Autor Libor Čermák

 

Tento příběh je určen pro každého, kdo rád čte nebo, kdo rád sportuje nebo, kdo by rád zažíval nejrůznější dobrodružství. A nemusí to být jen na inline bruslích.

Seriál nejen pro mládež, ale pro všechny, kteří mají rádi dobrodružství, přátelství a sportování nejen na kolečkových bruslích. O čem bude? To by mohla vyjadřovat například  tato úvodní písnička.

 

 

Podvečerním starým parkem jel chlapec na bruslích.

Bez chráničů a bez přilby byl samý řev a smích.

Vtom chlapec k mrakům podíval a v šoku zůstal stát,

když po temné obloze uviděl sportovce se hnát.

 

R: |:Hipijahop hipijahou, duchové parkem jdou.:| 

 

Jeden tam byl na inlajnech a druhý na kole.

Prkna, lyže i skateboardy však jedou pomale.

Mezi mraky bylo slyšet koleček svištění.

A ony ty přízraky byly k smrti zkroušení.

 
R: |:Hipijahop hipijahou, duchové parkem jdou.:|
 
Všichni byli unavení a smutný měli zrak.
A přitom vše tak hučelo, jak jel by kolem vlak.
Slzy a pot máčely jim trika i kalhoty.
Tak najednou chlapec spatřil ty jejich trampoty.
 
R: |:Hipijahop hipijahou, duchové parkem jdou.:|
 
Jeden z nich tu zastavil a řekl „Pozor dej!
Chrániče a přilbu na hlavu vždycky užívej!
Bys po neštěstí fakt nemusel se na věky štvát 
a širým světem na bruslích se s námi takhle hnát." 

                                                                                           

R: |:Hipijahop hipijahou, duchové parkem jdou.:|
 

Snad jste poznali, že text jsem napsal na melodii „Honec krav“ (viz Waldedmar Matuška - Ďáblovo stádo).

 

 

 

1.                   dobrodružství:  Poprvé na inlajnech

 

Rozmíška v parku

Určitě víš, jaké je to hezké, když začne nastupovat jaro. Sníh, který po sobě zanechala krutá zima, nenávratně mizí z ulic, parků i zahrad. A místo něj se o slovo přihlásí sluníčko, ptáčci a květiny.

 

Ulice, hřiště i parky zaplavují desítky lidí. Tak třeba támhle si vyrazila parta kluků na cyklistickou vyjížďku za město. Jinde se blbne na prolejzačkách nebo hraje na schovávanou. Kousek od nich zkouší svoje umění inlinebruslaři a skateboardisté.

Ale jsou tu i takoví podivní starší kluci, kteří se s ostatními prostě smířit nechtějí. Jak to je možné? Jednoduše. Tito hoši sem chodí už dlouho a vůbec se jim nezamlouvá, že se tu objevily jiné mladší partičky.

A tak jim říkají: „Jděte si jezdit na svých okolečkovaných botičkách někam jinam. Tenhle park patří nám - Železňákům“.

Samozřejmě, že se to těm mladším klukům vůbec nelíbilo. A tak se ozvali, že park je přeci hodně veliký a že se sem jistě všichni vejdou.

„Tak víte, co, vy krasobruslaři?“ Prohlásil puberťák, jenž si říkal Blek. „Támhle tím směrem pořád za altánem, tam na konci parku, máte cyklostezku. Tam si možná můžete dělat ty svoje padající kreace. Ale tady ať vás tady nevidíme!“

„Tak to teda ne!“ Ozvali se někteří. „Je to daleko. A někteří z nás to na inlajnech ještě moc neumí. A jet kolem altánu? Vždyť tam prý straší!“

„Cože? Jediný, kdo tu bude strašit budu já. A to když tam neodtáhnete. Bububu.“ Odpověděl jim další výrostek Čárlí.

Kluci z toho byli smutní. Pohodu na ježdění tu prostě nemají. Smutný z toho byl i Rosťa, který to všechno z prolejzaček sledoval. Tenhle tmavě blonďatý kluk se těšil. Bude mít narozeniny a k nim má slíbené právě jednořadé kolečkové brusle. Slezl tedy z jednoho žebříku a namířil si to ke klukům. Inlajnistů se bát nemusel. Vždyť to většinou byli jeho kamarádi ze školy.  Třeba Martin. Jezdí už od loňska a za tu dobu se to docela dobře naučil. Sáblíková to sice pořád není. Ale kdyby chtěl, určitě by si troufl i na nějaký ten závod. Rosťovi bylo smutno, že si nemá s kým hrát. A tak se ho zeptal, jestli si také nechce odpočinout u něj na hřišti.

„Nejde, to“, odpověděl Martin, „až budeš mít i ty svoje brusle, tak to poznáš sám. Na hřišti máš písek a kamínky. A představ si, že ti to vleze do koleček! A pak už to bruslení za nic nestojí.“ A odjel si projet další kolečko.

 

Tento park je obrovský. Málokterý kluk ho měl prozkoumaný celý skrz naskrz. Rostl tu už dlouho. Snad prý už několik staletí. Patří totiž k zámečku, který odtud je až na druhé straně parku. Přitom na každém místě to tady vypadá trochu jinak. Někde jsou trávníky, jinde rostou různé květiny a jinde zas park přechází skoro až v les. Tam se také nalézají velice staré, vykotlané či různě rozeklané stromy. Také se tu vypráví hodně pověstí, a to stejně tajuplných jako on sám. Ne nadarmo se plno místních dětí bojí chodit k altánku uprostřed parku. Nejednoho bázlivce tam totiž přepadne takový divný skličující pocit. A dokonce už tu mnoho lidí zažilo prý i takové podivné a nevysvětlitelné zážitky. A před pár lety se tam jeden kluk na bruslích dokonce i zabil, což místu zrovna na tajuplnosti neubralo. Spíš naopak. Proto se mu každý vyhýbá, jak to jen jde.

 

„Hej, pojď sem“, zavolal Čárlí na Rosťu.

„Proč?“ zeptal se ho Rosťa.

„Chceš být přeci pořádnej chlap, ne? Půjčím ti svoje prkýnko a ty nám ukážeš, co umíš!“

Rosťa si tedy zkusil vlézt na skateboard. Odrazil se, ale za moment se mu smekla noha a on skončil na zadku. Záhy se proto stal terčem posměchu oněch starších kluků. Rosťovi to přitom nebylo zrovna příjemně a smích starších nijak neustával. 

„Počkej, až dostanu k narozkám svoje inlajničky!“, odpověděl Rosťa, „tak vám tu všem ukážu, jak jezdí profík.“

„Tak na to jsem teda zvědavej! Ještě jsem tě na nich v životě neviděl“, odpověděl Blek. A Čárlí k tomu přidal: „Jó, přijdu se podívat, jak si na prvním kopečku rozbiješ kokos.“

„To, já bych věděl ještě o něčem lepším!“ zakřičel Blek, „já si ho rovnou nafilmuju a pošlu to do televize a na internet. Ať se pobaví i ostatní!“

Rosťovi bylo trapně. Přitom začal přemýšlet, zda do těch bruslí vůbec půjde. Zda si nemá přát raději něco jiného. Ale jak zahlédl v dálce Martina a další kamarády na bruslích, věděl, že je to právě to, co chce.

 

Dárek k narozkám je tu!

V tomto díle mého seriálu vám chci povídat o tom. Jak si Rosťa kupoval své první inline brusle. Podobně by si při nákupu nových bruslí měl počínat každý.

Vtom šla kolem hřiště jeho maminka, která se zrovna vracela od lékaře. Rosťa se jí proto vydal naproti. A začal se ptát. „Tak co bráška, jak to sním vypadá?“

„No ještě si budeš muset nějaký ten měsíc počkat, než přijde na svět. Ale dočkáš se.“

„No to je dobře, že nebudeme mít narozky ve stejný den. Alespoň bude víc oslav.“

„Tak co, půjdeme do toho obchodu ze sportem?“ zeptala se maminka. „Nebo jsi už zapomněl? Koupit ti ten dárek k narozeninám!“

„To, je super, mami, tak jdeme!“ Vykřikl radostí Rosťa.

Obchodní centrum bylo od parku asi tři sta metrů. A měli tam skutečně všechno. Od potravin, přes knihy, oblečení až k tolik hledaným sportovním potřebám. Rosťa tam vešel s maminkou do obchodu zaměřeného na sport. Nestačil se ani divit, co vše je zde možné sehnat. Hned na začátku měli seřazena jízdní kola. Silniční, horská, treková i dětská. Jenomže kolo už Rosťa měl. Kousek od nich byly pneumatiky a náhradní díly k jízdním kolům. Nic z toho také teď nepotřebovali. Za nimi byl další regál s výprodejem lyží a zimního oblečení. Ale pak našli to, co hledali. Nad dalším regálem totiž visel nápis „Skateboardy a inline“.

„Tak to je to, co hledáme. Že jo? Nebo chceš něco jiného?“

„Ne, ne! Já chci inlajny!“ zavolal Rosťa na celý obchod.  

Na regálu měli výběr bruslí, až z toho oči přecházely. Tak se Rosťa pustil do prohlížení bot. „No jo, ale které si mám koupit?“

„To musíš přece vědět ty, které se ti nejvíc líbí, ne?“

„Tak to je omyl, paní.“ Na jednou se u nich objevil pan prodavač. Byl to mladý muž, ze kterého nadšení pro sport jen sálalo. „Jestliže chcete klukovi koupit kolečkové brusle, tak ty se kupují především podle toho, na co je chce používat. Začátečníkům doporučujeme klasické fitness brusle. A ty se hlavně kupují tak, aby mu dobře sedly na nohu. Představte si, že mu koupíte brusle třeba za několik tisíc a pak zjistíte, že mu budou velké. Vy si sice budete myslet, že do nich doroste. Ale on se pak místo na ježdění bude soustředit na to, aby mu v nich nohy nešmajdaly. A úraz je na spadnutí. A nebo si představte ještě horší věc, že budou příliš malé. Noha mu v nich bude tlačit a bruslení se pro něj stane utrpením. Když se na nich má dobře naučit, tak do nich musí noha zapadnout naprosto přesně.“

„Tak nám teda poraďte“, poprosila maminka. „Chtěla bych mu koupit něco pro začátečníky“.

Prodavač se zeptal na číslo Rosťovy nohy. A za chvíli už mu několik bruslí vybral. Rosťa vyzkoušel první pár, který se zavazoval na tkaničky. Jen nahoře měl jednu přezku. Pan prodavač mu dovolil, aby si zkusil na nich trošku projet. Rosťa se teda postavil. Ale jak udělal první krok, ztratil rovnováhu a svalil se na zem. „Stejně jsou moc veliké,“ prohlásil, když se pokusil zvednout.  

„Nevadí Rosťo“, řekla maminka, „vyzkoušíme jiné“. Druhé ho zase tlačily a třetí dopadly nejinak. Teprve až ty čtvrté měly tu správnou velikost. Měly opět přezky a tkaničky. A hlavně se Rosťovi líbily, protože byly modré barvy s fialovými tkaničkami. A tak mu je maminka koupila. Už se viděl, jak se v nich prohání po parku. Jak jede nejrychleji, jak to jen jde a jak mu vítr čechrá vlasy. A přitom mu ostatní kamarádi závidí jak nové brusle, tak jeho bruslařské umění.

 „No jo, ale ještě něco. Nemysli si, Rosťo, že v nich budeš jezdit jen tak. Nechci, aby ses mi na nich zmrzačil nebo dokonce zabil, jako tenkrát ten kluk tady v parku. A proto koupíme chrániče. Přilbu, tu máš už ke kolu. A bez toho všeho na ně nevlezeš, jasný?“

No jistě, vždyť ostatní to mají při bruslení na sobě taky,“ odpověděl mamince Rosťa. „A jak jim to sluší! Vždyť bych si bez toho ani nepřipadal jako bruslař, mami“

„Tak to všechno koupíme teď. Ale stejně je dostaneš až zítra při oslavě.“

 

První krůčky na bruslích

Dnešní kapitola vypráví o tom, jak si Rosťa poprvé nazul své nové kolečkové brusle a zkoušel na nich první krůčky.

 

Páteční oslava v předvečer Rosťových narozenin se vydařila nejlíp, jak jen mohla. Neslavilo se pouze s rodiči, ale přijeli i oba dědečkové s babičkami, teta a dokonce mu přišel poblahopřát kamarád Martin. I dárků málo nebylo. Kromě velkého dvoupatrového dortu dostal také knížku o přírodě, od babičky svetr, od druhé babičky stavebnici Lego a od tety tričko s krátkým rukávem. Ten nejdůležitější dárek od rodičů však přišel až na konec.

 

„Tak my ti teda, Rostíku, přejeme všechno nejlepší. A také budeme moc rádi, když se na tom nezmrzačíš.“  Martin se sice jen usmál, ale pro Rosťu to bylo vyvrcholením večera. Vyndal brusle z krabice, vzal si je do ruky a každému ukazoval. Když přišel na řádu Martin, tak ten mu poznamenal, že brusle nejsou od toho, aby se ukazovaly. Ty jsou přece na nohy. A pak hlavně na ježdění.

„Tak to zítra vyzkoušíme!“ Navrhl Rosťa. A jeho kamarád byl samozřejmě pro.

„Tak si dáme v devět hodin sraz v parku. Co ty na to?“ Navrhl Martin.

Rosťa by souhlasil, ale v životě na bruslích nestál. Co když se mu tam vůbec nepodaří dostat? „Nemohl bys pro mne být v devět raději už tady?“ Martin se na něj podíval, ale nakonec souhlasil. Pokud by to Rosovi nešlo, že by alespoň pomohl.

 

Nastalo to dlouho očekávané sobotní ráno. Jakmile Rosťa vstal, nasnídal se, umyl a nakonec se oblékl. A už, už se nemohl dočkat, až konečně odbije devátá. „Ještě má Martin čtvrt hodiny čas, tak to mezitím vyzkouším.“ A tak nejdřív vyndal první krabici, ve které byl ukrytý pytlík s šesti chrániči. Dvoje na kolena, dvoje na lokty a dvoje na zápěstí. Ty šly obléci dobře. Přilbu měl schovanou v garáži u kola, pro kterou si po navlečení všech chráničů taktéž zašel.

„Tak a teď přijde to nejdůležitější. Obutí bruslí.“ Vzal další krabici, slavnostně otevřel a vyndal nejprve levou brusli a pak i pravou.

Nejprve si nazul levou botu. Jakmile byla noha, jak měla být, Rosťa upravil jazyk, zašněroval a zacvakl přezku. „A teď se mi z ní noha jen tak nevyzuje,“ liboval si. Levá bota by byla obuta, ale ještě tu byla pravá. Naštěstí šla obout stejně jako levá. „A teď se postavit a udržet rovnováhu“, pomyslil si. Vtom zazvonil zvonek, „Martin je tady! Ježišmarja, teď mu v tom budu muset jít otevřít! Co když to nezvládnu?“ Zkusil se postavit, jenže mu podjely nohy. Tak se aspoň po čtyřech doplazil ke dveřím. Odtamtud zavolal k brance na kamaráda, že už jde. Tedy vlastně zkusí jet.

Jakmile ho ale Martin viděl plazit se po zemi, tak se málem nemohl smíchem udržet. Pak si však vzpomněl na sebe, když on začínal. A poradil, ať si nejdřív klekne. Pak ať se postaví na jednu nohu a pak i na tu druhou. Teď už to kupodivu šlo. „Já už stojím, hurá!“, odpověděl mu Rosťa,  „už se na tom umím postavit!“ Zavolal domu na mamku. Rozloučil se a vyrazil si to směrem k brance. Jenže tam směřoval chodník z mírného kopečku. Takže se ani nenadál a brusle se najednou samy rozjely. „Jak mám zastavit?“ volal. Ale za chvíli ho branka sama zarazila. Vyndal klíč z kapsy, odemkl, vyšel z branky ven a opět za sebou zamkl.

Venku už ho vítal Martin: „Tak ukaž se, jak vypadáš?“ Prohlédl si ho: „No, tobě to sluší!“ A pak poručil. „Tak jedem do parku!“ Kamarád se rozjel, domnívajíc, že ho bude Rosťa následovat. Jenže ten, jediné, na co se vzmohl, byly malé krůčky se široce rozkročenýma nohama. Po nich stejně zaúřadovala ztráta rovnováhy a přitažlivost zemská. Tyto síly ho opět posadily na zem.

„Tak takhle to asi nepůjde,“ zazoufal si Martin. „Předkloň se a teď dělej jeden krůček za druhým. Špičky od sebe a paty k sobě, jako když chodí kačer Skrblík. A uvidíš, že za chvíli to půjde samo.“ Rosťa ho tedy poslechl a pomalu šel za nim tak, jak mu kamarád doporučil. Povedlo se mu dojít nejprve ke křižovatce. A pak i k hlavní silnici a nakonec i k přechodu pro chodce k parku. „No vidíš, jak ti to šlo skvěle. Za chvíli ti to půjde líp než mně,“ pochválil ho Martin.

 

A zase ti Železňáci!

Kluci přejeli silnici a na svých bruslích si vyrazili tou první cestou do parku. Projeli kolem projezaček. Ale cestu opět opanovala ta parta nechvalně známých Železňáků.

 

„Tak to je pěkné! Koukám, že zas budou nepříjemnosti.“ Vyhrkl Martin a začal se dívat, kudy by to šlo jinudy.“

„Já bych kolem nich normálně projel a nevšímal se jich.“ Navrhl Rosťa. Ale Martin prohlásil: „Můžeš to zkusit, ale vzhledem k tomu, že tě znaj, tak se můžeš těšit!“

„Hm. Já to ale stejně zkusím!“ odpověděl Rosťa. A svým pomalým krokem si to namířil rovnou k nim.

„Hele“, vtom zakřičel na ostatní Blek, „já jsem doma zapomněl tu kameru, abych si ho nafilmoval!“

„Jé, co blbnete“, odpověděl mu Rosťa, „já si jdu jen projet do parku, abych vyzkoušel své inlájnky, a tak mě nechte bejt.“

„Jó inlájnky, to jó! Ale pořádnej skejtbordek, to jsi ještě asi neviděl?“

Martin začal mít strach, a tak na něj zavolal :„Rosťo, raději běž od nich. Půjdeme jinam. Třeba někam do města!“

„Ne, ne. Já chci bejt tady. Jsou tu hezké rovinky na bruslení. Přeci se nebudeme motat někde mezi autama.“

Vtom si to však proti nim namířila celá parta Železňáků. Rosťovi se v tom zmatku povedlo nějak dostat až na druhou stranu oné slavné party. Ale jakmile se otočil, spatřil, jak Martin ze strachu ujíždějí někam pryč.

„To snad není pravda!“ pomyslel si, „On mne tu nechal na pospas těm zpropadeným puberťákům!“

Zpět kolem nich se mu už jet nechtělo. Tak se rozhodl, že si to zamíří někam do hloubi parku. Jenže Železňáci opět za ním. Hlavně Blek s Čárlím. Co dělat? „Půjde s tímhle tím na nohou alespoň běhat?“ Rozeběhl se a ono to ku podivu šlo. Inlajny se rozjely a Rosťa už začal alespoň trošku bruslit. Nouze je nejlepší učitel. Parta však pořád běžela za nim a chudák Rosťa nevěděl, co má dělat. A tak ze všech sil běžel, co to jen šlo. Jenže jak utíkal ani si nevšiml toho, že si to namířil přímo k onomu tajuplnému altánu. Vlastně všiml, ale pozdě. Zpátky to už nešlo. Někde za ním se stále ozýval dusot kroků jeho pronásledovatelů. „Třeba se tam dá někam schovat.“ Pomyslel si. Jenže ještě neuměl zabrzdit. A tak dal ruce před sebe a zastavil se až o altánek. Najednou si všiml, že sklad, který se vněm nachází, je otevřený! A z těch dveří na něj někdo zavolal:

„Hej, ničeho se neboj! A před těmi blbečky se schovej tady!“

Rosťa neměl čas sledovat, kdo to je, a tak se alespoň po čtyřech dodrápal ke dveřím.

„Pojď, neboj se! Počkej tu, než odejdou.“ Dotyčný za nim zavřel a Rosťa z okénka sledoval, jak sem už Železňáci dobíhají.

 

Setkání s duchem Davidem

V minulém dílu se Rosťa před svými pronásledovateli schoval v tajuplném altánku uprostřed parku. Pomohl mu k tomu však jeden velice zvláštní člověk.

 „Kam ten mameluk zmizel?“, ozvalo se zvenčí.

„Ale neblbni! Kam by mohl zmizet? Jen se nám někam schoval.“

„Někde tu přece musí být!“

„Ne, nikde tu není. Vždyť víš, že tihle prckové věří, že tady u altánu straší. Ten pidižvík má určitě nahnáno až po uši. A už odjel někam pryč.“

Rosťa zevnitř poslouchal. Řeči ještě nějakou chvíli venku pokračovaly. Ale za chvíli bylo jisté, že Železňáci už odešli někam jinam. A tak mu jeho zachránce opět otevřel ven. Teprve teď si ho lépe prohlédl. A jaká náhoda! Vždyť je to také jen kluk. A aby tomu nebylo málo, také zrovna jel na inlajnech! Jen byl asi o nějaké ty roky starší.

„Ty to na bruslích ještě moc neumíš, viď?“ Zeptal se Rosti.

„No, to ne. Zrovna včera jsem je dostal k narozkám a dnes jsem na nich úplně poprvé.“

„Tak to teda máš štěstí, že jsi káp na mě. Víš, že teď máš před sebou jednoho z nejlepších bruslařských instruktorů ve střední Evropě? Jmenuji se David. Nebo Davy, pro kamarády. A jestli chceš, budu tě na nich učit.“

„No to bych byl docela rád!“ A tak se mu Rosťa představil a pověděl mu všechno, co se mu přihodilo.“

Davy mu navrhl, aby si spolu sedli venku na lavičku. Teď by si totiž měl Rosťa hlavně odpočinout. Na úprk před těmi kluky totiž spotřeboval hodně energie. Tak se teda posadili. Vždyť Rosťu nohy už bolely. A tak ho napadlo, že by také jistě nebylo od věci, kdyby si alespoň trošku povolil boty. Tak si odepnul nejprve přezku na levé noze a pak i pravé. Ale co se nestalo! Davy, který si sedl vedle něj, tu najednou nebyl! Zkrátka najednou zmizel! Rosťu div, že nepřepadl šok. Tak vstal a začal volat „Davy kde jsi, kde jsi!“ Nakonec se rozhodl, že si opět zapne své brusle a že se po něm podívá. Ale sotva to učinil, Davy tu opět seděl na lavičce.

„Prosím tě, jak jsi to udělal? Já bych to chtěl umět taky!“

„Buď rád, že to zatím umět nemusíš! Ale protože jsem tedy něco jako tvůj učitel, tak nechci před tebou držet žádné tajemství. Já totiž nejsem takový kluk z masa a kostí, jako ty. Ale býval jsem jím kdysi. Hodně jsem sportoval a dělal jsem všechny možné sporty. Tady v tom parku jsme měli asi před dvěma roky jeden sraz a já jsem se chtěl na bruslích před ostatními ukázat, jak jsem dobrý. Rozjel jsem to, jak to nejvíc šlo. Ale co se nemělo stát, bylo to, že z támhleté cesty vyjel chlap na motorce. Pořád ještě nechápu, co tu dělal. A střetu už nešlo zabránit. Žádnou přilbu ani chrániče jsem tehdy bohužel neměl. A tak to dopadlo, jak to dopadlo. Tomu motorkáři ještě zlomenou ruku a tři žebra v nemocnici zachránili, ale u mne to bylo vše marné. Za svojí lehkomyslnost tak teď musím neustále jezdit na svých inlajnech i jako duch, a to jako varování všem ostatním lehkomyslným bruslařům.“

„Tak to je tedy síla, já teda mluvím s duchem! A přitom z tebe ani nemám strach! Vždyť je to, jako bys byl úplně obyčejný kluk. A jak to, že jsem tě tu chvíli neviděl?“

„Mě můžou vidět pouze bruslaři připravení na jízdu. Nikdo jiný. A stačí, když máš jen rozepnuté přezky nebo si sundáš některý chránič a už mne neuvidíš. Proto, až kolem nás půjdou támhle ty dvě paní s pejskem, tak raději buď zticha a nemluv se mnou. Ať si o tobě nepomyslí, že jsi nějaký blázen. Oni totiž uvidí jen tebe. Mně ne.“

„Tak ty jsi tedy ten, co se o něm povídá, že se tu tenkrát zabil při bruslení?“

„Bohužel jsem to já“, odpověděl Davy Rosťovi. 

„Ale to musí být strašný, pořád tady muset jezdit jenom na bruslích. Ve dne v noci a nikdy si od nich nemoct ani neodpočinout! Nedá se od toho nějak osvobodit?“

„Dá. A proto jsem si tě také našel. Musím tu nějakého absolutního začátečníka, který má právě narozeniny, naučit jezdit na inlajnech. A to tak dobře, že do čtvrt roku dokáže vyhrát nějaký závod na kolečkových bruslích. Teprve, až když se mu to povede, pak budu i já vysvobozený.“

„Tak dobře. Já se o to pokusím a doufám, že tě nezklamu. A za pár týdnů si támhle stoupnu s Martinem a budeme spolu závodit o to, kdo dojede první k té lípě. A pokud se mi ho podaří porazit, budeš volný.“

„Prosím tě! Ti si to představuješ, jak Hurvínek válku. To musí být skutečný závod, který se pojede o medaile!“.  

  „Jo takovýhle závod? Pokud vím, tak tu na konci školního roku pořádají nějaké takové závody.“ Poznamenal Rosťa. „Ale jestli to nebude málo času na trénování.“

„To vůbec nevadí. Pokus se o to a třeba se ti i podaří. A pokud náhodou podaří, odměním se ti tak, že se budeš hodně divit“

„A co, když se mi to nepovede?“

„Tak v tom případě tu budu čekat, jestli tu náhodou zase někdy nepojede v den svých narozenin nějaký absolutní začátečník, abych ho učil jako tebe. To ale může trvat třeba i další roky.“

 

První trénink s duchem

Tak to bylo něco. Rosťa získal nového kamaráda. Ale takového, jakého nikdo jiný nemá. Davy ho naučí pořádně jezdit na inlajnech. A tak hned začali. 

David mu vysvětlil základní postoj na bruslích. Rosťa musel jen trochu rozkročit nohy a mírně pokrčit kolena. A ruce mít před pořád sebou, aby jeho celá váha byla nad přední částí chodidel.

„Jakmile pocítíš, že tě to táhne dozadu a že ztrácíš rovnováhu, tak se chytni rukama za kolena. To je nejlepší pomůcka proti uklouznutí dozadu.“ Rosťa pozorně poslouchal, aby mu nic neuniklo. „Postav se do předklonu a zkus se nohama střídavě klouzat. Pravou, levou,  jako když se kloužeš po ledě.“ Rosťa se rozjel a šlo to bezvadně. Jen ta nešťastná rovnováha ještě pořád haprovala. „Nezakláněj se a buď pořád v předklonu! Jinak skončíš na zemi.“ Trvalo ještě asi deset minut a Rosťovi už konečně začalo bruslení alespoň trochu jít.

„Musím tě, pochválit, Rosťo. Na první den jsi opravdu dobrej.“

„Ale já už nemůžu. Už jsem celý utahaný.“ Povzdechl si Rosťa. „A ty nohy mě už tak bolej. Za chvíli budeme mít doma oběd. Snad ti nevadí, že si dáme pauzu?“

„Ale vůbec ne? Rosťo, dnes ses už naučil, co jsi měl. Budu tě tu opět čekat zítra. A pokud budeš chtít, doprovodím tě ven z parku.“

Rosťa poděkoval: „Tak to by bylo super. Železňáci tam určitě číhaj.“

Oba kluci se pomalu rozjeli od altánu a zahnuli na cestu, která vede k silnici. Naštěstí, tam už nikdo ze Železňáků nebyl, takže z Rosti rázem opadl všechen strach.

„Ještě než se spolu Rosťo rozloučíme, chtěl bych ti říct pár rad. Nezapomeň na to, že kolečkové brusle patří k takovým věcem, které mají i jakousi svojí duši. Takže platí to, že jak se ty budeš chovat k nim, tak se oni budou chovat k tobě. Inlajny například vyžadují pravidelnou údržbu. To znamená pravidelně jim čistit kolečka, ložiska a vůbec celý spodek. Dále jim, když je občas potřeba, ty vyměňovat kolečka mezi sebou, protože se na asfaltu a na betonu rádi ojížděj. Nejprve stačí na brusli prohodit pořadí koleček. Krajní dovnitř a vnitřní ven. A příště mezi oběmi bruslemi navzájem. A až budou ojeté úplně všechny, kup kolečka nová. Jestliže ty budeš kašlat na to, aby tvoje brusle byly v pořádku, budou zas ony kašlat na to, aby tobě se dobře jezdilo! Tak to bylo, je a bude! A hlavně nezapomeň na jednu věc. Chrániče, přilbu a zase chrániče! Pamatuj, jestli bez nich někdy, nedej bože, dopadneš podobně jako já, tak i tebe bude bez milosti čekat osud inlajnového ducha! To by tě bavilo? Neustále se potulovat světem s inlajnama, které si vůbec nikdy nemůžeš sundat z nohou? A to třeba až do skonání světa?“

Rosťa se zamyslil a souhlasil. Ale představ si i ty, jaké je to mít takovéhoto zvláštního kamaráda. Kdyby se však Rosťa někomu svěřil, že se přátelí s duchem, pak by určitě před ostatními vypadal podivně. Ale přeci jen se mu neustále vkládala ta myšlenka, že zklame a že se mu Davida nepodaří vysvobodit. Uměl se vžít do jeho situace a představit si, jaké by to asi bylo v jeho kůži. Měl sice radost ze svého narozeninového dárku. Ale mít ho na sobě v jednom kuse a třeba už i na pořád? To by asi také nebyla nejpříjemnější vyhlídka. A vtom si uvědomil, že Davyho vlastně obdivuje. Vzpomněl si, jaké on měl na svých inlajnech problémy s rovnováhou, když se na nich dnes učil jezdit. Jak se mu asi po hodině ježdění začaly potit ponožky, až měl pocit, že projel louží. A také si vzpomněl, jaká to pak byla úleva pro jeho nohy, když ty brusle ze svých nohou sundal a mohl stát opět pevně na zemi. Ale o to přeci nejde, Když se rozhodl se, že začne takto sportovat, tak snad pro to také dokáže něco vydržet. Není přeci nad to, když se někdo dokáže projet na bruslích a přitom je umí tak dobře ovládat, že jezdí jak mistr. Zítra si své brusličky opět určitě nazuje a půjde zase tam k tomu altánu. Železňáci, neželzňáci. A opět uvidí svého nového přítele Davyho, o kterém se rozhodl, že ho vysvobodí z jeho osmikolečkového zajetí.

 

2.                   dobrodružství: Tajemství zámeckého sklepení

Hodně tvrdý trénink

Rosťa se s Davidem spřátelil tak, že za ním chodil snad každý den. Například vždy odpoledne, když přišel ze školy. A také o sobotách a nedělích. Bruslili spolu a trénovali, jak to jen šlo.

 

Občas se dokonce přidal i Martin. Ten ale zatím netušil, co je David vlastně zač, že je to bytost nadpřirozená. Jen v úterý Martin nemohl. Byl totiž členem zálesáckého oddílu, a tehdy měl zrovna oddílovou schůzku. I Rosťa tam chtěl kdysi chodit, ale nepodařilo se mu splnit vstupní zkoušku. A tak musel zůstat dál mimo oddíl. Bylo mu to opravdu líto, protože dobrodružství v přírodě měl rád. Ale teď díky inline bruslím přišel na dostatečnou náhradu. A navíc tu má i Davyho. Skvělého vedoucího a kamaráda k nezaplacení. Přesto se však jednou vyskytla věc, která měla jejich přátelství pořádně prozkoušet. Davidovi se totiž začalo zdát, že Rosťa má slabou výdrž. Tak si řekl, že mu občas musí dát na zkoušku pořádně do těla.

Rosťa samozřejmě nic netušil. A tak opět celý natěšený přijel k altánu.

„Ahoj Davy! Tak můžeme začít jezdit?“

„No to víš že jo. Trénovat musíme. A to pořádně! Dneska se zaměříme hlavně na vytrvalost.“

„Tak jo.“ souhlasil Rosťa a prohlásil, že půjde do toho.

David pak vysvětlil okruh, který bude Rosťa jezdit. Ten povede od altánu ke hřišti. A od něj další cestičkou hlouběji do parku. Tam kde má klubovnu Martinův zálesácký oddíl. A od něj zase zpět sem.

„Tak Rostíku! A zkus to ujet bez zastavení. A třikrát za sebou. Tak se připrav! Ke startu, připravit, pozor, teď!“

Hoch vyjel jak namydlený blesk. A za chvíli byl u hřiště, kde byly prolejzačky opět plné dětí. Pak dojel ke klubovně. Ta se ale nalézala ještě dál za potokem. Ale i tak si Rosťa všiml, že tam kluci z oddílu zrovna hrají nějakou hru. „Co to asi je?“ Problesklo mu hlavou. A pak si to zamířil zpět k altánu. Když to dojel, vydal na druhý okruh. A nakonec ještě na třetí.

„Tak co, Davy, jaké to bylo?“ zeptal se ho Rosťa.

„Abych pravdu řekl nic moc, čekal jsem, že to bude rychlejší. Dej si to ještě jednou.“

„Tak dobře.“ Rosťa se rozjel. Za chvíli opět zvládl první kolo, pak druhé a potom třetí.

„Už to bylo trochu lepší“, zavolal David, „teď si zkus těch kol dát pět!“

„Co?“ Vyhrkl Rosťa, ale poslechl a dal se do jízdy. Když dojel, celý udýchaný si sedl na lavičku.

„Dobře, kámo, za chvíli pokračujeme.“

To už se cítil Rosťa tak unavený, že už chtěl jet domů. Jenže David ho nikam nepustil. Místo toho mu dal udělat dvacet kliků. A pěkně s bruselma na nohou. Rosťa tedy položil dlaně na zem a pustil se do kliků. A teď to bylo něco úplně jiného než v obyčejných botách! U normálních kliků obvykle Rosťa trochu přišvindlovával, protože pokaždé moc vystrkoval zadek. Ale s inlajnami na nohou tohle zkrátka nejde. Klidně si to, čtenáři, můžeš zkusit. Při takovýchto klicích totiž máš nohy o zem opřené pěkně na kolečkách. A ty ti sami brání, abys ten zadek vystrkoval. A ruce se pak do těch kliků můžou opřít, tak, jak správně mají.

„No vida,“ pochválil ho David. „Když takovéhle kliky budeš dělat častěji, tak zesílíš. A kromě toho se odnaučíš dělat ty špatné. A teď ještě další tři kolečka.“

Když to Rosťa vše měl za sebou, už měl dnešního doslova tréninku doslova plné zuby. Prohlásil: „Už ne. Už jsem celý zpocený a udýchaný. Už nemůžu. Teď už jdu domů a nikdo mě nezastaví.“

„Ale prosím tě, kam bys chodil“. Chtěl ho povzbudit Davy. „Vždyť jsme ještě neskončili.“

„Počkej! To jako chceš říct, že tu ještě budu muset takhle šíleně jezdit dál?“ vyhrkl Rosťa.

„Klidně si na lavičce pár minut odpočiň a jdeme do toho znova.“

„Znova?, tak to ne! Já už nemůžu. Chodidla mne bolí a už chci jít.“ Naříkal.

„Ale to přeci nic není! Pojď se postavit na start a já budu jezdit před tebou a ty za mnou!“

„Víš co? Já jsem si vždycky, Davide, myslel, že budeš dobrý kámoš. Ale dneska je to týrání!“

„Jaké pak týrání? Jenom obyčejný, o trošku těžší trénink.“

„Jestliže tomuhle říkáš obyčejný trénink, tak já s tebou končím. Ať si tě vysvobodí někdo jiný. A vůbec, že jsem se začal přátelit s duchem. To nechápu, Čau, já jdu!“

Rosťa se tedy naštval a odešel. David se za ním, ještě chvíli koukal, jestli ho nenapadne se vrátit. Ale nestalo se tak. Dokonce se za ním ani nepodíval. Tak tohle tedy David dneska nečekal. Rosťa, že se naštval jen pro to, že spolu dělali o trošku tvrdší cvičení, než normálně? Kdo mu teď pomůže? Někoho takového, jako je Rosťa, teď bude jenom těžko hledat. Ale ne, David věděl, že ho to přejde a že za nějakou dobu je tu znova. To ho už také trochu poznal. Ovšem, to co mu Rosťa řekl, že ať si ho raději vysvobodí někdo jiný, to ho docela naštvalo. A tak se rozhodl, že to Rosťovi přeci jen trochu osladí, aby se neřeklo.

 

Dopis zlatým písmem

Rosťa už pomalu zapomněl na svoje neporozumění s Davidem. Za týden rozhodl, že se za ním zase do parku podívá. Ty dny mezitím stejně propršely, a tak bruslit vůbec nešlo.

A tak si obul obě brusle a jel k altánu. Jenže, když tam dorazil, tak, ať se díval, jak se díval, Davida tam nikde neviděl. Zkontroloval, jestli má dobře zapnuté obě přezky, jestli má správně zašněrovány brusle a také zda má dobře nasazeny chrániče i s přilbou. Žádný nedostatek nikde nebyl. Že by se mu tedy David schoval? Objel celý ochoz altánu. Svého kamaráda volal na všechny čtyři strany. Vydal se i na projížďku parkem, ale inlainový duch nikde. Ještě se znovu vrátil k altánu, ale opět nikde nikdo. Dokonce ani na bruslích nikdo kolem nejel. Napadlo ho tedy vejít přímo dovnitř altánu, kde se tehdy s Davidem poprvé seznámil. Dveře byly naštěstí otevřené, a tak tam vešel. A co spatřil? Všude jen samý papír a zápach! Co to? Ale David, jako by se po něm zem slehla. V tom si vzpomněl na to, co mu posledně řekl, když odcházel. A tak zvolal:

„Já to přeci nemyslel vážně. Jenom mi ujely nervy. Davide slyšíš mě? To víš, že jsem rád, že tě mám! Kam ses mi schoval?“ Nikdo se však neozýval.

Posadil se tedy na jednu polorozbitou židli, která byla asi tou nejlepší věcí, která se uvnitř nacházela. A byl z toho všeho smutný. Vtom si všiml jednoho papíru, který ležel zhruba dva metry před ním. Ten byl na rozdíl od ostatních zcela čistý a bylo na něm něco napsáno propiskou  zlaté barvy. To ještě nikdy Rosťa neviděl. V životě se setkal pouze s modrou propiskou, kterou používal ve škole. Pak s červenou. Tou mu paní učitelka opravovala chyby. A doma měli ještě černou. Jeho zvědavost ho tedy ovládla. A Rosťa se tedy odvážil ten list papíru sebrat ze země. Vzal ho do ruky a začal si ho potichu předčítat. Jakmile s tím začal, nemohl věřit vlastním očím. Vždyť to vypadalo, jako dopis pro něj! Stálo tam:

„Milý Rosťo,

 posledně jsi mi řekl, že lituješ toho, že jsi se začal se mnou přátelit. a také, abych si sehnal na vysvobození někoho jiného. klidně si někoho jiného najdu. Sice nevím, kdy to bude, protože najít někoho takového, jako jsi ty, je velice těžké. Je však také možné, že jsi, začal svého neuváženého kroku litovat. Jinak bys mě asi sem hledat nešel. A nenašel bys zde ani tento dopis. Nezapomeň, když mluvíš s duchem, nemůžeš svá slova vyslovovat na lehkou váhu. Ale já si to uvědomuji, protože jsem býval také takový kluk jako ty. Pokud skutečně chceš obnovit se mnou přátelství, a také, abych tě i nadále učil, dávám ti ještě jednu šanci. Musíš se svými inline bruslemi na nohou uklidit tento altán a jeho okolí. Včera večer tu řádili Železňáci a udělali tu tenhle strašný nepořádek. Pokud se ti to vše podaří do dnešní půlnoci, bude naše přátelství trvat jako předtím. Jestli ne, tak už se hold nikdy neuvidíme. Držím ti palce, abys to dokázal. Pokud se ti to nepovede, tak se měj, nevzpomínej na mě ve zlém a snad se ti podaří naučit Dobře jezdit na bruslích i beze mě.

Ahoj, tvůj kamarád, učitel a přítel do nepohody, David“

 

Překvapení při jarním úklidu parku

Popravdě řečeno, nechtělo se mu. Komu také, Vždyť by si to přece měli po sobě uklidit ti, co to udělali. A to byli Železňáci. „Ach jo, to jsou tedy prasátka.“ Ale bylo to přání Davida.

A tak se Rosťa pustil do uklízení papírků a cigaretových nedopalků. „To je tedy štěstí, že tu ten altán neshořel!“ říkal si, když viděl ty nedopalky.

Vyšel ven, podíval se, kde je nejbližší koš. Jeden byl vzdálený asi padesát metrů. A na druhé straně byl další. Ještě, že měl na nohou brusle. Tak to snad půjde rychleji. Akorát se musel více ohnout. A tak sebral první várku papírků a vydal se ke koši. Vrátil se a jel pro druhou várkou odpadků. Takhle jel ještě asi čtyřikrát a nakonec přišly na řadu cigaretové nedopalky. Nebyla to zrovna příjemná práce. Ale pokud to pomůže obnovit jeho přátelství s Davidem, rád to udělá. Když byl vnitřek altánu uklizen, zjistil, že koš je zcela zaplněn. Teď zbývá ještě uklidit kolem altánu. A tak opět sebral pár papírků a vyrazil tentokrát ke druhému koši. Když vyhazoval odpadky do koše, najednou  si všiml, že tu neuklízí sám. Že by se k němu přidali další? Co to?

Byla to jen shoda náhod. Nápad uklidit po zimě park totiž napadl i členy z Martinova zálesáckého oddílu. První, kdo se Rosti všiml, byl jejich vedoucí Vejn:

„No výborně, tady máme dalšího pomocníka!“

Rosťa se otočil a poznal své staré známé. Byl zde také Martin a další jeho kamarádi.

„To je zajímavý nápad, vzít si na úklid parku kolečkové brusle,“ podivil se Vejn. „Alespoň ti to půjde rychleji.“

A pak se ozval někdo z kluků: „To je jako prodavači v hypermarketech. Ty tam také kolikrát jezdí na bruslích, aby zboží rychle doplnili a rychleji zákazníky obsloužili.“

„Přidej se k nám, a budeme to mít rychlejší,“ navrhl mu Vejn.

Rosťa mu odpověděl, že uklízí okolo altánu.

„Tak dobře,“ schválil mu jeho aktivitu vedoucí. A Rosťa se vydal pro další várku papírků. Zase jel asi dvakrát nebo třikrát. Když už měl všechno uklizeno, tak při poslední cestě ke koši na něj zavolal Martin, že našel něco zajímavého. Rosťa k němu zašel a podíval se, co to je. Byla to nějaká brožurka o místním zámku. A tak začali listovat. Psalo se tam všechno možné. Od historie, přes pověsti až k informacím o autorech. V jednom místě Rosťu plácla přes oči tato věta:

 „V PROSTORU Za zámkem  se nalézÁ tajuplné sklepení, kde se podle pověstí vyskytují strašidelná zjevení ohnivého psa, který tu prý střeží poklad. DODNES JE VOLNĚ PŘÍSTUPNÉ.“

Tak to je oba zarazilo. Protože o takovéto pověsti ještě nikdy neslyšeli. A o žádném tajuplném sklepení také ne. A tak šli sešit ukázat Vejnovi. Ten si to přečetl a pravil. „No pánové, tak vidíte. Někdo si koupí na zámku informační brožurku a pak ji takhle odhodí do parku. To je strašné. Ale s tím sklepením, to je zajímavé. Dokonce ani já takovou pověst neznám. Ale kdo ví, třeba to vypátráte vy.“

Byl to zajímavý nápad. A tak se oba kluci dohodli, že až Martinovi skončí oddílová schůzka, domluví se, a že půjdou spolu to sklepení najít.  

 

Objev tajuplného sklepení

Rosťa s Martinem nalezli zprávu o tajuplném sklepení za zámkem, kde má docházet ke zjevování ohnivého psa. Podaří se jim ho najít?

Oddílová schůzka Martinovi skončila. A protože i ten na ni přijel na bruslích, musel se pro ně vrátit do klubovny. Rosťa na něj proto počkal. A když byl Martin připravený a měl na sobě i přilbu s chrániči. Rozloučil se s ostatními a vyrazili za Rosťou. A spolu s ním pak frrr k zámku. Tato památka nebyla od klubovny zrovna nijak moc daleko. Museli však ještě vyjet z lesíka. A tam už byl zámek vidět. Byla to žlutobílá stavba s červenou střechou a dvěma věžičkami. Kolem něj se rozprostíraly nádherné trávníky a záhony. Vedla tu také vyasfaltovaná cesta, po které kluci mohli celý zámek pohodlně objet. A tak se vydali na druhou stranu zámku, za kterým opět začínal park připomínat spíše les.

„Tak, tady by to někde mělo být!“ Prohlásil Rosťa.

Martin se přitom díval všude kolem: „Ale kde by mělo být to sklepení?“

Kluci objeli celý zámek kolem dokola. Avšak nikde neviděli nic, co by mělo připomínat nějaké tajuplné podzemí. Vtom si Rosťa všiml, že těsně u zámku je nějaké schodiště. Vede někam dolu. A tak se kluci domluvili, že to zkusí sejít. Když jdou normálně po schodech pěšky, tak to nic není. Ale zdolat je na bruslích? Tak s tím se kluci ještě nesetkali. Ale poperou se s tím. Schody naštěstí měly zábradlí, a tak se ho kluci ze všech sil přidržovali. Ale i přesto cestou dolu každý nejméně dvakrát uklouzl a skončil na zadku. A když konečně dorazili dolů, nacházeli se mezi zdí zámku a jakousi kamennou stěnou.

„Tak to bylo hustý!“, prohlásil Martin, když byl dole. „Scházet schody na bruslích, to je něco!“ Přitom kluky napadlo, že stejně se pak musí dostat ještě zpět nahoru! A začali se rozhlížet, zda tu není nějaké to tajuplné sklepení, jak o něm psali v brožurce. A skutečně tu byly dva vchody. Jeden do zámku a druhý někam do té kamenné stěny.

„To je určitě ono! Má to být někde za zámkem. Tak to bude určitě tady!“ zajásal Rosťa a vydal se ke dveřím.

„Počkej ještě“, zavolal na něj Martin. „Já to tady vyfotím na důkaz pro Vejna, že jsme to našli!“ A tak vytáhl svůj mobilní telefon a poprosil Rosťu, aby si stoupl před dveře u kamenné stěny. A pak se ještě vystřídali. Rosťa tu zas vyfotil Martina. A potom se kluci konečně rozhodli, že zkusí zmáčknout tu velkou železnou kliku.

„Tak a teď na mne vybafne ten ohnivý pes!“ zažertoval Rosťa.

Pomalu otevíral dveře. Opatrně nahlédl dovnitř. Přitom se oba kluci docela báli. A pak se to skutečně ozvalo: „Baf!“ Kluci se nejprve opravdu lekli. Ale když zjistili, že to žádný ohnivý pes není, strach je přešel. Ten, kdo tu na ně vybafl, totiž nebyl nikdo jiný, než tady schovaný David.

„Tys nás teda pěkně vylekal“, Pokáral ho Rosťa.

„Ale vždyť ty mne taky, jak jsi tuhle rozčíleně odešel!“ Odpověděl mu David. „Ale ten altán a celé jeho okolí jste dneska uklidili hezky.“             

Kluci si prohlíželi místnost, ve které se nalézali. Byla to menší komůrka, ze které už nic dalšího nikam nevedlo.

„Pojďte, vyfotím vás tu společně,“ navrhl Martin. Ale ještě než mohl David cokoliv říci, Martin udělal „cvak“. Davidovi bylo naprosto jasné, co přijde po tom, až si začne prohlížet, co vyfotil. A stalo se. Martin se skutečně chtěl podívat, jak dopadla jeho fotka. Ovšem, když ji spatřil, prohlásil, že se nějak nepovedla. Objevil se tam totiž jen Rosťa, ale bez Davida. Na jeho místě byla jen jakási kouřová čmouha. „Musím vás vyfotit, ještě jednou. David se tam nějak nepovedl.“ 

„Nemusíš!, prohlásil David, „Mě bys tam stejně líp neměl“ A tak vyložil Martinovi, jak to s ním doopravdy je. Ten, když to slyšel, polekal se tak, že chtěl utéct. A tak honem rychle vyběhl ze sklepení pryč. David mezitím, Rosťovi slíbil, že už mu nebude dělat takové tvrdé tréninky, jako posledně. A Rosťa zas na oplátku to, že se s ním chce přátelit samozřejmě dál. A tak vyšli ven, a sledovali, jak se Martin pokouší vyběhnout nahoru po schodech. A na bruslích mu to přitom zrovna moc nejde. A tak celý vylekaný, chtíc, nechtíc, se musel tváří k tvář Davidovi, k tomu inlajnovému duchovi, setkat ještě jednou.

„Tak kluci, vy asi neumíte s bruslemi chodit po schodech, že jo?“ Zeptal se jich Davy. „To musíte takhle:“ Nejdříve se rukou chytl zábradlí. A pak si stoupl na první stupeň tak, že roztáhl špičky bruslí od sebe. Kolečkem se pak opřel o další stupeň. „Když si stoupnete takto, budete mít stabilitu a nesjedete dolů. Takhle potom šlapete střídavě levou a pravou nohou, jako když jdete normálně nahoru. A když chcete jít dolů, půjdete naprosto stejně. Akorát se otočíte dozadu, čelem ke schodům.“

Kluci to tedy zkusili, a zjistili, že to zas tak složité není. Když vyšli až nahoru, Martinovi mezitím jeho šok už přešel. Teď zjistil, že David i když není z masa a kostí, je jinak naprosto fajn kluk, se kterým se přátelení vyplatí. Slíbil, že i on si tajemství o Davidovi nechá jen pro sebe. Kluci se pak rozloučili a jeli domů. Přitom se těšili, co zajímavého na inlajnech zažijí zase příště.

 

3.                   dobrodružství: Velký oheň

Poničené stromy v parku

Poslední dubnový večer vždy patří mezi ty dny, na které se Rosťa těší. Vždyť pořádání nejrůznějších ohňů, jako jsou pálení čarodějnic, to je zážitek, který v jeho mysli zůstane dlouho uložen.

 

Pro letošek byl ale pozvaný na Beltine. Tedy na akci, kterou pořádá Martinův zálesácký oddíl. Ale ještě dříve, než tam zamíří, se ještě projede s Davidem po parku na svých inlajnech.

Park vypadal na první pohled stejně jako vždy. Všechno kvetlo, tráva se zelenala, ptáčci zpívali. Jenomže, jak se blížil k altánu, zjistil, že ne vše, je tu tak, jak má. Dva stromy tu byly úplně ořezané, či spíš ulámané!

„Tak, co tomu říkáš, Rosťo?“ Vzal ho za rameno David.

„Koukám, že se asi někdo připravuje na pálení čarodějnic.“

„Přesně“

„Snad ne kluci z oddílu?“ Zeptal se Rosťa

„Ale kdepak. Ti mají svoje dříví z toho, co jim zbylo v létě z tábora. Jen se jeď podívat na mýtinku a uvidíš!“

Rosťa neváhal ani chvíli a vydal si to po cestě směrem k mýtince. Ta odtud byla za druhou zatáčkou směrem k řece. Tedy opačně, než je zámek. A co Rosťa neviděl? Na mýtince vznikla menší hranice. A u ní Blek s Čárlím a další Železňáci.

„No prosím, jak jsem říkal! Také dělají oheň.“ prohlásil Davy.

„Ale proč kvůli tomu museli ničit živé stromy?“ Ptal se ho Rosťa.

„To protože nikdy nechodili do žádného skauta, turisťáku a ani do jiného podobného oddílu, kde by jim řekli, že se to takhle dělat nemá.“, odpověděl David. A Rosta přitom už začal přemýšlet o tom, že by měl jít co nejdřív pryč. Každou chvíli se sem určitě seběhnou i ostatní z jejich party.

„Ty už se teď určitě, Rosťíku, ale vidíš u toho vašeho ohně. Tak jestli chceš, tak už běž. Tam to alespoň vedou zkušení lidé. Ti, co takovým věcem rozumí. Ale tady? Bojím se, že to nedopadne dobře.“

Rosťa se rozloučil a jel. Namířil si to k zámku. A pak doleva na druhou stranu parku, ke klubovně. Krásný dřevěný srub zdobí tři indiánské totemy. A hned vedle nich velké slavnostní ohniště. V něm už byla navršena velká hranice a všude kolem probíhala usilovná příprava akce. Kluci se činili. Ve žlutohnědých tričkách a hnědých šátcích kolem krku pobíhali sem a tam. Někdo připravoval dříví, jiný pochodně. Támhleten připravil to a další zas ono. Rosťu napadlo, zda se tu náhodou v jeho oranžové mikině a s bruslemi na nohou nebude vyjímat trochu divně.

V tom se objevil Martin a šel svému kamarádovi naproti.

„Ahoj, myslíš, že bych tady mohl bejt takhle?“ zeptal se ho Rosťa

„Ale to víš že jo. A jestli chceš, něco ti ukážu.“ Martin šel do klubovny a z ní přinesl svoje inlajny.

„Také jsem na nich přijel.“ Ostatně, dělá to přeci takhle vždycky. „Teď se pojď posadit na lavičku, za chvíli to začne. I Vejn se už také připravuje“.

Rosťa se proto posadil mezi ostatní. Ti ho přivítali. Vždyť je i znal osobně.

 

Záhadný poplach

Rosťa, Martin a další kamarádi se sešli u beltainového ohně u klubovny zálesáckého oddílu. Přitom málo kdo tušil, co se za chvíli odehraje.

„Milí přátelé a kamarádi, dovolte abych zahájil náš letošní Beltine.“ Přistoupil Vejn k hranici a pokračoval: „Jsem rád, že jsme se tu tak, jako každý rok, opět sešli. A dokonce tu máme hosty. A to jak mezi vámi“, přitom se podíval na Rosťu. „A tak mezi námi dospělými. Jmenovitě mezi námi vítám pana starostu.“

Pan starosta přišel, rukou všechny pozdravil a pak pronesl pár slov.: „Přišel jsem mezi vás velice rád, protože si myslím, že je moc dobře, že se v našem městě pořádají takové pěkné večery. A tak vám přeji, aby se ten letošní opět povedl.“

Pak si slovo vzal opět Vejn: „Jen připomenu, že beltine je původní slavnost, kterou od pradávných dob slavili Keltové a všichni ti, kteří tu žili ještě dávno před námi. A tak vždy na přelomu dubna a května zapalovali veliké ohně, pomoci kterých vyháněli zimu. A místo ní tak lákali teplo. A tak teď prosím naše čtyři druidy, aby náš oheň slavnostně podpálili.“

Mezitím se odněkud objevila čtveřice starších kluků oblečených v bílých pláštích s kapucou. Každý měl v ruce hořící pochodeň a jeden po druhém přistupoval k připravené hranici.

Nejprve přistoupil první, a ten pronesl:  „Zapaluji oheň ze strany východní, aby nám dal světlo“.

Poté přistoupil druhý:  „Zapaluji oheň ze strany jižní, aby nám dal teplo“.

Třetí: „Zapaluji oheň ze strany západní, aby nám dal pravdu“.

A nakonec i čtvrtý: „Zapaluji oheň ze strany severní, aby nám dal naději“

Nato všichni čtyři položili své hořící pochodně do hranice. A ta se úžasně rozhořela do pěkného ohně. Ostatní se dívali na jeho plameny. Jak pak asi vysoko dosáhnou? Začala pomalu praskat první polena a druidové, kteří k tomu byli povolaní, mezitím přiložili další dřevo. Vedoucí si potom vzali kytary a začali zpívat písničky. Zážitek to byl pro úžasný. A to hlavně pro Rosťu. Zpívalo se, hrály se hry, a to dokud se téměř nesetmělo. Ze stromů už byly vidět jen siluety větví a na obloze se objevily první hvězdy. Rosťa seděl a mlčky poslouchal další hezké písničky.

V tom se tu najednou objevil David, kterého pochopitelně viděl jenom Rosťa: „Ahoj kámo, nezlob se že tě ruším od zpívání, ale stal se velký problém. Železňákům se před chvílí oheň vymknul kontrole a začala tam hořet tráva okolo! A představ si: oni místo toho, aby to šli řešit, tak utekli! Jestli se nic nepodnikne, tak celý park lehne popelem!.“

Rosťa vykulil oči a pak najednou vstal. A na všechny zde přítomné zavolal: „Rychle, pomoc! Hoří park! Kousek za altánem hoří park!“

„Co vyvádíš?“ Zeptal se ho Vejn. Nešla mu do hlavy jedna věc. Vždyť celou tu dobu s nimi seděl tady u ohně. A najednou zčista nic vykřikl, že půl kilometru odtud hoří. Co pak to mohl vědět? Jenomže Rosťa trval na svém: „Dej mi kýbl jedu tam!“

Vejn mu ukázal, kde jsou kbelíky. Rosťa jeden popadl a po chodníku zamířil k místu, kde Železňáci dělali táborák. Martinovi bylo hned jasné, jak že na to Rosťa přišel. A tak ho hned následoval. Rychle se také obul do bruslí, vzal si druhý kýbl a šup za ním. Tady jde o hodně. A tak oba kluci úplně zapomněli na to, že jsou ještě inlajnoví začátečníci. A tak to hnali, jako kdyby závodili o první místo v mezinárodním závodě. Odraz jednou nohou, odraz druhou nohou. A samozřejmě si ze všech sil pomáhali i pohyby rukou. Za chvíli, zkrátka byli tam, kde potřebovali. Oheň naštěstí ještě nebyl tak veliký. Skutečně zatím hořelo jen trochu trávy kolem. Ale i tak bylo třeba ihned jednat. A tak se kluci vydali k potoku, jenž naštěstí tekl nedaleko. Tam každý nabral do kýble vodu a hned s ní začal hasit hořící trávu. To opakovali ještě několikrát.

Protože Rosťova zpráva způsobila rozruch i mezi ostatními, tak ze zvědavosti se mnozí z nich rozhodli, že vyrazí za nimi. Když sem dorazili, zjistili, že Rosťa měl skutečně se svojí šokující zprávou pravdu. A tak se přidali a začali pomáhat s hašením. Jenomže za chvíli už nebylo třeba, protože si s tím už poradili. Tady je vidět, k čemu můžou být dobré injalny. Rychlý přesun na kratší vzdálenosti. Kluci tam byli opravdu za pár chvil. A kdyby je neměli a pomoc by dorazila o něco později, třeba by tu došlo i ke katastrofě. Ovšem hlavní zásluhu na tom měl samozřejmě David. Kdyby to šlo, určitě by oheň uhasil. Jenomže je duch. A ten je tvořen trochu jiným druhem materiálu, než my smrtelníci a náš celý náš svět, v němž žijeme. Proto jediné, čím uměl pomoci, bylo informovat Rosťu.

Mezitím sem dorazil i pan starosta a pronesl jim: „Kluci nevím, jak bych vám za celé město poděkoval. Nebýt vás, došlo by tu k velkému neštěstí. Zítra v deset hodin vás oba čekám před radnicí. A věřím, že se tam sejdou i ostatní.“

Kluci byli unavení. A tak se po těchto jeho slovech vydali domů. Vždyť, jak se teď dozvěděli, zítra je čeká další velký den.

 

Rosťovo ocenění 

Jak jsme se minule dozvěděli, Rosťa s Martinem se zachovali velice statečně. A tak je proto teď čeká velký den.

Druhý den se tak oba kluci na přání pana starosty sešli před radnicí. Tentokrát však bez bruslí, neboť na takovýto slavnostní akt se přeci na inlajnech nejezdí. To by přeci nebylo úplně důstojné. Místo toho si vzali na sebe pěkné košile a další sváteční oblečení. Kromě nich tu samozřejmě byl i celý zálesácký oddíl v krojích. A také několik dalších lidí, protože zvěsti o té včerejší události se samozřejmě začaly šířit. A tak nastalo dlouho očekávaných deset hodin. Nejprve vyšel z radnice pan starosta, a to společně s náčelníkem místních hasičů. Všichni se na ně dívali a hlavně kluci byli nedočkaví.

„Dámy a pánové“ Pronesl starosta,  „je mou ctí, že tu můžu ocenit dva statečné hochy, kteří se nebáli nasadit vlastní život a společnými silami včera zachránili náš park. Jejich pohotovost a statečnost, které je k tomu přiměly, nechť jsou příkladem pro nás pro všechny.“

Pan starosta jim potom předal vlastnoručně podepsané děkovné diplomy. A od náčelníka hasičů kluci obdrželi na památku i pěkné hasičské přilbice.

A úplně na závěr celého aktu přistoupil Vejn. „Tobě, Martine, jako členovi našeho oddílu dávám tento zlatý odznak za statečnost. A tobě, Rosťo, tobě ho dám na památku také, protože si ho samozřejmě také zasloužíš. A navíc mám pro tebe ještě jednu odměnu, pokud budeš chtít. Za dva měsíce máme letní prázdniny. A to jezdíme s naším oddílem na tábor do přírody. Tam bereme zpravidla jen členy našeho oddílu. Ale v tvém případě bychom udělali výjimku. Tak pokud budeš chtít, rádi tě s sebou vezmeme. To abyste tam mohli být spolu se svým kamarádem. A ještě něco. Vy dva jste mne přesvědčili o tom, že dovednost jezdit na kolečkových bruslích by měla patřit do výbavy každého stejně, jako například dovednost plavat, jezdit na kole nebo na lyžích. Vždyť to všechno jsou sporty, které patří k sobě. Neboť za vším tím se ukrývá jak kus sportovní dovednosti, tak dobrodružství i kamarádství.“

Slavnost skončila. Rosťa i Martin se své odznaky od Vejna připnuli na košile a všichni přihlížející jim zatleskali. Přesto ale ten, kdo by si to zasloužil ocenění nejvíc, být oceněn nemohl. Byl právě David, inlajnový duch mladého sportovce, ten, kdo má největší zásluhu na tom vším, co se včera večer povedlo zachránit. A to, jak Rosťa i Martin přeci jako jediní dobře věděli.

 

4. dobrodružství: Obsazený altán

O jednom takovém slunečném květnovém úterý si Rosťa opět vyjel na svých inlajnech do parku. Těšil se na Davyho, jak si spolu zase zajezdí. Přejel silnici a profrčel si to kolem dětského hřiště.

„No vida“, Železňáci tu dnes nejsou. To by mohl být klid.“ Říkal si v duchu. Ale to ještě netušil, jak se mýlil. Tato parta tu skutečně nebyla. Alespoň ne tady, na této cestě. Když však dorazil k altánu, nemohl uvěřit svým očím. Železňáci si to teď vysedávali přímo právě tady! V ruce cigarety a hrdi svému jménu byli ověšeni nejrůznějšími kovovými sarapatičkami.

„Tak co, ty skrčku“, zavolal na něj Blek. „Altán je odedneška naše působiště! Jdi si hledat něco jiného!“

„Tak to tedy ne!“ zavolal Rosťa. „Tady se scházíme my s Martinem!“ a pro sebe si ještě zašeptal „A s Davym“

„Tak už se tu hold nescházíte“ odpověděl mu Čárlí. „Změna je život.“

Kdyby Rosťa nebyl sám proti přesile starších kluků, snad by si to s nimi začal vyříkávat ručně. Ale tohle však nešlo. Martin odešel zrovna na oddílovou schůzku. A kolem také zrovna nebyl nikdo, kdo by mu pomohl A tak se alespoň díval, zda se tady v okolí nepohybuje David. Zkontroloval všechny své chrániče, zda jsou dobře nasazené a také přezky u bruslí. A zrovna jedna byla náhodou odepnuta! Tak ji rychle zacvakl. V tu chvíli se vedle něj objevil David.

„Ahoj! Tak to vidíš! Tví nepřátelé nám obsadili naší základnu. Nevím co si počít. Sedí tu už asi hodinu, mluví tam sprostě a kouří, že mám strach, že altán podpálí, jako tu trávu na mýtince. A také si vzpomeň, jaký tu udělali tenkrát nepořádek a jak jsi to po nich musel uklízet. Já ti teď fyzicky pomoc nedokážu. A protože ani jeden z nich nejezdí na inlajnech, tak mne nemůžou ani vidět. Ale můžu ti dát jednu radu. Za čtvrt hodiny začíná v klubovně oddílová schůzka. Bude tam i Martin. Zkus se tam vydat a požádat o pomoc Vejnův oddíl. Třeba ti pomůžou.“

Rosťa se zamyslel. „To je zajímavý nápad. Zkusit to můžu. Vyrazím tam.“

A jak si řekl, tak také udělal. Od altánu si to vydal kolem potoka. A pak dál na druhý konec parku, tam kde mají svojí klubovnu. 

Kluci z oddílu se ještě pořád pohybovali před klubovnou. Martin na něj zamával a Rosťa k němu přijel.

„Víš co je nového, Martine?“

„Ne“

„Železňáci nám obsadili altán! Od teďka se tam prej budou scházet jen oni. A nás už tam nepustí“ 

„Cože? To přeci nejde!“ podivil se Martin.

„Proto jsem právě přišel,“ prohlásil Rosťa. „Pojďte nám, prosím, s vaším oddílem na pomoc.“

Martin pak dovedl Rosťu k Vejnovi a oba mu vše vysvětlili. Vedoucí se zamyslel a prohlásil: „Rádi Vám proti této partě pomůžeme. Jsou to přeci hrozní darebáci. Ale něco za něco. Pokud vše dopadne dobře, slíbíš nám, že altán budeme moci využívat i my. A to při našich oddílových schůzkách a akcích dokonce přednostně!“

„Jasně, že souhlasím,“ řekl Rosťa, ale trošku s rozpaky.

Jakmile to dořekl, Vejn rázně poručil: „“Odcházíme, za čtvrt hodiny sraz u altánu!“

Tam se také všichni vydali. Akorát Vejn si ještě došel do klubovny pro jakýsi pytel s něčím. 

 

Jaká budou pravidla?

Jak jsme se dozvěděli minule, Železňáci obsadili altán, a nechtějí tam nikoho pustit. Pomůže Davidovi a Rosťovi s Martinem nějak alespoň Vejnův zálesácký oddíl?

Když pak všichni dorazili k altánu, Želzňáci tu stále byli a vykuřovali ze svých cigár.

Vejn k nim pak přišel a zeptal se jich: „Prý jste tady klukům obsadili jejich základnu, nechcete je tam pustit a navíc je tu pořád otravujete. Co mi na to můžete říct?“

„Co bychom vám na to měli říct?“ odpověděl Blek, „Jenom, že Vám do toho nic není. My si můžeme být, kde chceme.“

„To ano.“ Řekl jim Vejn. „Ale ne tu dělat zlomyslnosti mladší klukům.“

Vtom se kolem něj shromáždil celý oddíl, a to včetně Rosti, Martina a Davyho, kteří tu na rozdíl od jiných byli na bruslích. Sledovali, co se bude dít.

„Nechceme se s vámi tady nijak přít.“ Prohlásil Vejn. „Jenom chceme, abyste se k mladším kamarádům chovali dobře a brali je, jako někoho, kdo má na hraní v tomto parku stejný nárok jako vy. Proto vám navrhuji. Pojďme tu společně udělat takovou hru. Pokud vás porazíme, tak my všichni z našeho oddílu a tadyhle Rosťa, budeme mít oproti vám kdykoliv přednostní právo užívání tohohle altánu a místa kolem. Vy pak nesmíte ani ceknout, když si tu bude chtít někdo z nás hrát.“

„A co navrhujete nám, když vás porazíme my?“ Zeptal se Čárlí.

„Tak v tom případě tu pak budete moci zůstávat a toto právo pak budete mít vy. A my všichni, co budeme proti vám bojovat, tak jako zadostiučinění pak na celý měsíc, a to při každém jídle, vyměníme talíře a příbory za ešusy a lžíce. Můžete si nás klidně chodit kontrolovat do školní jídelny, jestli trest budeme dodržovat.“

„Tak dobře,“ odsouhlasili to všichni Železňáci.

„A teď pravidla“ řekl Vejn. Tady v tom pytli jsou tenisáky a látkové koule. Těmi se budeme do sebe strefovat. Támhle padesát metrů odsud je lípa. Vidíte jí? Kdo bude zasažen, tak je jakoby zraněn a v boji nesmí pokračovat. Musí se nejdřív vyléčit. A to tak, že doběhne, dojde a nebo na bruslích dojede k té lípě. Dotkne se jí. A pak zpátky a opět může hrát. A pokud někdo použije něco nepěkného, co například odporuje pravidlům slušného chování, automaticky prohrává celá jejich skupina.“

Vejn pak namaloval na chodník čáru, kde začíná bojiště. „Vyhrává ta skupina, které se najednou podaří zranit celé protivníkovo družstvo. Myslím si, že síly jsou tak akorát vyrovnány. Za pět minut začínáme. Zatím si můžete promýšlet taktiku.“

 

Boj o altán

Rosťa a zálesáci se teď stáhli k lípě, aby promysleli taktiku. „Tak, a teď jde do tuhého.“ Řekl si Rosťa. „Když prohrajeme, nejenom, že přijdeme o altán, ale dokonce na celý měsíc musíme zapomenout na talíře příbory a místo nich používat jen kovový ešus a lžíci.“ Zajímavá to výzva.

Pak se o slovo přihlásil Vejn a řekl. Každý si vezměte jednoho. Pokud se nám všem podaří je zasáhnout, vyhrajeme! Ale nezapomeňte také rychle uhýbat.“

A tak si obě skupiny rozdělili míčky s hadrovými koulemi. A boj začal. Železňáci se ukryli v altánu, a tak bylo o dost těší je zasáhnout. Občas se to ale naštěstí podařilo. Jenomže i jejich soupeři často zaznamenali úspěch a zasáhli i někoho z Rosťovy skupiny. Neuplynulo ani půl minuty a Rosťa už musel bruslit k lípě. A za ním další. Naštěstí je většinou doprovázel i někdo z Železňáků. A tak se tam mnozí vydávali po druhé, po třetí a někdo včetně Rosti nebo Martina dokonce i po čtvrté. Na straně Železňáků vedli bitvu Blek s Čárlím o sto šest. A kupodivu nikdo z nich se neuchýlil k nějakým nečestným jednáním. To samozřejmě stěžovalo Rosťovi možnost výhry. Alespoň se však nikdo nezranil. Vejn pochopitelně koučoval celé jejich družstvo. A těm z nich, kteří zrovna byli na inline bruslích, tedy Rosťovi a Martinovi dával rady i David. A tak se stalo, že v jednu chvíli osm jejich spoluhráčů si to muselo vydat lípě. Na ploše zůstali jen oba kluci na bruslích.

„Tak teď jestli nás zasáhnou, máme po všem!“ Burcoval Martin. Kolem Rosťi těsně prolétla koule, ale jako zázrakem ho minula, protože stačil včas uhnout. A tak ji hned zvedl a hodil po Čárlím. A neminul se. Mezi tím se od lípy vrátili už další jejich spoluhráči. Tak, protentokrát byla krize zažehnána. Rychle sebrali míčky a další ránu dostal Blek. Jejich spoluhráči hned využili toho, že tu Železňáci nemají ani jednoho ze svých náčelníků a pustili se do nich se vší verbou.

„Už tam mají jen posledního!“, zakřičel Vejn. „Rychle se do něj trefte! Čárlí už začíná dobíhat!“

A tak Martin hodil kouli a vyšlo mu to. Přesně sekundu před tím, než Čárlí přeběhl hraniční čáru.

Kluci si oddechli. Vyhráli. David přijel k udýchanému Rosťovi a poblahopřál mu: „Jsi kabrňák. Přesně jak jsem si to přál.

Rosťa se zamyslel a pak mu odpověděl.„No vždyť já jsem při té hře úplně zapomněl, že mám na nohou brusle. A všechno to šlo úplně samo!“

 „To je ono!“ odpověděl mu David. „To je právě ten další důvod, proč jsem tě za tím oddílem poslal. Věděl jsem, že vymyslí proti nim nějakou takovouhle hru. A když se učíš na inlajnech, jsou právě takovéto hry tou nejlepší školou, jakou si můžeš představit. Zrovna tak můžeš na bruslích hrát například hokej, fotbal, házenou, frisbee, na schovávanou a i cokoliv jiného, co tě napadne.“

Kluci vyhráli nad Železňáky. Ale to nebyl jen jeden dnešní Rosťův úspěch. Vše to celé mělo ještě jedno nečekané pokračování. O tom, co se dělo dál si povíme zase příště.

 

Oddílový zázrak

Železňáci uznali svojí porážku a vydali se pryč. Ostatní je sledovali, jak odcházejí. A zálesáci i s Rosťou se pak slavnostně posadili do dobitého altánu. Ještě ho tedy museli trochu pouklízet, neboť po nich tu zbyl opět trochu nepořádek.

Pak se postavil Rosťa a všem důkladně poděkoval. „Není zač“, odpověděl Vejn, „Doufám však, že jsi nezapomněl na svůj slib. Že od teďka máme na tenhle altán stejné právo jako ty! A o našich schůzkách a akcích dokonce přednostní.“

„Jasně“, odpověděl Rosťa. „Ještě jednou vám děkuji za pomoc a přeji vám příjemný zbytek schůzky“. A i on si to chtěl namířit také někam pryč, aby zde nerušil.

„Počkej“, zavolal na něj Vejn. „Tebe opravdu nic nenapadá?“

„A co jako“? Zeptal se ho Rosťa.

„Vždyť ten altán tu přeci můžeš užívat přímo s námi i ty!“

Rosťa se na něj nechápavě podíval.

„Ty nevíš jak? Víme, že se ti před časem nepodařilo splnit naší vstupní zkoušku. Nemohl ses tedy stát členem našeho oddílu. Ale to, co jsi mezitím dokázal se svými zázračnými bruslemi, to přece všechny takové zkoušky daleko překonává. Kromě toho tuto podmínku stejně asi brzo zrušíme. Protože v dnešní době je důležitější, že vůbec někdo chce mezi nás chodit. A nikoliv to, že musí ještě napřed splnit nějaké zkoušky. Zájem o činnost v našem oddíle by měl být jakousi zkouškou sám o sobě. A proto odteďka se můžeš stát členem našeho oddílu a bude to. A na ten tábor s námi pojedeš už jako náš člen.“

 Tak to byl zvrat, panečku! To Rosťa vůbec nečekal. Ale když je to tak, proto se ani dlouho nerozhodoval A prohlásil:

„To by bylo úžasné. Určitě se k vám rád přidám. A jako poděkování za všechno, co jste pro mne udělali, vám tu ještě slíbím jednu věc. Vyhráli jsme tu altán a celý měsíc nemusíme jíst jen z ešusu. Ale, že to tak dobře dopadlo, tu přede všemi slíbím, že ten ešus alespoň na týden podstoupím. Mam hezký nerezový, z něj se jí dobře.“

Vejn ho za jeho odvahu přede všemi ocenil: „Tak to ti chválíme. A já mám navíc také takový nápad: Co kdybychom se i my přidali k tobě? Já myslím, že by to mohlo být zajímavé dobrodružství.

„A ty Vejne“ odpověděl mu na to Martin, „nás můžeš klidně chodit kontrolovat do školní jídelny, jestli tento slib dodržujeme.“

 

5. dobrodružství: Inlajnový výlet

Ztracená baterka na výpravě

Bylo nedělní dopoledne. A přitom včera Rosťa na inlajnech vůbec nejezdil! Jak to? důvod byl jednoduchý. Byl na své první oddílové výpravě. Společně se svým oddílem se vydal do tajemných Můřích jeskyní.

I když jeskyně v pravém slova smyslu to úplně nejsou. Jedná se sice o štoly starého opuštěného lomu na vápenec, ale říká se tomu tak. Jsou vzdáleny asi pět kilometrů od města, kde bydleli. Z něj se tam musí jít podél řeky, kudy vede i pěkná vyasfaltovaná cyklostezka.  Pro všechny kluky to však byl včera úžasný zážitek. A navíc ty strašidelné pověsti o Hagiášovi, tajuplném strážci těchto jeskyní. Na výletě jim proto vedoucí připravili bojovku. V pravé poledne šli po svíčkách! Kdo by to byl někdy slyšel, dělat noční bojovku uprostřed bílého dne? Ale když jste v něčem, jako jsou Můří jeskyně, tak tam to zkrátka jde. Ale Rosťa měl s tímto výletem spojen i jeden nemilý zážitek. Nevadí. Stalo se. Dnes si vyjede do parku na svých milovaných inlajnech a zkusí na vše zapomenout.

Když dojel až k altánu, David se ho začal ptát na to, jaké že to bylo na výpravě. Rosťa odpověděl:

„Tam to bylo tak úžasné! Akorát jsem tam někde ztratil baterku. Byla docela pěkná se zlatostříbrnou metalízou.“

„Tak to, zamrzí“ Odpověděl mu David. „Ale když se už o tom bavíme, Můří jeskyně nejsou zas tak daleko. Dá se tam pohodlně dojet po cyklostezce. Co kdybychom se tam dneska odpoledne vydali spolu? A na bruslích! Třeba tam tu svojí baterku někde najdeme. Na inlajnovém výletě jsi určitě ještě nebyl.“

Rosťovi se Davidův nápad zalíbil. Ale uvědomil si jednu věc. Když na bruslích pojede tak daleko, znamená to, že se na nich pak bude muset i vrátit. Co když se něco přihodí? A navíc, v Můřích jeskyních, kde jsou kameny a bahno, asi moc bruslit nepůjde. Proto mu David poradil, aby si sebou vzal do batůžku i obyčejné boty a další věci:. „A nezapomeň také ještě jednu baterku, pití a také nějaký provaz či šňůru“.

„Tak dobře. Po obědě přijdu“, prohlásil Rosťa. „A pojedeme.“ A na co šňůru? Stačí uzlovačka, co jsem měl včera s sebou?“

„Ideální“, odpověděl mu David. „Zcela určitě to pro tebe bude další nový inlajnový zážitek.“

Kluci si ještě párkrát projeli po chodníkách v parku a Rosťa pak vyrazil domů na oběd. Poté si vzal batůžek, který měl včera na výpravě. Věci, které měl sebou, v něm stále ještě měl. Určitě mu to vše bude užitečné i dnes. Tedy všechno kromě té baterky. Doma místo ní našel čelovku, a tak věří, že tu už tam neztratí. Ale, bylo mu divné, proč na něj chce David, aby si s sebou vzal i uzlovačku. Ale, když to říká, tak si jí tedy vezme. A ještě tam dát ty boty. A málem by zapomněl i na pití. Potom se oblékl do chráničů a do bruslí a opět vyrazil k altánu. A tam už na něj čekal nedočkavý David.

 

Kopec na cyklostezce

Rosťa se s Davidem rozhodli, že se vydají na inlanový výlet do Můřích jeskyní. Co tam asi na něm všechno zažijí?

„Ahoj, Rostíku, tak máš všechno, jak jsem ti řekl?“ zeptal se ho David, když se spolu u altánu připravovali na cestu.

„Jo“ to víš,že jo.“ odpověděl Rosťa. A ukázal Davidovi svůj batůžek.

„Výborně. Ještě, že sis vzal batoh na záda a ne chlebník na rameno. Nevím, nevím, jak dobře by se ti s tím jelo na kolečkových bruslích.“

A pak Rosťovi pokynul a dali se parkem ve směru k řece. Tam totiž park končí. A místo něj začíná nádherná, nedávno nově vyasfaltovaná cyklostezka. Zkrátka cesta, kde nejezdí auta. Jenom cyklisti, bruslaři, pěší a občas je tam někdo vidět i na kolečkových lyžích. A kolem toho všeho teče řeka. O prázdninách se sem Rosťa a jeho kamarádi chodí i koupat. Ale teď na jaře tu zatím jezdí na svých raftech a kanoích jenom vodáci. A ti se občas s lidmi na břehu pozdraví, na což jim Rosťa vždy rád odpoví starým vodáckým pozdravem „ahoj“.

A tak se oba kluci vydali podél toku řeky. David dal Rosťovi ještě pár rad. Hlavně takové, aby se držel vpravo a nevjížděl do cesty protijedoucím.

„Jsi připravený na to, že to, co tě teď čeká, bude pravděpodobně tvůj největší dosavadní výkon na inlajnech, jaký si dosud zažil?“  

„Jsem!“, odpověděl Rosťa a právě proto se na to těším.“

„To je dobře.“ Odpověděl David „Teď to jde ještě v pohodě, protože je tu rovinka. Ale počkej tak za kilometr. Tam je menší kopeček.“

„Jo, to si pamatuju ze včerejška z výpravy,“ odpověděl Rosťa. „Tam jsme závodili v tom, kdo ho nejrychleji vyběhne.“

„Pozor! Ale ty ho teď budeš muset sjet na bruslích!“

V Rosťovi to teď hrklo. Protože, jak přemýšlel, tak přemýšlel, žádný kopec na inlajnech dosud ještě nesjížděl. A jak, že se to vlastně sjíždí?

„Ničeho se neboj,“ povzbudil ho David. „Už jsi někdy byl v zimě na horách?“

„Dvakrát o jarňákách.“ odpověděl Rosťa.

„A lyžoval jsi tam na sjezdovkách?“

„To víš, že jsem tam lyžoval.“

„A umíš sjíždět sjezdovku obloučkama?“

„Taky trochu,“ odpověděl Rosťa, „to vždycky trochu víc šlápneš na vnitřní stranu jedné lyže a pak na druhou. A tak pořád dokola.“

No a vidíš. A až pojedeš ten kopec, budeš dělat s bruslemi úplně to samé. A i ten kopeček také krásně zvládneš. Zkrátka budeš dělat samé obloučky, než to sjedeš. Jako když lyžuješ na sjezdovce.“

Rosťa se už přestal bát toho sjezdu. Naopak se na to začal i těšit. A jeli. Cyklostezka byla jako obvykle plná kolařů, bruslařů i pěších. Hezký den vyhnal ven spoustu lidí. A tak se stalo, že za chvíli naši kluci dorazili k tomu tolik obávanému místu.

David mu poradil, aby počkal, dokud široko daleko nikdo nepojede. To, aby se při sjezdu náhodou s nikým nesrazil. Nakonec si  Rosťa dodal odvahy, a rozjel to dolů. První oblouček mu vyšel dobře. Druhý také, ovšem při třetím už ležel na zemi. Naštěstí se mu nic nestalo. A to díky chráničům. Slouží naprosto dokonale.

„Vstávej a jedeme dál“ zavolal na něj David.

Rosťa vstal a pustil se do dalších obloučků. První, druhý, třetí, a tentokrát spadl až při čtvrtém. „Nevadí!“ zavolal na něj David. Upadnout tady na inlajnech přeci není žádná ostuda. Naopak je tím vidět, že se snažíš být stále lepší.“

Ale to už byly oba skoro pod kopcem. Rosťa se postavil. Podíval se za sebe, co se mu podařilo, či spíš nepodařilo sjet. A chtěl hned pokračovat dál. David mu ještě důkladně poradil, aby dřív, než se rozjede, se ještě pořádně napil. Protože během bruslení se hodně zpotí. A tekutinu je třeba pořád doplňovat, jinak se dostaví únava. A tak si Rosťa otevřel láhev a dal do sebe pár loků. Opět si ji uklidil do batůžku a mohli pokračovat dál. Teď už to byla pohoda. Rosťa si už nevzpomínal, že by někde dál byl zase takový podobný kopec. A tak bruslil, jak to nejlépe uměl. Levá noha, pravá noha, a tak dál. Můří jeskyně se pomalu blížily.

 

Konečně před tajemnou jeskyní

A tak kluci na svých inlajnech dorazili až k Můřím jeskyním. „Tak a jsme tady“, řekl si Rosťa, když konečně zahlédl skalní soutěsku. Hned vedle cyklostezky se rozprostírala veliká louka.

A vzadu za loukou několik tunelů do štol. Díry to byly docela mohutné. I dospělý člověk by tam mohl jít klidně vzpřímeně. A o klucích ani nemluvě. Jenom ty pověsti o tom, jak tu chodbami bloudí ten strašidelný Hagiáš, v něm vzbuzovaly obavu. Kroniky prý dokonce uvádí několik lidí, kteří zde záhadně zahynuli nebo zmizeli. A ty prý má na svědomí právě on. Rosťu zamrazilo. Včera tam byli s celým oddílem. Ale dnes je tu jen s Davidem.

„Co se tam tak ustrašeně koukáš?“ zeptal se ho David, když sledoval jak si Rosťa prohlíží onen bývalý lom s Můřími jeskyněmi.

„Mám, strach“.  odpověděl Rosťa. „Prý se v těch štolách potulují nějací strašliví duchové.“

„David se na něj zahleděl: „A to, že se bojíš duchů, to říkáš zrovna mně? A že se po celou tu dobu, co se známe, nebojíš se mnou jezdit?“

„Ale ty jsi přeci výjimka. Jsi sice duch, ale jinak se ke mne chováš úplně tak, jako bys byl normální kluk.“   

„Tak podívej se, Rosťo, pamatuj si jednu věc. Je docela možné, že tam nějací duchové třeba i jsou. Ale vůbec z nich nemusíš mít strach. My lidem ublížit nemůžeme i kdybychom chtěli. Naší existenci netvoří hmota, ale zcela zvláštní forma energie, jejíž podstatu bych ti asi vysvětlit nedokázal. Takže my za normálních podmínek na vás vůbec nemůžeme ani šáhnout. A to stejně, jako ty nemůžeš šáhnout na nás. A pokud se tu někdy někomu přece jen něco stalo, tak v první řadě si za to může on sám, vlastní nezodpovědností. Ale abys neřekl, že ti chci přivodit nějaké psychické trauma, jdu se tam podívat a prozkoumám to. A pak ti povím, zda tam nějaké to strašidlo je a nebo ne. Která to byla štola?

„Ta  úplně vpravo.“

„OK. Ty mezitím zkus zapřemýšlet nad tím, co uděláš s bruslemi. Protože na rozdíl ode mne tam v nich jít nemůžeš. Zničily by se ti tam. Tady je také nechat nemůžeš, protože by ti je někdo mohl ukrást. A kdybys je chtěl vzít do ruky, tak by se ti zas dost špatně nesly.“

David odešel do Můří jeskyně. Přitom nasadil Rosťovi brouka do hlavy. S těma inlajnama to bude asi vážně problém. Ale jak přemýšlel, tak ho nic nenapadlo. Když se David vrátil, informoval ho, že momentálně v jeskyni skutečně nic nestarší. Může tam jít úplně v klidu. I když jeden duch tam s ním prý doopravdy bude. Rosťa zpozorněl a trochu v něm hrklo.

„Prosím tě, vždyť to budu já. Abys neřekl, budu tam celou dobu s tebou. Akorát mě bez bruslí na nohou neuvidíš! Ale už jsi přišel na to, co s nimi uděláš?“

 Rosťa zakroutil hlavou, na což mu David připomněl, že si bral tu uzlovačku. „Vyzuj se z bruslí. Jeden konec provazu přivaž za rám jedné inlajny a druhý konec za rám té druhé. A to pořádně, aby se ti to nerozmotalo! A pak si to jen hodíš přes rameno. A takhle, na takovémto popruhu, by se ti to mělo nést celkem dobře.“

„To je zajímavý nápad!“, zaradoval se Rosťa a udělal to tak, jak mu David řekl. Nejprve se vyzul a přezul do normálních bot. Pak vytáhl z báglu provaz a zavázal za něj rámy obou bruslí. Jenže jak to udělal, tak v tu chvíli už Davida neviděl. Odteďka se bude muset spolehnout jen na sebe.

 

Dobrodružství v jeskyni

Rosťa si hodil uzlovačku s bruslemi přes rameno. Přesně tak, jak mu poradil David. A vyrazil k Můřím jeskyním. Šel opatrně. Protože ze včerejška si pamatoval, že tu na louce můžou být dokonce i hadi!

Zmijí uštknutí by bylo to poslední, o co by teď Rosťa stál. Ale jeskyně se před ním stále blížila. Když k ní dorazil, podíval se do temného tunelu. Pomyslel si: „Co teď?“ I přesto, že ho David ujistil, že tam bude pořád s ním, měl obavy. První co ho napadlo, bylo vytáhnout z batohu čelovku. Nasadil si ji na hlavu a rozsvítil. „No vida, už je to lepší..“ Přitom se zamyslel, kde vlastně tu svojí ztracenou baterku včera používal? Jasně už si vzpomněl! Bylo to u té kolejnice, co se na ní nemá zvonit. Jinak to prý přiláká toho Hagiáše. Vejn jim tam ukazoval malé krápníčky, které tam začínají růst. No to tedy potěš pánbůh, takhle jít hluboko do jeskyní! Čelovka naštěstí svítila jasným světlem, takže Rosťa docela na cestu i viděl. Díra ven se za ním postupně vzdalovala. A on musel najít tu správnou křižovatku. Kde že je odbočka k té kolejnici? A tak šel. Levá noha střídala pravou a na ramenu měl zavěšen ten popruh s bruslemi. První křižovatka. Tam to, pokud si to Rosťa dobře pamatoval, ještě nebylo. Bylo to až u té druhé. A tak šel dál. Kulatá díra s denním světlem byla za ním už docela malá. A on statečně šel, dokud nenarazil na tu další křižovatku. Odbočil doleva. Tak a teď nevidí ani tu díru ven! Hagiáš tu prý zrovna není. Ale co kdyby? Rosťa teď přeci jen trochu zrychlil krok. A tak šel dál. Najednou si všiml, že je na místě. Přímo před ním visela do zdi zabudovaná kolejnice. A nad ní ty krápníčky. Tady prý tenkrát zvonili dělníkům na konec směny.

„Ještě krok a mohl jsem do ní nabourat,“ řekl si Rosťa. „A Hagiáš by tu určitě hned byl.“ A kdo ví, zda by mu David dokázal vůbec pomoci? A co kdyby se ten zlý duch pokusil ublížit dokonce i jeho kamarádovi? David je přeci duch stejně jako Hagiáš. To se raději rychle podíval po zemi, zda  tu někde neleží jeho milovaná baterka. Zapátral vlevo, uprostřed a pak vpravo. Nikde nic. Nakonec se rozhodl zasvítit ještě pod kolejnici. „Mám ji! Támhle se mi zakutálela!“ Rosťa takto z radostí zařval a rychle baterku popadl a prohlédl si, zda je to skutečně ona. Rychle ji uklidil do batohu a cítil se jako vítěz.

Vtom se něco šustivého mihlo kolem jeho hlavy. „Hagiáš!“ Řekl si Rosťa a upaloval pryč, co mu nohy stačily. Už byl na křižovatce. Rychle zahnul a ani se neohlížel. A šup ven z jeskyně. Až tady se otočil a zjistil, že ho naštěstí už nic nepronásleduje. Oddychl si. Ale co to bylo? A tak rychle pospíchal k cyklostezce, aby si tam nasadil inlajny a mohl Davidovi povědět, co tam kolem něj prošlo. A tak nejprve nazul levou brusli a pak pravou a už vyhlížel Davida. Ten se mezitím smál, až se za břicho popadal.

„Ty jsi mi teda strašpytel!“ řekl mu David hned, jak ho zas mohl Rosťa s bruslema na nohou vidět.

„Vždyť tam byl Hagiáš! A byl jen kousek ode mne!“

„Ale žádný Hagiáš tam vůbec nebyl. To byl jen obyčejný netopýr, kterého jsi tam probudil svým řevem. Vylekal se tě možná víc, než ty jeho.“

Rosťovi se ulevilo. Ale našel co hledal. A to, co ho vyplašilo, byl navíc jen obyčejný netopýr. A tak ho nechal David ještě chvíli vydýchat. Za chvíli se spolu musí vydat na druhou půlku jejich inlajnového výletu. Tedy cestou nazpět.

A tak vyrazili směr k domovu. Rosťa přitom přemýšlel, že tento dnešní výlet byl pro něj ještě silnějším zážitkem, než ten včerejší. Když přijel domů, byl tak unavený, že by snad dokonce usnul i s inlajnami na nohou. Tak moc ho ten dnešní výkon sebral. Ale přeci jen se mu je nakonec podařilo sundat. A pak už si šel rovnou lehnout. Zítra se musí zase do školy. Tak ať si pořádně odpočine.     

 

6. dobrodružství: Společné setkání

Nechceme v parku inline bruslaře!

To, že ve zdejším parku se rádi prohánějí kluci na kolečkových bruslích, na kolech i na skateboardech, jsme si už říkali na začátku našeho příběhu.  

Rovinky, dlouhé cesty a jejich kvalitní asfaltový povrch ho pro tyto sporty jen předurčují. Proto je park ve městě jedním z mála vhodných míst pro tenhle sport. Cyklostezka kolem řeky je daleko. A stejně se tam dá dostat jedině přes park. Všude ve městě je na chodnících zámková dlažba, což není pro jízdu na kolečkových bruslích zrovna ideální. Brusle na škvírách mezi dlaždicemi drncají a opotřebovávají se. A navíc je tam všude i nebezpečí, že někdo skončí pod koly aut. A tak není divu, že se vyznavači těchto sportů stahují právě sem, do parku. A co víc! Od té doby, co se tu začali prohánět Rosťa s Martinem a co se tu šíří zprávy o jejich zásluhách a výkonech, tak tu inlajnistů přibývá ještě více. Koho to však nejvíc štvalo, byli Železňáci. A tak potom, co prohráli onu pověstnou bitvu o altán, se rozhodli k rázné akci.

Rosťa s Martinem si jako obvykle vyjeli do parku. Oba teď už nebyli žádní začátečníci. Vždyť pohyb na osmi kolečkách jim už teď šel velice obstojně. Rosťa už dokonce jezdil tak, že to vypadalo, jako by se s bruslemi na nohou narodil. A téměř vůbec už nepadal. To mu však vyčítal David. Zrovna včera mu tvrdil, že ten, kdo na bruslích nepadá, tak že prý jezdí pod své možnosti. Rosťa se na něj zadíval a pak se ho s vytřeštěnýma očima zeptal: „To se mám jako snažit padat?“

David mu pak odpověděl: „Ne. Máš se snažit zlepšovat! Kromě tradičního bruslení bys ses měl učit i další věci. Třeba jízdu pozpátku, jízdu do půlměsíce, obraty a nebo slalomy. Když se to naučíš, máš nakročeno k tomu, že se staneš skutečným inlajnovým přeborníkem.“

A proto měl od Davida slíbeno, že dnes se s ním do takovýchto věcí pustí. A tak kluci přejeli hlavní silnici a hurá do parku. Jenomže je tu čekalo zvláštní překvapení. Opět tu stáli Železňáci. Jenže tentokrát je tu neotravovali tak, jako obvykle. Místo toho si tu vylepili plakátky s nápisem: „Nechceme v parku inlinebruslaře“. U každého plakátku pak stál jeden z jejich party a kolemjdoucím nabízel k podpisu jakousi petici. A občas se stalo, že jim ji někdo skutečně podepsal. Nejčastěji to byli důchodci. Ti se v mládí nikdy s jednořadými kolečkovými bruslemi nesetkali. Možná, že znali jen ty dvouřadé, které jsou podstatně pomalejší a nedá se na nich jezdit tak dobře jako s těmi normálními. A tak není divu, že řada z nich nemá k těm dnešním jednořadým inlajnům moc důvěru. Rosťa se zaposlouchal, co tam to Blek nebo Čárlí povídají: „Dobrý den, nechtěli byste se přidat k naší petici za zákaz ježdění v parku na kolečkových bruslích?“

„No to víte, že se k tomu přidám!“ odpověděla starší paní s pejskem, „vždyť tu akorát překážej a pletou se tu“.

„Ahoj, kluci“, tentokrát je mile pozdravil Blek, „nechtěli byste se přidat k naší petici?“

„Cože?“ Zhrozil se Martin, „vy nám jako chcete zakázat jezdit na bruslích?“

„To si pište!“ Za pár dní tu je cedulka – zákaz vjezdu na bruslích!“

Rosťa si pak vypůjčil Blekův petiční arch, jako že ho chce podepsat. Podíval se na něj a pak prohlásil: „Můžeš být Martine v pohodě, zatím jich je tu podepsáno asi jen pět!“

To se pak na něj obrátil Čárlí a řekl:„Jo pět“, to uvidíte večer a zítra!.“

Kluci pak nechali Železňáky být a jeli po cestách dál k altánu. Využít park, dokud to pořád ještě jde a dokud inlinebruslení v tomhle parku není ještě zakázané. David je už vyhlížel. A tak jen, co k němu kluci dojeli, hned mu pověděli, co zažili.

„Kluci nebojte se. To dobře dopadne“, uklidnil je David. „A kdyby přece, ještě tu máte cyklostezku kolem řeky, i když je odtud trochu dál, tak se tam dá také dobře bruslit.“

Za chvíli už konečně byli kluci v pohodě, a tak je David začal učit onu kýženou jízdu do půlměsíce.

„Kluci, musíte jet nejprve normálně dopředu, jak jste zvyklí. Pak se dopředu otočíte bokem. A přitom vytočíte brusle patami k sobě. Ze začátku je to těžké. Ale až se to naučíte, pak krásně ten oblouk vyjedete.“

Kluci to zkoušeli, jak to jen šlo. Nejprve se oba párkrát ocitli na zemi.

„Nic se neděje!“, pokaždé na ně Davy zavolal. „A teď znova“.

Když to konečně začalo klukům jít, měli z toho všichni velkou radost. Zase umí o trochu víc. Pak je David začal učit i slalomy. Vždyť i ty budou potřebovat i na závodech. Ale co bude, když tady zakážou bruslit? To pak budou muset jezdit až někam bůhvíkam k řece? Celé odpoledne, na to museli kluci myslet. A to dokonce i večer. Kdo ví, jak to vše dopadne? 

 

Jak zachránit bruslení v parku?

Rosťa s Martinem z toho byli hodně smutní, když zjistili, že Železnáci se snaží o zákaz bruslení v parku. Podaří se teď dát vše do starých dobrých kolejí?

„Takže kluci, už vím, jak jim ta slavná petice dopadla.“ Sdělil Vejn na pravidelné úterní oddílové schůzce. Rosťa i Martin rázem zpozorněli. „Železňáci sehnali padesát podpisů. To není zrovna hodně,“ konstatoval Vejn. „Ale srovnáme-li to s velikostí našeho města, tak ani málo. A městská rada se tím bude muset zabývat.“

„Hm, takže bruslení v parku zakážou.“ Prohlásil Rosťa, „a my se budeme moct jít jenom klouzat.“

„Chachacha“, reagoval na něj Martin. „Právě, že klouzat se už nebudeš moct nikam!“

„Tak co budeme dělat? Zeptal všech Rosťa.

„Nebuďme pesimisti, já mám nápad, co budeme dělat“, sdělil jim jejich Vejn. „Oni mají padesát podpisů. Zkusme jich my na oplátku sehnat ještě víc! A víte co? Má být hezké počasí, pojďme tu v pátek podvečer udělat akci na podporu inlinebruslení v našem parku. Vyvěsíme letáčky a svoláme všechny příznivce inlinebruslení k hromadné projížďce parkem!“

To byl nápad! Rosťovi s Martinem hned vlil novou krev do žil. A všichni si ihned vzali papíry, tužky a pastelky a začali psát a malovat letáčky na páteční akci. Každý se předháněl, komu se to lépe podaří.

„A přijďte všichni“ zavolal Rosťa na celý oddíl. „A i ti, kteří nemáte brusle. Tak alespoň jen přijďte! A podpořte nás!“

Ještě toho odpoledne se první letáčky s nápisem „PODPOŘME INLINEBRUSLENÍ V NAŠEM PARKU“ a „PŘIJDTE SI TAM V PÁTEK ZABRUSLIT“ objevily na prvních vývěskách. Pomohli dokonce i majitelé některých obchodů, když jim dovolili letáček vyvěsit na jejich výlohu. Druhý den se pak plakátky objevily i na školních nástěnkách a ve třídách. A až do pátku se tam o přestávkách o ničem jiném nemluvilo. Současně kluci připravili také petiční archy. Doufali, že se to povede, a že nasbírají  víc podpisů, než Železňáci. Ale co víc! užijí si i hromadného bruslení, což ještě nikdy pořádně nezažili. A tak se nedočkavě všichni těšili na ten páteční podvečer. To snad dají celému městu vědět, že by si přáli, aby tento úžasný sport na osmi kolečkách byl ve zdejším parku i dál zachován.                   

 

Hromadná jízda na bruslích

V pátek byli kluci v parku už celé odpoledne. Nedočkavě vyhlíželi každého, kdo jede na inlajnech. Rosťa byl nervózní, protože se bál, že přijde málo lidí.

Hřiště na kraji parku bylo plné dětí. A všechny, co tam byly, vyzval, aby si zašly domu pro brusle. A pak aby přijely sem. Martin si mezitím vyndal z batohu petiční archy, a začal shánět první podpisy. A skutečně už jich za chvíli několik sehnal.

Pomalu se blížil začátek celé akce. Už tu byl i Vejn a postupně se sem sjíždělo stále více lidí. Rosťa mezitím počítal, kolik jich tu vlastně je. Pak se obrátil na Davida a poprosil ho, zda by jim s akcí mohl být nějak nápomocný. Jel by první a oni dva hned za ním. Ti, co ho uvidí, stejně nepoznají, co je zač. A ti ostatní se budou řídit Rosťou a Martinem. Rosťa pak ještě jednou počítal a dobral se k číslu čtyřicet pět. Když to oznámil Vejnovi, tak ten celou akci zahájil.

„Vážení přátelé, sešli jsme se tu, abychom podpořili zdravý způsob života našich dětí a mladých lidí. Tito lidé potřebují pohyb, aby byli silní a zdraví jedinci. Je dobře, že se v poslední době našel způsob, jak oslovit děti ke sportování. Konečně tu máme sport, ke kterému se podařilo vytáhnout děti od televizí a počítačů ven na čerstvý vzduch. A díky tomuto sportu zaplňují parky, chodníky a cyklostezky a snaží se v něm být lepší a lepší. Ano je to kolečkové a nebo inline bruslení. Je to strašně dobře. Ale i přesto se objevují snahy je v tomto sportu omezovat! U nás ve městě je tento park jedním z mála možných míst, kde se dá bezpečně bruslit. Přesto se objevila petice, která chce odtud bruslaře vyhnat! A tak vás prosíme, abyste nám pomohli dokázat, že je nás víc, než jich. Podpořte, prosíme, i vy naší petici za otevřenost našeho parku pro bruslaře. A pak se s námi můžete vydat na hromadnou jízdu.“

„Výborně, výborně!“ volali kluci. Fronta na podepsání petice se začala prodlužovat. A dokonce přijížděli i další bruslaři. A zanedlouho pokynul Vejn klukům a ti zas Davidovi. A pak se celý dav rozjel.

Nejprve to vzali kolem altánu, pak kolem potoka, přejeli celý park až ke klubovně. A pak kolem zámku zpět k altánu. Odtud pak pokračovali na druhou stranu parku, a to až k řece. Tady pozdravili kolaře na cyklostezce. A pak podél lesíku si to vzali zpět ke hřišti. Jejich trasa vlastně byla taková osmička. U hřiště jim Vejn doporučil, aby to vzali celé ještě jednou. Kluci na nic nečekali a jeli znovu. A všichni pochopitelně za nimi. Opět kolem altánu, potoka, klubovny a pak na druhou stranu k řece. Atmosféra byla úžasná. Všichni spolu cítili jednotu v boji za dobrou věc. Když dorazili zpět na hřiště, všimli si toho, že tu k Vejnovi někdo přibyl. „Tamhle je pan starosta!“ Zavolal na kluky David.

„Cože, fakt! Odpovídali mu Marin s Rosťou jeden přes druhého. A tak u hřiště zastavili. A všichni ostatní pochopitelně za nimi. Postavili se a poslouchali.

„Vážení přátelé, mám tu čest tu mezi námi přivítat pana starostu a předat mu tuto petici, která zahrnuje rovných šedesát vašich podpisů!“

„To je úžasné“, radoval se Rosťa. „Za takovou krátkou chvíli a šedesát podpisů! Víc než železňáckých padesát!“

„Ještě se tak neraduj,“ napomenul ho Martin, „ještě nevíš, co na to starosta řekne.“

Pan starosta chvíli stál a pak prohlásil: „Vážení přátelé, myslím, že se nemusíte ničeho bát. Já i městská rada uděláme vše proto, aby požadavky vaší petice byly splněny a park se pro bruslaře nezavíral. Nebojte se.“

Všichni mezitím začali bouřlivě tleskat.

„Máte tu naprosto úžasnou atmosféru,“ prohlásil starosta. „Škoda jen, že jsem nepřišel dřív. Také bych se přidal. Ale víte co? Přijďte sem zhruba za hodinu. To se už začne i trochu stmívat. A tak vám navrhuji tady uspořádat něco daleko úžasnějšího, než jen takovouto obyčejnou jízdu parkem.

 

Úžasný zážitek na Blade Night

Pan Starosta si pro všechny inlinebruslaře ve městě, včetně Rosti, Davida i Martina připravil něco úžasného. A co to asi bude?

A pan starosta pokračoval: „Půjde o tzv. inlajnovou „Blade Night“ ,neboli „Noc ostrých nožů“. Projeli bychom se společně na bruslích ulicemi našeho stmívajícího se města. Už jsem zařídil i to, že by nám v tom pomohla i policie. Takže se aut bát nemusíme. Ale i tak si pro jistotu přineste i světla a reflexní součásti oblečení.“

„Co to je? Já jsem o ničem takovémhle ještě nikdy neslyšel.“ Zeptal se Rosťa Davida.

A ten mu odpověděl: „Tak, to je něco! Tohle si v žádném případě nenechej ujít. Pojede se hromadně večerním městem jen za městského osvětlení. Kdekoliv se takováto akce koná, je to pro účastníky velký a silný zážitek.“

Proto se Rosťa rozjel domů. Musel tam povědět, co se bude dít, aby tam o něj neměli strach. Ale nečekal, že se rodiče rozhodnou a půjdou se na to podívat také. Ale rozhodli se. A pak se společně se vydali do parku. Rosťa se ještě párkrát rozbruslil po zdejších cestách. Bruslařů tu bylo čím dál tím víc. Kdo měl inlajny, nemohl si tuto věc přeci nechat ujít. A dokonce i pan starosta se přezul do bruslí. To bylo něco! A s ním další a další. Celkem tu bylo zhruba přes padesát lidí.

David hned přišel za Rosťou a povídal mu: „Dnes je nás tu zatím jen pár desítek. Ale ve velkých městech se může na takovouto akci sejít třeba i tisíce lidí. A to je pak něco!“ Rosťa z toho byl tak trochu pryč. Tohle ještě nikdy nezažil.

Z jednoho přistavěného auta, které mělo na střeše reproduktory, začala znít taková pohodová moderní hudba. A hned potom se ozval něčí hlas. Ten vyzval, aby se vyrazilo. A tak se všichni rozjeli. A tentokrát si to zamířili rovnou po hlavní silnici. Vepředu i vzadu je hlídali policajti a hlas z doprovodného auta stále dával pokyny, kudy se jede. Cesta vedla po hlavní silnici, pak kolem školy až rovnou na náměstí. To se dvakrát obkroužilo a pokračovalo se dál k zámečku. Tady se zahnulo k poště a pak do ulic s rodinnými domy. Po pár odbočkách vedla trasa kupodivu i kolem domu, kde bydlel Rosťa. Ale to už se dostávali k parku, odkud vyjeli. Tam se ještě objel ten okruh, co se jezdil odpoledne.

Když se dorazilo k dětskému hřišti, ozval se hlas z amplionů: „Kdo by chtěl, může celou trasu projet znovu!“ Lidé zajásali, a tak se jelo. Opět kolem školy, náměstí, zámečku, pošty, vilovou čtvrtí až k parku.

Pro Rosťu to byl jedinečný zážitek. Bruslilo se, přitom kolem svítila světla a reflexní odrazky. K tomu hrála hudba a všude bylo slyšet svištící kolečka inlinebruslí. Na závěr ještě pan starosta všechny pozval na připravované inlajnové závody, které se budou konat už jen zanedlouho. Právě na těch by měl Rosťa rozhodnout o osudu chudáka Davida. Když to vše skončilo, bylo mu líto, že už je po všem. Takový úžasný inlajnový zážitek! Snad se bude někdy konat zas. Ale po dnešku byl Rosťa docela i unavený. Vždyť ujel snad víc, než tenkrát, jak se málem rozkmotřil s Davidem. Teď už by mu tak náročný trénink problémy nedělal. Ale i únava byla únava. A tak se už i docela těšil domů do postele.   

    

7. dobrodružství:  Inlajnové závody      

(Ne)Šťastné číslo

Tu noc se Rosťa snažil vyspat nejlépe, jak jen to šlo. Vždyť ho čeká dovršení jeho snahy. Právě dnes na inlajnových závodech rozhodne o osudu svého kamaráda Davida.

Teď je to je už jen a jen na něm. Buď ukáže, že se něco naučil a vyhraje dnešní závody. A nebo nevyhraje, čímž odkáže svého přítele, inlajnového ducha Davida, k dalším letům čekání na vysvobození. Proto si ráno pečlivě přichystal své brusle. Vyčistil je a obměnil kolečka. Ještě jednou se přesvědčil, že všechna správně sedí a že se všechny dobře otáčejí. Bylo tomu tak. Oblékl se, nasadil chrániče s přilbou a mohl vyrazit. Jakmile však vyšel ven na ulici, zjistil podivnou úzkost. Jeho boty najednou byly těžší než kdykoliv jindy. A srdíčko mu také bušilo ostošest. K tomu ještě odevšad na plakátech stálo, že dnes se uskuteční ta „Inlajnyáda“. Ještě půl hodiny a začíná to. Tréma se Rosťovi stále více stupňovala. A když dorazil k parku, měl pocit, že ho z obav bolí snad celé břicho. Jako kdyby v něm měl kámen. Posadil se tam na lavičku. Ale, že by to bylo o něco lepší, to se říct nedá. V tom k němu kdosi přisedl a začal ho povzbuzovat.

„Co ty tady? Snad nemáš před dnešním závodem strach?“

Nebyl to nikdo jiný než David. A tak mu Rosťa odpověděl: „Jak pak bych neměl mít strach, když je to můj úplně první závod v životě. Ještě nikdy jsem v ničem takhle nezávodil. A navíc taková zodpovědnost.“

„Vždyť jsi dobrej, Rostíku, ty to zvládneš. Vím to! Vždyť ses celé jaro připravoval tak, jak nejlíp to šlo. I když občas si neposlouchal, to jó! Ale celkově si byl můj strašně snaživý žák a snažil ses trénovat, jak nejlíp to jen šlo. Musím tě za tu celou dobu, co se známe, pochválit. Takhle nadšeného bruslaře, jako jsi ty, jsem na mou duši, ještě nepotkal. Proto celým svým srdcem věřím, že jim všem ukážeš, co umíš. A to nejen dneska, uvidíš!“

Rosťa se podíval na Davida: „Myslíš?“

„To si piš!“

„Tak tedy do toho“ prohlásil Rosťa“, „ať stihnu včas registraci.“

Oba vstali z lavičky a namířili si to ve směru startu závodů. Ten se nalézal v prostoru za zámkem, kam spolu zrovna moc často nejezdili. Už se to tady začalo plnit dětmi a mladými lidmi. Mnoho jich tu bylo na bruslích. A další jen ze zvědavosti pěšky. A dokonce i Blek s Čárlím a s jejich partou. Ti sice seděli na lavičce. A kromě menšího úšklebku, „Hele, snad ten prcek nechce závodit!“, žádné větší problémy zatím nedělali. Rosťa si jich nevšímal a směřoval si to ke stolečku, kde se zapisovalo do soutěží. A kdo pak to u něj neseděl? Vždyť je to Vejn! Zeptal se ho: „Tak co Rosťo? Ty se jdeš přihlásit do závodů?“

Rosťa odpověděl krátce: „No, to víš. Musím vyhrát!“

„Ale co pak ty neznáš základní olympijské heslo? Že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se?“

„Jasně, že znám. Ale tomuhle bys nerozuměl“

„Tak dobře. Jsem na tebe zvědavěj. A do kterých soutěží to bude? Inline trojboj, agresivní bruslení nebo nějaký hokejový tým?“

„No tam, kde se závodí na rychlost a na dovednost!“ odpověděl Rosťa

„Tak tě napíšu do inline trojboje. Budeš závodit ve sprintu, ve freestylové slalomové dráze a na závěr v kilometru a půl.“

„No tak, dobře“ odpověděl Rosťa .

 „Takže kategorie mladší. Výborně. Ale ještě nikam nechoď. Ještě si musíš vylosovat startovní číslo. Jinak bys nemohl závodit.“ 

Slečna, která zde pomáhala, podala Rosťovi takový pytlík. Potom ho požádala, ať si vytáhne jeden žetonek, se kterým si má jít ke kustodovi pro číslo.

„Tady si mám vylosovat číslo?“ zeptal se Rosťa

„No jistě,“ odpověděla slečna, „jsi přeci na závodech!“

„A bez čísla by to nešlo? Vždyť mně to bude při bruslení akorát otravovat na těle.“

„Ale to víš, že nebude,“ opět mu odpověděla slečna. „Pamatuj si, že mnozí závodníci si svoje čísla dokonce i dávají na noc pod polštář. Prý aby se jim ve snu zdálo, jak s nimi vyhrávají.“

„Tak tedy jo, když to musí být,“ řekl Rosťa. A zašmátral v pytlíčku. Pod prsty se mu pohyboval jeden kulatý žetonek vedle druhého. Až si konečně jeden vybral a vytáhl ho z pytlíku. Pak otevřel dlaň, aby se na to podíval a lekl se. A nakonec z něj vyhrklo:

„Ne, třináctku já nechci! Tu že bych si měl dát na noc pod polštář?  Chci losovat znovu!“

„Ne, Rosťo, to nejde, los je los a každý tu losuje jen jednou. Jak by to vypadalo, kdyby si chtěl každý vybírat čísla tak dlouho, až se mu nějaké bude líbit? To bychom se také k závodům už nemuseli vůbec dostat. Takhle je to spravedlivé. Už jsi zapsaný a běž se připravovat na závody. Za tebou tu jsou ještě další.“

Co měl tedy Rosťa dělat. Odešel od stolečku. Ale místo toho, aby si šel pro startovní číslo, tak si to zamířil za Davidem. Musel mu povědět, co tak strašného se mu přihodilo. Co že si při losování vytáhl za číslo. Teď by se musel stát zázrak, kdyby ty závody vyhrál. 

„Ty jsi ale hlupák, s odpuštěním. A co jsi chtěl mít za číslo, když jsi tak pověrčivej?“

„No já nevím, třeba sedmičku, ta je prej šťastná. Nebo cokoliv jinýho.“

„A teď mi, ty kluku, řekni jeden jediný důvod, proč je podle tebe třináctka nešťastná. Jak jsi na tuhle věc přišel!“

Rosťa se zamyslel a přemýšlel. Jenže na nic nepřišel. Jedné, co z něj vylezlo bylo: „Říká se to.“

„Aha.“ Odpověděl mu David. „Takže to, že třináctku považuješ za nešťastné číslo, je jen tvůj vlastní předsudek. Ve skutečnosti je to číslo jako každé jiné. A když ti to říkám já, tak mi můžeš věřit. Vždyť k nadpřirozenu mám přeci mnohem blíž než ty.

„No díky, Davide, za uklidnění. Už ze mne všechno spadlo. Už můžu jít klidně závodit.“    

„To rád slyším. Tak šup pro číslo a oblíknout ho na sebe. Za chvíli to všechno začne. Tak ať to nepromeškáš!“

 

Zahájení inlajnových závodů

Rosťa tak ukázal kustodovi vylosovaný žetonek s číslem. A ten ihned se slovy „ A hele třináctka! Tak ať ti chlapče přinese štěstí.“ A sáhl pro číslo.

Rosťa si ho prohlédl. Byl to bílý čtverec se šňůrkami. A na něm se na něj smála velká červená jednička s trojkou.

„A to si mám dát na sebe?“ zeptal se Rosťa, „já jsem na takovýchto závodech poprvé v životě! A tak nevím, jak “

„Tohle si dáš přes hlavu a dole to svážeš na kličky. A máš to,“ poradil pán.

Rosťa si tedy číslo navlékl. A v ten moment se u něj objevil David: „No vidíš, že ti sluší. Zkus se tu s ním třeba na chvíli projet!“ 

Rosťa se tedy rozjel směrem Vejnovi. Spatřil tam Martina, jak si právě i on losuje své číslo. Počkal na něj, že půjdou společně. Samozřejmě, že jeho kamaráda hned upoutalo Rosťovo startovní číslo. Ale on měl čtrnáctku, což je hned vedle třináctky. Hold další zajímavá situace, která oba chlapce docela povzbudila.

Za chvíli přijelo opět to samé auto, které je doprovázelo tudle, když hromadně jeli na bruslích městem. Z auta vystoupil pan starosta a zahájil závody:

„Vážení přátelé, opět po roce Vás vítám na naší „Inlajnyádě“. Pokud máte s sebou brusle, věřím, že si tu příjemně zasportujete a zazávodíte. A pokud nemáte, tak vám, jako divákům přeji pěkný sportovní zážitek. A současně naše závody prohlašuji za zahájené.

 „Haló, halo!“ Ozvalo se pochvíli z reproduktorů. „Za pět minut začíná první závod inlajnového trojboje! Závodit budou mladší chlapci na 100 metrů. Na hřišti se též připraví družstva Panterů a Tygrů, která spolu sehrají první zápas v inline hokeji. Také se připraví soutěžící na U-rampě. Za chvíli si vás převezmou rozhodčí.“

Těch kluků, kteří se spolu rozhodli utkat v bruslařském trojboji bylo celkem šestnáct. A mezi nimi jak Rosťa, tak i Martin. V jejich čele šel Vejn, který se najednou zastavil a pravil: „Tak mládeži, teď vám povím, jak budou naše závody probíhat. V první soutěži budete závodit ve dvojicích. A jejich vítěz vždy postupuje dále. Tak vás postoupí nejprve osm, pak čtyři. Pak zbydou dva, kteří si to rozdají o prvenství v této disciplíně. Pořadí se pak bude bodovat. První dostane šestnáct bodů, druhý patnáct a tak dále. Ti, kteří z vás vypadnu ve stejném kole, tak tam o pořadí a o bodech rozhodne rychlejší čas. Asi půl hodiny po skončení sprintu, abyste si odpočinuli, bude druhá disciplína, freestylový slalom. A pak posední vytrvalostní závod na jeden a půl kilometru. Celkově vyhrává ten, kdo bude mít nejvíc bodů ze všeho. Při případné rovnosti bodů vítězí ten, kdo na rozdíl od svého soupeře bude vícekrát lepší.“

 

Inljanové závody ve sprintu

Rosťovi byl jako první soupeř přiřazen asi o hlavu menší blonďák se čtyřkou. To na první pohled vypadalo dobře. Jmenoval se Ondra. Rosťa ho občas potkával ve škole. A tak si s ním tady podal ruku.

Protože na rozjezd byli čtvrtí v pořadí, tak čekali. Když konečně přišli na řadu, bylo vidět, že se oběma chlapcům trémou třesou kolena .

„Tak připravte se!“ Vykřikl Vejn.

„Ke startu, připravit, pozor teď!“

Zazněl výstřel a oba kluci vyrazili. Běželi téměř současně. A to i přes to, že se Rosťa snažil ze všech sil. „To není možné. To ho neporazím?“ řekl si Rosťa. A skutečně, jako kdyby najednou jel o něco rychleji. Ale zřejmě to samé si v ten moment řekl i jeho soupeř. A proto se od něj Rosťa nijak závratně nevzdaloval. Ale do cíle přeci jen přijel s menším náskokem. Byl to však jen zlomek sekundy.

„Třináctka vyhrála!“ Ozvalo se od cílového rozhodčí. V tu chvíli byl u Rosti David a pochválil ho. Ale „Ten malej blonďák měl smůlu jenom v tom, že je menší. Uvidíš Rosťo, že z něj jednou bude opravdu dobrý bruslař. Teď bys měl jít k němu a trošku ho povzbudit, Podívej, jak je z toho smutný.“

A tak Rosťa šel. Posadil se vedle Ondry na obrubník, jenže ten se na něj ani nepodíval.

„Hele, byl si moc dobrej.“ Zašeptal mu Rosťa a plácl ho přes rameno. „A uvidíš, že budeš jednou ještě o hodně lepší. Ale teď hlavu vzhůru! A ať máš sílu na další závody. A v nich ostatním určitě ukážeš.“ V chlapcově obličeji se konečně objevil úsměv a vyhrklo z něj: „Myslíš?“

„A to víš, že jo.“ Odpověděl Rosťa

Ondra vstal a nasměroval si to k prodejně sladkostí. David pak pochválil Rosťu, jak mu to moc hezky řekl. Mezi správnými kluky je přeci důležité, aby mezi sebou měli, co nejvíc kamarádů.

Protože dojížděli poslední závodníci, tak ho David začal hnát znova ke startu. Začne totiž druhé kolo. Akorát Martin ne. Ten bohužel už vypadl v tom prvním.

Naopak ve druhém kole jel Rosťa ve dvojici s téměř o hlavu větším tmavovlasým závodníkem. Docela z něj šel strach, protože v prvním kole byl jeden z nejlepších.

„Takže třináctka, devítka se připraví,“, vyzval závodníky Vejn. „Ke startu, připravit, pozor teď!“

Oba se rozjeli. Ovšem krátce na to zavolal Vejn „Stop!“

Rosťa nevěděl, co se děje. Má zastavit nebo je to nějaký planý poplach? Ale když viděl, že nejede ani jeho soupeř, tak zastavil. „Co se děje?“

„Co?“ odpověděl Vejn. „Devítka vyjela o půl vteřiny dřív, než měla.“

„A co teď“, zeptal se Rosťa. „To jedeme znovu?“

„Ne. Závodník je pro tuto disciplínu diskvalifikován. A ty Rosťo automaticky postupuješ do třetího kola.“

V tu chvíli u něj zas byl David a pogratuloval mu.

„Vždyť jsem nevyhrál.“

„To ne“, odpověděl mu David, „ale ten zbrkloun ti ušetřil před třetím kolem jednu jízdu. Narozdíl od ostatních budeš tak se silami ve výhodě!“

Odjeli ještě dvě dvojice, když pak Vejn zavolal: „Třináctko a dvanáctko připravte se. Třetí kolo začíná!“

Kluk s číslem dvanáct se otočil a udělal na Rosťu škodolibý úšklebek.

„Co to mělo znamenat?“ řekl si v duchu Rosťa.

„Ty to nevíš?“ Zeptal se ho David.

„Ne.“

„Tohle je totiž Robert, bratranec Bleka! Nasadil ho sem, aby se mohl před tebou vytahovat. Nepletu se, když řeknu, že mám z něj docela obavy.“

„Toho zvládnu!“ Odpověděl Rosťa

„Tak teď do toho dej, Rosťo, vše co jen můžeš!“ radil mu David.

A opět to známé: „ke startu, připravit, pozor, teď!“

Oba vyrazili. Robert ho začínal pomalinku předjíždět. „To není dobré!“ řekl si tentokrát Rosťa a sepnul zuby, jak jen to nejvíc uměl. A zabral. Šlo to pomalu, ale přeci jenom se ke svému soupeři začínal přibližovat. Cíl se blížil. Zdálo se, že dobíhají stejně. Jak to asi dopadne?

„Tak rozhodčí!“ zavolal Vejn, „jak to dopadlo? Je to na tobě!“

„Podle kamery měla třináctka přední brusli o maličko dřív na cílové čáře, než dvanáctka. Takže do finále postupuje třináctka!“

Rosťa se mohl radostí málem zbláznit. Teď už to bude minimálně patnáct bodů! A to je na úvod dobrý výsledek. Byla však před ním finálová jízda. Vedle něj stál asi stejně velký závodník. Avšak na první pohled sportovní postavy.

„Tak nám začíná finále sprintu.“ Prohlásil Vejn. „Tak kdo vyhraje? třináctka nebo dvojka? Připravit, ke startu pozor teď!“

Rosťa se rozjel, jak jen nejrychleji mohl. Jeho soupeř vedle něj. Najednou však slyší výkřik. Ohlédne se a uvidí svého soupeře na zemi. A tak se rozhodne zastavit, finále, nefinále. Třeba dvojka potřebuje pomoct. Kluk sedí na zadku a snaží se postavit nejprve na jednu brusli a pak i na druhou.

„Co je ti?“ zeptal se Rosťa

„Nevím“

Za chvíli byl u něj zdravotník, jenž ho ošetřil.

„Můžeš ještě závodit? zeptal se ho Vejn.

„Ne to už nezvládnu. Asi jsem si pohmoždil sval. A navíc ten s tou třináctkou si to stejně zaslouží víc než já. Vždyť byl u mne první ze všech.“

V tu chvíli byl u Rosti David a poradil mu, aby ten závod alespoň symbolicky dojel do cíle. Ten ho poslechl a učinil tak. A tak se stal Rosťa vítězem inlajnových závodů ve sprintu.

„Pojďte sem všichni!“ zavolal Vejn na všechny závodníky. Po všech rozjezdech musím konstatovat, že sice několikrát ze štěstím, ale plně zaslouženě vyhrál tento první bodovací závod Rosťa. A náleží mu tak plný počet šestnácti bodů.“ Odměnil ho tatrankou a pak přečetl i další pořadí, pátnáct, čtrnáct, třináct, dvanáct bodů a tak dále. A pak vyzval, aby se jeli odpočinout. Měli totiž před další disciplínou.

 

Freestalový slalomový závod na inlajnech

V závodech ve sprintu na bruslích Rosťa zvítězil. Sice se značnou dávkou štěstí. Ale jak dopadne v další disciplíně inlajnového trojboje?

Rosťa se posadil na lavičku a vychutnával si vyhranou tatranku. Přitom k němu přišel David a poblahopřál mu.

„Supr, jak to máš pěkně rozjeté. Hlavně si to nezkaž a bude to dobrý.“

Rosťa měl ještě čas. A tak na lavičce odpočíval a sledoval, jak to starší kluci umí na U-rampě. Za chvíli si vedle něj sedl i jeho kamarád Martin. A i on měl pro Rosťu jen slova chvály. Snad jen oba Železňáci se na něj dívali tak trochu skrz prsty. David si toho taktéž všiml. A tak upozornil, že ti dva určitě něco chystají. Co, to však netuší.

Vejn už začal připravovat slalomovou trať. Do řady tam dal patnáct kelímků. A další ještě přibývají. Pak došel k amplionům, ze kterých se ozvalo: „Prosím, trojbojaře, aby se připravili ke kelímkům. Za pět minut začíná slalom.“

Rosťa neváhal. A protože se tam začali scházet i ostatní, šel i on. Pět minut pomalu odeznělo a Vejn začal vysvětlovat: „Následující disciplína není na rychlost. Místo toho je zaměřena na váš jízdní projev. Vaším úkolem je co nejlépe projet vytyčenou trasu. Pojedete popořadě. Máme tu čtyři rozhodčí, kteří vám budou dávat body. Od nuly do čtyř. Tyhle body se vám pak budou připočítávat do celkového bodování. Chce se ještě někdo na něco zeptat? Jestli ne, můžeme se do toho pustit.“

„Máš před sebou dvanáct soupeřů, což je trochu výhoda,“ radil mu David. „Tak je dobře sleduj, ať víš, jak pojedou ostatní.“

 „Rosťa sledoval. A mnozí jezdili doopravdy úžasně. Už například hned ten první. A dokonce i Ondra, tem malý blonďák, uměl své brusličky tak ovládat, že to mnohým bralo dech. Rosťovi bylo docela i líto, že v prvním závodě musel jet zrovna s ním. Rozhodně by si zasloužil více bodů, než těch osm, které získal. Teď k nim ale mohl připsat další. Za pěknou jízdu. Rozhodně to Rosťu zklamalo, když jeden z rozhodčích mu dal jeden tři body místo čtyřech. Po něm pokračovali další. Někteří to dokonce museli i vzdát. Zkrátka to nezvládli. To samozřejmě nahrávalo Rosťovi. Tedy pokud to i on dokáže dobře projet.

Za chvíli přišla řada na závodníka číslo dvanáct, na Blekova bratrance Roberta. Právě toho, který Rosťu málem porazil v semifinálovém sprintu. Avšak on jel asi ze všech nejlépe! A taky že jo! Dvanáctka nakonec jako jediný získal plný počet bodů. Bylo vidět jak Blek s Čárlím jásají. To byla pro Rosťu výzva. Slalomy mu náhodou jdou. S Davidem je před závodem, trénovali ostošest.

„Tak třináctko, vítězi první disciplíny, startuješ!“ oznámil Vejn z amplionů.

Rosťa se rozjel a vjel do toho. Snažil se mezi kelímky udělat to, co umí nejlépe. Dojel na konec a pak zase zpět. Koutkem oka si však všiml, že jak Blek, tak Čárlí stáli nebezpečně blízko dojezdové plochy. Čárlí se přiblížil mezitím až na dva metry za poslední kelímek a neudělal nic jiného, než že se přiblížil. Rosťa byl od něho sice ještě daleko, takže srážce nehrozilo. Ale i tak to mohlo ohrozit celý Rosťův výkon. Rosťu to tak znervóznilo, že zavrávoral. Ale nakonec přeci jen dojel.

„A teď ať promluví rozhodčí!“ prohlásil Vejn do mikrofonů. První dal čtyři body, druhý také, ale třetí jen tři, „ hm, tak to už je dvanáctka přede mnou“.  A ještě tu byl poslední rozhodčí. Právě ten, který dal Ondrovi jen tři body. Vytáhl bodovací známku a na ní dvojka.

„Co?“ Zeptal se smutně.“

A pak se ozvalo: „Tak závodník s číslem třináct dostal i symbolických třináct bodů! Nastupuje čtrnáctka.“

Rosťa se posadil na lavičku a bylo mu téměř do breku. David vedle něj. „Hele nic si z toho nedělej. V životě jsou horší věci. Ale pořád není nic ztraceno! Ten Blekův bratránek teď vede. Má dohromady třicet bodů, ale ty jich máš dvacet devět. Což je jen o jeden bod méně. Ale třeba takový Martin, ten jich má jen deset. Teď to chce jen jedno. Vyhrát poslední vytrvalostní závod. Pokud to vyhraješ a i když dvanáctka bude druhej, máš vítězství při schodě bodů zaručeno. Nesmí to ale být obráceně!“ 

„V půl dvanácté se tu milí závodníci sejdeme do třetice“ hlásil Vejn, „a vrhneme se na poslední disciplínu. Závod na patnáct set metrů, který rozhodne o celkovém vítězi. Mezitím opět zregenerujte síly a za hodinu ahoj.“

 

Rosťův vytrvalostní inlajnový závod

Po dvou disciplínách schází Rosťovi jen jeden bod na závodníka z průběžným prvním místem. Podaří se mu ve vytrvalostním inlajnovém závodě na něj dotáhnout, zvítězit a vysvobodit tak Davida?

Pomalu se blížil poslední závod. Právě ten, který rozhodne o tom, zda Rosťa celkově zvítězí. A také, zda David bude osvobozen z nelehkého osudu inlajnového ducha. V každém případě, jedno bylo jasné. Musí vyhrát. A Rosťa to moc dobře věděl. A tak mu David zaťukal na rameno a řekl mu: „Ať chceme nebo ne, budeme se pomalu muset loučit. Protože ať už tvůj závod dopadne jakkoliv, už mě v této podobě nejspíš neuvidíš. Pokud prohraješ, budu muset asi další roky bloudit takhle světem. Pokud však zvítězíš, tak naopak mám pro tebe takové překvapení, jaké si teď ani neumíš představit. Nejprve však k tomu ale budu potřebovat tvojí zlatou medaili.“

Rosťa seděl a soustředěně poslouchal Davida. Vtom si ale všiml, jak se nad parkem pomalu začaly stahovat tmavé mraky.

„Já mám strach, že začne pršet!“ strachoval se Rosťa.

Avšak David ho uklidňoval: „Neboj, ještě to tu není.“

„Prosíme všechny trojbojaře, aby se dostavili na start patnáctistovky!“ ozvalo se z amplionů.

„Tak jeď Rosťo, pobízel ho David, „A zlom vaz.“.

„Už jste tu všichni?“ Zeptal se Vejn do mikrofonu.“Vidím jedničku, dvojka už nejede, trojku, čtyřku,“ pomalu počítal jednoho po druhém. A když uviděl Rosťu, Martina a zbylé dva poslední, tak prohlásil: „Už jsme tu všichni. Tak Vám jistě nebude vadit, když začneme o něco dřív. Ty mraky se totiž blíží dost nepříjemně. Ale snad to ještě zvládneme. Tak poslouchejte. Pojedete všichni najednou. Start i cíl je tady a trasa je vyznačená. Vede kolem altánu, pak dětského hřiště a od něho zas druhou cestou sem. Tyhle kola pojedete celkem třikrát! Jasné?“ A pak ještě doplnil. „První zas dostane šestnáct, druhý patnáct bodů a tak dál. Tak se rychle seřaďte, ať se může vyrazit.“

Všichni se seřadili. Cesta byla naštěstí dostatečně široká, aby se sem všichni vešli.

„Tak žádné strkanice“ upozornil všechny Vejn „A ke startu připravit pozor teď!“

Celý zástup patnácti malých závodníků se rozjel. Rosťa se krátce po startu ocitl někde uprostřed davu. A všichni to směřovali směrem k altánu. Tak právě tady se před třemi měsíci seznámil s Davidem. To ještě na bruslích skoro nic neuměl. David ho za tu dobu však dokázal naučit tak bruslit, že teď bojuje o celkové vítězství v závodě! Pomalu se začínal probojovávat dopředu. Robert byl naštěstí za ním. Tak to bylo dobré. Teď, když jel směrem ke hřišti, tak Rosťa zabral ze všech sil. Ale i tak se neustále držel na čtvrtém místě. „A hele, jednička jede na třetím! Tak to je docela dobrej kluk, ale má o sedm bodů méně. Tak by mě snad neměl ohrozit. Hlavně abych dojel.“ Na cestě od hřiště to byla celkem pohoda. A dokonce se mu i tu jedničku podařilo předjet na třetí místo. Ale dvě věci přeci jen byly nepříjemné. Dopředu se totiž začal  drát i Robert. A pak i ty mraky se stále více blížily.

Do druhého kola tak najížděl Rosťa ze třetího místa. Teď, jakoby celá skupina polevila. Proč? To bylo celkem jasné. Všichni šetřili síly na závěrečné kolo, které určí vítěze. Tak se skutečně nikdo dopředu nehnal. Každý totiž cítil, že by tím mohl ztratit hodně sil. A tak v poklidu projeli kolem altánu, hřiště i kolem startu. Mraky však už vysely téměř přímo nad nimi. Zvedl se vítr a bylo slyšet hromobití. Každou chvíli se zpustí déšť. To Rosťu tak znepokojilo, že se rozhodl všechno rozjet na plné pecky. Čím dřív bude v cíli, tím méně ho zastihne bouřka v průběhu závodu. A stalo se u altánu, že se mu tam povedlo předjet i ostatní zbylé soupeře.

Zatímco poslední bruslaři jeho skupiny, a to včetně Martina, mezitím projížděli ještě kolem startu, Rosťa si to teď hasil na prvním místě. „Dojet a vymalováno!“

Jenže zhruba na poloviční cestě mezi altánem a hřištěm se to stalo. Vítr se zvedl o dost více než před tím. A do toho už začalo i pršet. Ostatní soupeři však mezitím začali v průtrži závod vzdávat. „Vrátit se?“ uvažoval Rosťa. „To přece ne! Vždyť tady jsem teď už blíž k cíli, než odkud jsem přijel.“  A tak Rosťa zatnul zuby: „Musím se přemoci a dojet. Jinak to nejde!“

Přemohl se. Sice byl za chvíli jako zmoklá slepice. Ale pomalu si to deštěm a vichřicí našlapoval jednou bruslí ke druhé. Zbylý peleton bruslařů začal dělat totéž. Avšak na druhou stranu.

U cíle se mezitím Vejna zmocnily obavy. Viděl jak se všichni vrací, a tak začal uvažovat, že závod zruší. Stejně to bude všechno plné louží. Dnes už to stejně nedokončí. A tak začal přepočítávat všechny přijíždějící bruslaře.

„Čtrnáct, Jeden schází!“

Začal srovnávat čísla, kdo že to je. „No nešťastná třináctka, to nám ještě scházelo.“ Rosťa si to ve větru a dešti pomalu opatrně našlapoval, aby na mokrém asfaltu udržel rovnováhu. A tak se tak dostával k cíli tou správnou cestou, jak měl vést závod. Už jen deset metrů, pět, čtyři tři, dva, jeden. „Cíl!“ Zavolal Rosťa. A při tom se mu zimou a mokrem klepalo celé tělo.

„A teď jdi pod střechu Rosťo“, přikázal mu Vejn, „musíme se poradit, co bude s tím závodem, když to všichni kromě tebe nedokončili.“

„Vy to chcete zrušit? To by přeci nebylo spravedlivé“ rozzlobil se Rosťa.

„Teprve se o tom musíme poradit!“ odpověděl mu Vejn.

Rosťa se posadil a málem mu bylo do breku. Tolik snahy a ono by to nemělo vyjít? „Co nám jen to počasí provedlo!“

 

Loučení s Davidem

Rosťa i přes nepřízeň počasí jako jediný dojel inlajnový závod na 1500 metrů. Bude jeho vítězství uznáno? A bude tím tak zachráněn jeho tajemný kamarád David?

Trvalo to ještě asi pět minut. Přišel Vejn a další pořadatelé. A prohlásili:

„Tak vážení sportovci, milí inline bruslaři. Protože nám počasí překazilo naše sportování, budeme muset všechny zbylé zápasy i závody zrušit. Před chvílí se například předčasně vrátila většina závodníků z patnáctistovky.“

„Rosťa nastražil bedlivě uši, co bude dál.

„Ale jedinou výjimku jsme udělali. Tím je inlajnový víceboj v kategorii mladších. Protože všichni mají za sebou už dva závody, tak jim sečteme body a vyhlásíme nejlepší.“

Rosťa se teď na ostatní podíval jak puk. Avšak Vejn pokračoval: Stalo se však, že jeden závodník přeci jen na hranicích svých možností dokončil i třetí závod. A tak získává oněch šestnáct těžce vydobytých bodů. Prohlašuji tak závodníka číslo třináct za vítěze patnáctistovky.“ Rosťa teď nevěděl, zda se mu to zdá nebo ne. Ale zřejmě to bylo tak. Jeho radost neznala mezí. A ta zasloužená tatranka za vítězství a horký čaj mu teď chutnaly víc než kdy před tím.

A za chvíli, když už přestávalo pršet, přišel Vejn k mikrofonu a pronesl: „A nyní to nejdůležitější. Výsledky trojboje mladších. Na třetím místě se z dvaceti osmi body umístil závodník s číslem pět Aleš. Pojď sem a postav se na stupně vítězů!“

Hoch tedy poslechl a postavil se na bronzový stupínek. Dostal diplom, bronzovou medaili na krk a cenu v igelitce.

„Tak já ti blahopřeji za třetí místo. V té tašce máš od našeho sponzora zbrusu nové chrániče na lokty, ruce a na kolena. Tak si je užij.“ Odměnil ho Vejn.

Pak přišel i pan starosta a také mu poblahopřál.

„Druhé místo“, pokračoval Vejn, „patří dvanáctce, Robertovi. Pojď sem, postav se vedle Aleše. Obdržíš stříbrnou medaili s diplomem. A jako věcnou cenu přilbu, kterou můžeš používat jak na bruslení, tak na kolo.“

„A teď! První místo!“ Prohlásil Vejn. „Kdo to byl, že tu v trojboji vyhrál dvě disciplíny ze tří? Kdo to byl, jenž po vzoru fair play nenechal soupeře ve finálové jízdě stovky na holičkách? Kdo to byl, že jako jediný dojel v dešti celé tři okruhy patnáctistovky? Teď už jsem vám trochu napověděl! Ano vítězem celého klání se stal Rosťa. A tak ho zvu sem na zlatý stupínek pro vítěze!“

Rosťa, ač promočený, přece jen se vyškrábal na nejvyšší stupeň.

„Tak tady máš zlatou medaili, diplom a samozřejmě cenu od sponzora. A co tam je? Přilba i chrániče dohromady!“ Vejn mu předal ceny a společně s panem starostou mu pogratulovali.

Rosťa poděkoval. A všichni je fotili s medailemi na krku. A pak se všemi cenami sešli opět dolů na asfalt. Teď se Rosťa rozhlédl, zda tu ještě nikde nevidí Davida.

„Tady jsem Rostíku,“ ozval se. „Jsi skvělej. Právě teď jsi zlomil mé prokletí a já teď můžu opustit tuhle podobu. A jak jsem ti slíbil, patřičně se ti za to odvděčím. Pojeď se mnou teď na závěr k našemu altánu a tam ti všechno povím.“

Rosťa, ač mokrý, tak souhlasil. Oba vyrazili a jeli. A přitom si vychutnávali ty poslední chvíle když mohli být ještě spolu. Vždyť jim po celé ty tři měsíce bylo dobře. A teď to všechno skončí. Oba dojeli k altánu. Právě tam, kde se spolu seznámili a kde jezdili nejčastěji. Přijeli k němu a stoupli si tu spolu před vchod.

A David začal: „Můj kamaráde Rosťo, ty jsi ze sebe dnes vydal všechno. Udělal jsi maximum, cos pro svého kamaráda udělat mohl. Já ti za to děkuji. A tak na rozloučenou pro tebe mám slíbenou odměnu.  A bude to odměna taková, že se můžeš těšit. Prozradím ti jen jedno. Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, nevidíme se naposled! A bude to možná dřív, než budeš čekat.“

Rosťa tomu vůbec tomu nerozuměl.

A David pokračoval: „Uschovej si své startovní číslo. A až za chvíli uschne, tak se na něj znovu podívej. A tam poznáš i tu odměnu.“

Rosťa se naposled kouknul na Davida a pořád ničemu nerozuměl“

„Nech se překvapit a poslechni mě.“ poručil mu na závěr David. „Teď bych tě chtěl poprosit ještě o jednu věc. Na důkaz, že jsi to dokázal, potřebuji ještě na chvíli podržet tvojí medaili.“

„A můžu si ji nechat na krku nebo ti jí mám sundat?“ zeptal se Rosťa.

„Klidně si ji nech na krku a poslouchej. Teď, když spolu mluvíme naposled, ti přeji, aby se ti vždycky dařilo tak, jako dneska. Na bruslích jezdi dál a zdokonaluj se. A nebuď z našeho loučení smutný. Uvidíš!“

Rosťa pořád ničemu nerozuměl. A pak pronesl: „Tady máš medaili a potěžkej si jí. Ať máš co nejrychleji po trápení.“

David si vzal medaili do dlaní. A jediné, co řekl, bylo: „Tak ahoj!“ A v ten moment inlajnový duch David zmizel a Rosťa ho už neviděl. A to i když měl své chrániče sebe víc utáhlé a brusle sebe líp obuté. David tu už nebyl. Zlatá medaile se Rosťovi houpala na krku a on měl v tuto chvíli dost rozpačité pocity. Záhy se stalo něco úžasného. Počasí se úplně uklidnilo a zase bylo nádherné sluníčko. Jako kdyby to bylo na oslavu Davidova vysvobození. Zbylo všude jen plno louží a několik spadlých větví ze stromu. Déšť sice ovzduší příjemně ochladil, ale brzy to začalo vypadat, že se zas co nevidět oteplí. Rosťovi stále nešlo na rozum to, co mu řekl David. A tak se vydal domů, kde ho mělo čekat ono velké překvapení.

 

Ať žije malý bráška

Rosťa přijel domů. Sundal si kolečkové brusle, přilbu, chrániče i všechny mokré věci. A pak zjistil, že je doma pusto. Táta s mámou nejspíš někam odjeli. Tak, co se dalo dělat? Snad jen čekat. A až se vrátí, jistě mu něco za odměnu přichystají. Mezi tím si dal všechny věci uschnout. Hlavně to startovní číslo. A pak začal hledat nějaké jídlo, protože na závodech mu docela vyhládlo. „Tak rohlíky by pro začátek stačily.“ Protože byl ze závodů unavený, tak si po jídle lehl na kanape a usnul.

Ovšem za chvíli ho probudil telefon. Zvedl ho a ozval se v něm tatínek:

„Nazdar. Jak dopadly závody? Asi jste zmokli, ne?“

„Jó, to jo. Ale nakonec jsem to vyhrál.“

„No, to ti gratuluji! A že neuhodneš, kde jsme?“ Zeptal se ho táta.

„Ne, to nevím. Kde?“

„V porodnici! Představ si, že už asi půl hodiny máš bratříčka!“

Rosťa v ten moment nemohl najít slova. Co na to říct? A tak se vzmohl na pár slabik. Táta pak pokračoval: Jmenuje se Davídek. A jestli chceš, můžeš se za ním přijít podívat. Ale brusle, ty nech doma! Sem se na nich stejně nesmí.“

„Tak Davídek říkáš? Tak to víš, že už jdu.“ Položil telefon a teprve teď si uvědomil něco důležitého. Vždyť ten jeho malý bratříček se jmenuje úplně stejně, jako jeho tajuplný kamarád. Ten, který ho za čtvrt roku dokázal naučit na inline brusích tak dobře, že dnes dopoledne vyhrál závody.

„Co mi to David řekl, než zmizel? – „Uschovej si své startovní číslo. A až za chvíli uschne, tak se na něj podívej. A tam poznáš i tu mojí odměnu“. A tak se šel rychle podívat, jestli to jeho číslo už uschnulo. Vždyť venku je už hezky. Sundal ho ze šňůry a skutečně už bylo sušší. Na první pohled tam však nebylo nic jiného, než ona červená třináctka. Ale vtom ho napadlo to otočit. Když to provedl, všiml si, že už tam není pouze jen ta bílá látka, která tam byla před tím. Vypadalo, jako kdyby tam bylo něco napsané zlatou propiskou. Vždyť tou mu přeci David psal vzkazy. Neváhal a zkusil si to přečíst:

„ Milý Rosťo,

ještě jednou ti blahopřeji za tvůj velký úspěch na dnešních závodech. tím jsi mi pomohl tak, že už nejsem inlajnový duch. místo toho JSEM se dnes narodil jako nový člověk, malé miminko. tušíš velice správně, teď jsem tvůj mladší bráška Davídek. A to je právě ta odměna, kterou jsem ti slíbil. od teĎKA MĚ TU máš VE Skutečné lidské podobě. a věřím, že jako bráškové si budeme rozumět ještě víc než do teď.

Jen bych si přál od tebe ještě jednu věc. Až trochu povyrostu, že mně naučíš jezdit na bruslích alespoň tak, jak jsem tě to naučil já. A tak UŽ se nemůžu dočkat, jaká nová dobrodružství spolu ZASE zažijeme. Už se na to moc těším.

David.“