientalista Zecharia Sitchin se domnívá, že představuje planetu Nibiru, která krouží kolem Slunce po protáhlé eliptické dráze vedoucí mezi Marsem a Jupiterem až daleko za dráhu Pluta. Její celková doba oběhu je 3600 let. Ale ani Nibiru dosud nebyl objeven a tak tedy nebyly potvrzeny ony dávné znalosti Sumerů.  

Zdálo by se tedy, že existence desáté planety je v nedohlednu, jenže ve sluneční soustavě existuje sedm těles, která by měla plné právo být nazvány podle své velikosti planetou, ale nemůžou. Planeta musí obíhat kolem Slunce, když to těchto sedem těles obíhá kolem samotných planet, a tím jim tvoří měsíce. A nejsou to zrovna žádní drobrčkové! Všechny jsou větší než nejmenší planeta Pluto a tři z nich jsou stejně velké nebo dokonce větší než planeta Merkur (4800 km v průměru), druhá nejmenší planeta ve sluneční soustavě. Největší z nich je Ganymed, měsíc Jupiteru o rovníkovém průměru 5262 km. Druhým v pořadí je Saturnův měsíc Titan o velikosti 5150 km. Třetím je jupiterův měsíc Kallisto (4 800 km). Čtvrtý je opět Jupiterův měsíc Io (3630 km), pátý je Neptunův měsíc Triton (3500 km), šestý v pořadí je náš Měsíc (3476 km) a sedmý je Jupiterův měsíc Europa o velkosti 3138 km. 

Takže jak je vidět, sluneční soustava je tak pestrá, ale desátou planetu je přeci jen nejspíš nutné hledat až za Plutem. Občas se skutečně nějaké menší transplutické těleso skutečně našlo, ale většinou se jednalo o malé planetky. Až 4. června 2002 bylo objeveno těleso o velikosti 1200 km a nazváno po bohu z indiánské mytologie kmene Tongva - Quaoar. Tehdy se poprvé začalo mluvit o desáté planetě. Obíhá ve vzdálenosti 40 astronomických jednotek a po téměř kruhové dráze. Je větší než dosud největší asteroid Ceres, ale menší než Pluto. Takže moc velikou šanci na prohlášení za planetu nemá.

Větší šance na 10. planetu mělo další nově objevené těleso objevené 14. listopadu 2003 a nazváno Sedna. Toto těleso je nejvzdálenějším objektem ve sluneční soustavě, jakou dosud lidstvo pozorovalo. Sedna, když je nejdále od Slunce, nalézá se v úctyhodných 942 astronomických jednotek. a nejblíže 76 astronomických jednotek. Její oběh trvá 11 487 let! Strašně bych Sedně přál, kdyby byla prohlášena za planetu, ale její velikost je 1500 km tedy pouhé 3/4 velikosti Pluta. Ale i tak to podle mého názoru není malé těleso.

Až 29. července 2005 byl oznámen objev tělesa, který má zatím největší šanci být prohlášen za 10. planetu. Jeho název je zatím 2003 UB313, ale už se uvažuje o názvu jako Xena, Lila nebo Persephona. Největší šanci má především proto, že je tentokrát větší než Pluto Její velikost se odhaduje na 2390 - 5000 km (http://www.svetvedy.cz/zobraz_clanek.php?id=460). Dokonce bylo objeveno, že má vlastní měsíc Gabrielu. Podle mého názoru se tentokrát jedná o skutečnou desátou planetu(Planeta Xena má měsíc Gabrielu). I kdyby se náhodou stalo, že by ji astronomové neschválili, já ji za planetu považovat budu.

 

 Zdroj: Horský, Z., Mikulášek Z., Pokorný Z.:Sto astronomických omylů uvedených na pravou míru, Nakladatelství Svoboda, Praha 1988

Heseman M., Tothová E.: Záhadné kruhy v obilí, Etna, Praha 1997 

http://www.svetvedy.cz/zobraz_clanek.php?id=460