Tento můj prázdninový seriál je zároveň  kronika (několika) netradičních táborů. Pokud se chcete ponořit do příběhů, který tu zažívá oddíl, můžete si začíst.  

Libor Čermák – autor

 

Cesta do Čeksasu

 

„Tak, kdy už tam, Bugy, budeme?“ Cvrlikali přes sebe jeden chlapec po druhém.

„Nejdříve musíme, kluci, překročit Červenavu“ Odpověděl jim jejich vedoucí. „Tam začíná území Čeksasu. Pak projít Zlatým kaňonem až k Velkému Sladkému jezeru. Kousek za ním je Údolí Tichých nocí, kde je náš tábor.“

Tom, malý hoch s těžkým báglem na zádech se zamyslel. Asi nad tím, že ho čeká ještě pěkný kus cesty. Červenavu ještě ani nevidí. Jak tam jen všichni dojdou? Dokážou to? Co když se někdo ze sedmnácti mladých kovbojů unaví tak, že nebudou moci dojít k cíli? A přeci se všichni do Čechsasu těšili. Je to totiž místo, ačkoli v srdci Evropy, tak protkané divokým západem. To bude panečku tábor! To nebude jako vloni, kdy mnozí z nich ještě bydleli ve zděných chatkách a na jídlo chodili do velké jídelny podobné té, jakou mají ve škole. To bude něco mnohem lepšího. Tábor v indiánských stanech uprostřed divoké přírody a jídlo v přírodě pěkně do ešusů. Od doby, kdy ve Skalici vystoupili z vlaku, utekla asi půlhodina, když v tom se Bugy zastavil.

„Vidíte támhle ten les a nahoře skály? To už je Čeksas. Tam dole pod ním teče Červenava. A za tou to vše začíná.“

Kluci se zastavili a zadívali se. „Vždyť je to ještě asi půl kilometru!“ volal jeden přes druhého.

„Ale vždyť vy jste šikovní kluci,“ uklidňoval je Bugy, „vy to přece v pohodě ujdete!“

„A je pravda, že tu byli dřív vojáci?“ Zeptal se Bugyho Davídek, zvaný Krokodýl.

„No ano, tohle bylo dříve skutečně velké vojenské území, kam se nesmělo ani vstoupit. Ale dnes, když armáda odešla, tak se toto místo se otevřelo všem normálním lidem. A protože bylo nedotčené civilizací, místní chataři a chalupáři, kteří se tu usídlili, si z něj udělali divoký západ. Uvidíte, co tam všechno je.“

Kluci poslouchali Bugovo povídání o dějinách Čeksasu a zároveň snili o různých vymoženostech divokého západu, jež by se snad na tomto podivuhodném území mohly nalézat. Díky tomu jim cesta k břehu Červenavy utekla tak, že už byli od ní téměř kousek. Hluboké koryto řeky se před nimi doslova otevřelo.

„Vidíte támhle vzadu ten most?“ Zeptal se chlapců Bugy.“ Kluci se zadívali a skutečně uviděli. Nebylo to zas tak daleko. Trochu za zatáčkou. Most stlučený z kůlů. Takový, jako po nich jezdí vlaky ve westernech.

„Tak tam přejdeme řeku a vydáme se vstříc k naší louce,“ oznámil jim jejich vedoucí.

Celá skupinka si to namířila rovnou k mostu. Obavy z toho, že nebudou kluci moci, se nepotvrdily. Vždyť jsou spolu zvyklí jezdit i chodit na všelijaké výpravy celý rok. Tak teď o prázdninách přeci neudělají výjimku.

Když došli ke kýženému mostu, už zdálky spatřili velkou ceduli „WELCOME I CZEKSAS – VÍTEJTE V ČEKSASU“

Nejprve se pokochali divokými peřejemi, které vytvářela voda valící se přes kameny. A pak se rozhodli, že vstoupí na most. A posléze vkročí na ono zvláštní území. Most byl naštěstí pevný a šlo se po něm dobře.V tom si však všimli, že na druhé straně mostu je začal pozorovat nějaký starší muž v kovbojském obleku. Došli k němu a pozdravili. Kovboj si potřásl ruce s Bugym a pak se představil, že se jmenuje Bill.

Vítejte v tady, jak my říkáme, ve státě Čechsas, přátelé! Vstupujete na území, na němž platí zvláštní pravidla divokého západu. Avšak nezapomeňte, že vše je jen velká hra, tak se nemusíte bát, že by vás tu někdo doopravdy zastřelil, popravil nebo podřezal. Avšak něčím vás potěším. Skutečně se tady střílí a vy si to sami vyzkoušíte. Každý z vás obdrží naše speciální pušky a náboje, se kterými skutečně budete mít dovoleno po sobě střílet!“

Bill pak všem ukázal asi třicet centimetrovou rouru a vložil do ní molitanový tenisák. A se slovy „To je jen ukázka.“ , namířil na Bugyho a vystřelil. Z pušky tenisák vyletěl asi takovou rychlostí, jako kdyby ho hodil a dopadl na Bugyho bágl. „nezapomeňte však na jedno důležité čechsaské pravidlo, kdo je zasažen je jakoby byl po celý zbytek dne mrtev. V případných soubojích pak může pokračovat až následující den. To, že je mrtvý musí respektovat i soupeř. Zbytek Vám poví váš šéf.“ Pak pozval každého a ten od něj dostal svoji vlastní pušku a pět tenisáků. „A chraňte si ji jako oko v hlavě, protože v případě ztráty už jinou nedostanete!“

 

 

Zkouška čeksaských pušek.

 

Pak se Billa zeptal Bugy: na to, jak to vypadá s naším tábořištěm“

„Jó!“ odpověděl Bill, „některým se odtamtud moc nechce. Vypadá to, že ještě dnes svedete svojí první bitvu!“

„No to je pěkné, avšak my si to s nimi vyřídíme.“ Prohlásil Bugy. „Krosny na záda a pokračujeme!“

Rozloučili se s Billem a pak všichni vyrazili dál. Na druhém konci loučky už byla vidět svažující se skaliska Zlatého kaňonu, jenž po tisíciletí vyryla v čeksaských půdách říčka Brčnice. Zde se jí však říká Brch River. A ta se nedaleko odtud vlévá do Červenavy, neboli Red Riveru. Jakmile se blížili ke kaňonu, dostali všichni od Bugyho radu, aby se měli na pozoru. Nyní se už nalézají v Čeksasu. A už tu někde můžou být schovaní i možní nepřátelé. Jejich tábor totiž nebude v tomto kraji jediný. Bugy má zprávy, že někde v okolí je tu nejméně pět dalších. Někde si hrají na indiány, někde na kovboje, někde na bandity, někde na vojáky a podle toho se i řídí všechny události zde. Některé z táborů se také společně spojují s jinými, aby mohli svým soupeřům lépe čelit.

A tak si teď kluci začali poprvé zkoušet svoje pušky. Nebylo to nijak složité a za chvíli jim to docela šlo. V tom si Bugy všiml, že Vojta si nabil svojí pušku. Ale čím? Kamenem.

„Tak to ne, hochu!“ řekl mu Bugy, „čeksaské pušky nejsou vyráběné na kameny! Tím bys je jen rozbil. Do těch se může dávat jen molitanový tenisák nebo něco obdobně lehkého. Nemluvě o tom, že kamenem můžeš někomu dost vážně ublížit. A to přeci nechceme.“

Vojta se začervenal a omluvil se. Oni vůbec kluci měli potíže, co s puškami a náboji. Už tak nesli těžké batohy, spacáky a karimatky a teď ještě tohle. A tak jim Bugy poradil, ať si je zavěsí za opasek, na to že jsou prý dělané.

Právě vstoupili do Zlatého kaňonu. Na pravé straně kolem nich tekla Brčnice a  přímo nad nimi se z obou stran tyčila mohutná skaliska. Nyní půjdou asi kilometr. Všichni se už myšlenkami ponořovali do dobrodružství, které tady po ty prázdninové dny zažijí. Po pravdě řečeno, mnozí z nich by se teď raději vlezli do vody, protože horko bylo opravdu veliké. Bugy je pořád uklidňoval, že mají tábor kousek od jezera, a tam že se vyčvachtají dosytnosti. Ale dnes už ne. Už je odpoledne a nejprve tam budou muset dojít a ubytovat se. A navíc ještě svést bitvu se staršími kluky s jejich oddílu, kteří prý ne a ne tábor opustit.

Celý oddíl šel kolem říčky vstříc novým dobrodružstvím. A když konečně dorazil k Velkému Sladkému jezeru, ještě ani jeden jeho člen netušil, co je vlastně po příchodu na tábořiště bude čekat.

 

 

 Kde budeme spát?

Velké Sladké jezero. Ve skutečnosti to byl asi dvě stě metrů veliký rybník, který vznikl přehrazením potoka. Dokonce nebyl ani nijak hluboký. Ale bylo tady pěkně.

 

 

Avšak na jednom ze zdejších stromů visel nápis: „Do tábora vás nepustíme, musíte si ho vybojovat!“

Kluci si sundali bágly. A položili do trávy na břehu jezera. Na druhé straně bylo vidět pět týpek. Hořící oheň oznamoval, že v táboře panuje čilý ruch. Někteří ze starších kluků neodjeli a zůstali tu. Co teď? Když nám tábořiště neuvolní dobrovolně? Bude muset nastat první naše bitva. Tady je sedmnáct malých kluků a vedoucí. Co s nimi bude, když je tam nepustí? Bugy si vzal dalekohled a podíval se s ním na tábor. Chvíli pozoroval druhý břeh jezera a pak pravil: „Nebojte se nijak špatné to nebude. Vidím jich tam asi jen osm. Zahlédl jsem tam Jirku, Zdendu, Sovu, Mirka, Lukáše, Čumbrka a pak ještě někoho koho moc nerozeznám. Nás je dvakrát víc, a tak se ničeho nebojte!“

Pak Bugy svolal všechny do kolečka. Bude taktická porada. Kluci se posadili a přemýšleli.

„Jak je chceš porazit?“ Zeptal se Matěj.

„Ničeho se neboj, mám plán. Dva z vás počkají tady u věcí a my ostatní půjdeme směrem k táboru. Tam se rozmístíme kolem dokola a ze všech stran pronikneme dovnitř. Koho potkáme, na toho vystřelíme tenisák. Kluci se nejprve jeden přes druhého radili nebo přemýšleli, zda to bude správná taktika. Ale nakonec se k akci přeci jen odvážili. U věcí nechali hlídat Míšu a Pueryho a všichni ostatní se vydali k táboru.

„Musíme jít za keři, tady by nás uviděli.“ zavolal Krokodýl.

„Správně, vidím, že ti to dokáže strategicky myslet.“ Pochválil jo Bugy.

Vydali se po levé straně jezera, kde cestu lemovali nějaké bezinky. Někteří kluci se ještě lekli, zda vůbec mají s sebou pušku a náboje. Ale byla to jen planá obava. Vždyť je měli za opasky. Pomalu se prodírali za roštím. V polovině jezera naštěstí ustupovala skaliska a místo nich se objevil les. To byla jedinečná příležitost se pomalu proplížit kolem celého tábora a sjednanou taktiku předvést v praxi. Bugy zhruba každých dvacet metrů nechával postupně vždy jednoho z kluků. A až pískne, to bude znamení k útoku. Akorát se všichni báli, abych se jich někdo z tábora nevšiml. To by nemuselo skončit dobře. Napětím všichni jako hříbečci v mechu seděli na označeném místě a napětí v nich rostlo.

„Pííísk“

Je to tady, teď tam musíme vejít a bojovat za svá práva. A tak všichni naráz vstali a běželi k táboru. Snad mezi prvními vběhl to tábora Matěj, ale jen co se objevil mezi stany, dostal molitanovým tenisákem do boku. Dobře věděl, co to znamená. Teď je mrtvý a své straně již dnes pomoci nemůže. Za to, když tam vběhl Krokodýl, podařilo se mu zasáhnout Lukáše. Ten zdvihl ruce a odkráčel ke stolům. Samozřejmě, že si toho všiml Čumbrk a milého Krokodýla střelil do zad. Podobně nešťastně se za chvíli vedlo i Tomovi, Martinovi a Péťovi. Kluci, kteří již nemohli bojovat, si všimli, že velcí kluci si v táboře udělali takové pozice, ze kterých je téměř nikdo nemůže zasáhnout. Navíc celý tábor znají jako své boty, a tak ví, kde se schovat a odkud bránit. To malí takovouhle výhodu neměli. Navíc je určitě viděli, jak přicházejí na druhou stranu jezera. Za chvíli přišli o život i Třináctka s Vlčákem a postupně i osm zbývajících kamarádů. Snad jen Bugyho ještě nikdo nezasáhl. Kde pak je? Jakmile viděl co se děje, vyběhl z lesa a začal střílet po velkých klucích. Nejprve zasáhl Čumbrka pak Mirka. Avšak neviděl, že za týpkem je schovaný Zdenda, který po něm vypálil míčkem a zasáhl do levého stehna. Tábor se klukům dobýt nepovedlo. Jeden jako druhý dostal míčkem.

„Počkat!“ vykřikl Krokodýl. „Vždyť ještě máme Pueryho z Míšou!“

„Jo to si jen myslíš kámo!“ zavolal na něj Sova. „nejsou to ti dva, co jste je nechali na druhé straně Velkého Sladkého jezera? Klidně si běžte na ně podívat, uvidíte, že nedopadli o nic líp než vy“!

V malých klucích nyní hrklo. Kde teď budou spát? Vždyť tady bychom dnes měli už správně spát my! A místo nás budou náš tábor i nadále obývat ti, co už si toho tady užili více než čtrnáct dní! Bugy všechny své svěřence svolal k sobě: „Kluci, nedá se nic dělat. Při bitvě o tábor jsme neuspěli. Musíme se vrátit zpět k našim věcem. Všichni z toho byli rozčarováni. Co se teď bude dít? Kluci šli smutně zpět, a přemýšleli, nad tím, co se stalo.

„Ničeho se nebojte! Teď jste sice přišli o své životy, ale první prohraná bitva přeci nic neznamená.“ uklidňoval je Bugy“. Ale ráno životy opět nabudete.“ Noc budeme muset strávit pod širákem, ale toho se nebojte. Vzhledem k tropickému počasí, jaké teď panuje, to bude jistě i příjemnější než ve stanech.“ Kluci nyní nevěděli, co si o tom mají myslet, protože pod širákem, ještě většina z nich nespala. Ale za zkoušku to přeci stojí.

 

 

Večer pod širákem

 

Kluci prohráli boj o své tábořiště. Noc teď budou muset tak strávit pod širákem. Co vymyslí na další den, aby se konečně dostali do svého tábora?

 

 

„Zaútočíme na ně hned ráno!“ navrhl Bugy. A začal všem potichu vykládat svůj plán. „Vždyť ty kluky znám. Před takovými třemi, čtyřmi lety jsem je měl v oddíle také, jako teď vás. A tak dobře vím, co jim dělá největší problém. Ranní vstávání. Nejradši by spali třeba až do deseti. A toho je třeba využít. Zítra tam najednou všichni vtrhneme hned v sedm ráno. To jsou všichni rozespalí a my je tak lépe přemůžeme.“

Všichni se pomalu vraceli ke svým věcem a zdáli už viděli Míšu a Pueryho, jak je vyhlíží. Puery mezitím se rozběhl k ním a rozhořčeně popisoval jak najednou na něj z křoví vyběhl Dan a oba je zasáhl míčkem. Takže jsou mrtví.

„To jste dopadli stejně jako my. “ odpověděl mu Krokodýl.

„Cože, tak vy jste je neporazili?“

„Ne,“

„To znamená…“

„Jo, že dneska, Puery, spíme pod širákem.“

Bugy celému svému oddílu pokynul, aby se ničeho nebál a aby si v klidu všichni vybalili celty, karimatky a spacáky. Při té příležitosti si můžou vybalit i večeře, které všichni dostali na cestu a ty, že můžou pomalu sníst. Poté poslal Krokodýla s Puerym pro nějaké dřevo, neboť si večer udělají oheň. Kluci se nenechali dlouho pobízet a během chvíle se tu válelo několik pěkných spadaných větví. Z těch se udělala menší hranice, kterou Bugy zapálil.

„Tak hoši, tak ať se nám tady v Čeksasu líbí. A ať tu zažijeme plno pěkných dobrodružství. A pokud možno lepších než dnes.“ Pak všem přikázal, aby si připravili ty celty, na ně dali karimatky a pak spacáky. To proto, aby kluci byli co nejvíce izolovaní od čerstvě padlé rosy. A na každou půlhodinu Bugy určil dva přikládače a sám rozbalil svojí kytaru, kterou si nesl s sebou. Když se všichni v klidu posadili k ohni, začal na ni hrát jejich oblíbené písničky, jako Tři kříže, Kozla, Pijte vodu, Poslední Kovboj, Severní vítr a další. Kluci nadšeně poslouchali a někteří se i přidávali ve zpívání. Martin přitom dokonce projevil zájem se na kytaru sám naučit. To Bugyho docela potěšilo: „Když bude někdo z vás chtít se naučit hrát. Není problém. Ale počítejte s tím, že se na to nenaučíte hned. Každému to chvíli trvá. A přitom navíc musí ještě dlouho cvičit, než se naučí pár akordů.“ Pak se chvíli odmlčel a za chvíli řekl: „Pokud chcete, dnes vás můžu naučit zazpívat jednu písničku. Je zvláštní tím, že jsem jí sám složil. Tak pokud se Vám bude líbit, tady je. Jmenuje se : NOVÉ MEXIKO

 

 

Odjel starý kovboj,

vydal se na cesty.

Už znal celé státy

i jejich pověsti.

Tak vyjel v směr ten kraj,

kde to kovbojů je ráj

 

Ref:     

Do státu Nové Mexiko,

to přec vzal si na triko.

Tam, kde prérie i hory

dojmou všechny živé tvory.

A indiánů toliko,

vždyť to je Nové Mexiko

 

Tak jel kolem řeky,

co Rio Grande se zve,

to mu přec nevadí,

když s přírodou se rve.

Tak vstoupil na ten kraj,

kde to kovbojů je ráj

 

Ref:     

Do státu Nové Mexiko,

to přec vzal si na triko.

Tam, kde prérie i hory

dojmou všechny živé tvory.

A indiánů toliko,

vždyť to je Nové Mexiko

 

Mířil přes Socorro

a pak na Roswell,

je to však už dávno,

jak tu kdysi jel

To jak poznal ten kraj,

kde to kovbojů je ráj

Ref:     

Tento stát  Nové Mexiko,

To přec vzal si na triko,

Tam, kde prérie i hory

Dojmou všechny živé tvory.

A indiánů toliko,

Vždyť to je Nové Mexiko

 

V tom to v dáli zahlíd,

je to už jen pár mil,

Santa Fe, to město,

toť to je jeho cíl.

To tak poznal ten kraj,

kde to kovbojů je ráj

 

Ref:     

Tento stát  Nové Mexiko,

to přec vzal si na triko.

Tam, kde prérie i hory

dojmou všechny živé tvory.

A indiánů toliko,

vždyť to je Nové Mexiko

           

Když přijel před saloon,

přátelé ho zdraví,

co vše cestou zažil,

na to vše se ptají.

Jak projel tento kraj,

kde to kovbojů je ráj

 

Ref:     

Celý stát Nové Mexiko,

to přec vzal si na triko.

Tam, kde prérie i hory,

dojmou všechny živé tvory.

A indiánů toliko,

vždyť to je Nové Mexiko

 

A indiánů toliko,

vždyť to je Nové Mexiko

 

Chlapcům se písnička docela i líbila. Tak trochu to vypadalo, jako kdyby byla skoro i o nich. Vždyť i oni sem právě přijeli též z velké dáli. Avšak po dnešku byli moc unavení. A tak na nějaké učení nové písničky už nikdo neměl sílu. Vždyť dlouhá cesta byla za nimi, do toho horko a navíc neúspěšná bitva o tábor. A tak jim Bugy zahrál ještě několik písniček na dobrou noc a pak si šel každý zachumlat do svého spacáku a připravit se na zítra. To už půjde o všechno.

 

Bude tábor náš?

Pod širákem se spalo pěkně. Hvězdná letní obloha nad hlavou, vždyť to je jeden z nejúžasnějších zážitků. Ráno, někteří z kluků ještě pospávali a někteří už si začali povídat, co v noci vše zažili.

 

 

 Puery údajně slyšel houkat sovu, zato Martin spatřil nad sebou nějaké souhvězdí, což byla určitě Labuť. Bugy je už všechny pozoroval a když měl pocit, že se baví hlasitěji, než je zdrávo, řekl jim: „Tak kluci, když už jste vzhůru, probuďte ostatní. Je tři čtvrtě na sedm a půjdeme na věc!“

Puery s Martinem chodili od jednoho spáče ke druhému a opatrně se je snažili vzbudit. Někteří byli probuzeni skoro hned, ale někteří, jako třeba Rajče, ty vzbudit, to byl nad lidský úkol. Ale nakonec se jim to stejně povedlo.

„Tak, kluci,“ zavelel Bugy, nikdo si nezapomeňte pušky a tenisáky a jdeme. Půjdeme stejně jako včera. Opatrně, aby nás nikdo neviděl. A za křovím.

A tak šli. Tábor se pozvolna blížil. Když už byli téměř u něho, opět ho obklíčili kolem dokola. Teď už jen čekali na startovní hvizd.

„Pííísk“

Všichni naráz vyletěli a vběhli tábora. Bugy tu byl tentokrát jako jeden z prvních. A jak včera předpokládal, tři čtvrtě zdejšího osazenstva měla ještě půlnoc. Akorát Jirka, který se odněkud vracel, asi z latríny, si všiml nečekaného ataku a začal burcovat tábor. Avšak vletěl přímo Bugymu do rány a ten ho zasáhl svým tenisákem.

„Kluci nebojte se, vlezte jim do týpek a tam je jednoho po druhém zasáhněte! A běže, každý do jiného týpka, ať je všechny pobijeme!“

Kluci si rychle vzali Bugyho rady k srdci a vtrhli do stanů. „Dost stačí!“, ozývalo se mutujícími hlasy. A za chvíli začali ze stanů vybíhat nadšení malí. A ti velcí křičeli, jeden přes druhého: „Vzdáváme se, tábor je váš, dělejte si s ním co chcete:“

Kluky popadla radost, že už nemusí na zítřek spát pod širákem a že se už  můžou nastěhovat do týpíček.

„A měli bychom je nějak potrestat, za to, že nám nechtěli dát tábor!“ Vykřikl Tom.

„To si piš, že je potrestáme!“ Odpověděl Bugy a všechny zavolal k sobě do kolečka.

„Tak, tábor jsme dobili a nyní bych prosil někoho z malých, aby sundal ze stožáru starou vlajku a pověsil tam vlajku naší. Kdo by to měl být?“

Zvoleni byli Michal a Puery, protože ti se nepodíleli na včerejším debaklu. Puery dostal do ruky vlajku a Michal vytáhl ze země stožár. Starou vlajku sundal a Puery tam zavěsil novou. Tu co si vyráběli na poslední předprázdninové schůzce jejich oddílu.

„A co s těma spáčema tady?“ zeptal se Bugy. “No za jejich snahu si přivlastnit náš tábor jim uděluji tento trest. Celý den vám budou pomáhat se vším všudy, co budete potřebovat. Nanosí vám sem věci, pomůžou vám s ubytováním, pomůžou vám stlouct postele a ešusovníky, připraví vám snídani, oběd i večeři a vše, co bude třeba táboře udělat či opravit. Na večer vám pak připraví slavnostní oheň. A pozor! Kdo z nich se bude hodně snažit, ten tu s námi bude moci zůstat i na celou dobu našeho tábora a pomáhat nám.“

Jak bylo vidět, nadšeni nakonec byli všichni. Jak malí kluci, tak ti velcí. Avšak, co se tady pak strhlo, neviděl zřejmě žádný z čeksaských táborů už hodně dlouho. Takové pracovité hochy, to by potřeboval snad každý tábor v republice. Mirek, Sova Lukáš a Čumbrk se pustili do nošení věcí od druhé strany jezera do tábora, Jirka a Dan šli připravovat Snídani a Zdenda s Kájou šli vyklízet zbylé věci z týpek. Jen co to měli hotové, vrhli se na ubytovávání malých kluků. Jedno týpko si obsadili Tom, Krokodýl, Péťa a Bořík , druhé týpko Míša, Puery, Vlčák a Třináctka si obsadili, třetí týpko si obsadili Rajče, Martin, Domča a Honzík, a čtvrté největší týpko  Vojta,  Matěj,  Hlavička, Inka a Pavlík. Do pátého se pak nastěhoval Bugy  Ze všech stanů se teď ozývalo ťukání kladiv, a křičení „Takhle to chci“ a „takhle ne“.  Mirek, jako zkušený táborník, radil všem, jak má vypadat správný do země zakotvený ešusovník a Lukáš s Danem šli vykopat novou vsakovačku. Odpoledně se pokračovalo v tom co se nestačilo. Tak například Čumbrk se Zdeňkem si založili úspěšnou manufakturu na podstavce na batohy, aby neležely na zemi. Dále byla opravena nástěnka a jídelní stoly s lavičkami. To vše se konalo téměř až do večeře, dokud Bugy nesvolal všechny k nástupu. Jakmile zde byli všichni, začalo zhodnocení celého dne:

„Milí přátelé, chtěl bych vás všechny pochválit. Jak velké kluky, co vše tu pro vás udělali, tak i malé, jak jim pomáhali. Udělali jste tu veliký kus práce. Myslím si, že takové pomocníky tu budeme velice potřebovat. A proto vás tu všechny necháme i přes náš tábor. Jako rádce a instruktory. Malí, jste pro?“

A protože nikdo nebyl proti, byli starší kluci vyzváni, aby si postavili stany na vymezeném místě na kraji tábořiště. A tam můžou zde s ostatními přežít dalších dny na táboře. Až si stany postaví, vezmou si sekerky, pily a každý dva malé kluky a dojdou do lesa na dříví. Bude se totiž večer konat slavnostní táborák. 

 

 Úvodní táborák

Dřevo již bylo téměř připraveno. Ještě udělat hranici a přerovnat lavičky. A slavnostní oheň může pomalu vzplát. Avšak dříve, než se tak stane, svolal k Bugy k němu všechny táborníky.

 

„Tak milí přátelé, dříve než slavnostně zapálíme naší hranici, řeknu vám, co se bude dít zítra. Víte, že se nalézáme v oblasti zvané Čeksas. A zde se můžeme setkat s ledačím. Je docela možné, že ani my velcí zatím netušíme, co se bude dít zítra. Není vyloučeno, že nás může přepadnout nějaký jiný tábor a nebo že my se naopak zúčastníme něčeho, do čeho vpadneme třeba i nevině. Z tohoto důvodu budou v noci hlídky, které si po skončení táboráku rozepíšeme. Zítra si budeme muset vyrobit tzv. životy. To budou taková dřevěná kolečka na provázku, které si pak pověsíte na krk. A když vás někdo zasáhne, budete si je muset sundat na znamení toho, že jste mrtví. Tady u nás jsme to při našich bitkách nepotřebovali, protože se známe. Ale v tomhle kraji se můžete objevit tváří k tvář k úplně někomu cizímu, ani se nenadějete. To by bylo jen tak na okraj. Ale teď prosím Lukáše, Mirka, Čumbrka a Zdendu, aby provedli slavnostní podpal naší vatry. A vy malí se dívejte, možná že někteří z vás si to už na konci tábora také zkusí.“

Lukáš, Mirek, Čumbrk a Zdenda si to pomalu vyšli zpoza lesa. Oblečeni byli v bílých pláštích. Avšak, co kluky nejvíc fascinovalo, bylo to, že každý nesl hořící pochodeň. Čtveřice pomalu šla, pak obešla všechny kolem ohniště a nakonec přistoupila k ohni.  Pomalu jeden po druhém začal říkat:

„Zapaluji Tě, ze strany východní, abys nám dal světlo, který rozsvítí radost v očích všech táborníků“

Zapaluji Tě ze strany jižní, abys nám dal teplo, které zahřeje dobrá srdce všech přítomných.“

Zapaluji Tě ze strany západní, abys nám dal pravdu, kterou bychom měli mít v sobě všichni“

Zapaluji Tě ze strany severní, abys nám dal bratrství, jakou by měl mít jeden k druhému.“

A pak všichni naráz položili své hořící pochodně do hranice, jež na to vzplála. Kluci se na to posadili a všichni upřeně hleděli na jiskry vylétající z ohně. Bugy vzal kytaru a začal hrát všechny možné tábornické písně. A nezapomněl ani na tu svojí, kterou jim zahrál včera. Po chvíli, když se začalo pomalu smrákat, kytaru odložil a řekl: „Tak v tento nádherný čas, kdy už není ani světlo a ještě ani tma, to je ideální doba, kdybychom se mohli zamyslet nad naší samotnou podstatou. Chtěli byste teď někdo něco říci? Může kdokoliv komukoliv.“

První se ozval tradičně Tom: „Chtěl bych, aby náš tábor byl pěkný a plný dobrodružství.“

Pak se ozval Čumbrk: „Tak pokud chceš, my se ti o to postaráme, že jo?“

Pak bylo chvíli ticho a pak začal mluvit Třináctka: „Přál bych si, abych tento tábor utvrdil naše přátelství. A aby nebylo mezi námi nic, co by nás rozdělilo.“

Vojta se přidal „A aby nikdo nikoho neponižoval“

A pak bylo zase chvíli ticho. „Přál bych Vám všem, abyste si to tady krásně užili a na celý tábor dlouho vzpomínali.“ Řekl Bugy. „A jestli nikoho už nic nenapadá, zahraji tři poslední písničky, pak se rozdělí hlídky a půjde se spát.“

Kluci samozřejmě ještě narychlo přemýšleli, co říci, ale nikoho už nic nenapadlo. Tak se zahrály ještě „Tři kříže“, „Stánky“ a jako uspávací písnička na dobrou noc „Bláznova ukolébavka“. Bugy po ní přečetl, jak budou  kluci nastupovat na noční hlídky. A také, co vše musí každá noční hlídka udělat. Hlavně musí dávat pozor, jestli se tu nepohybuje někdo cizí. Pak tu zůstal jen Hlavička s Vojtou, na které vyšla první řada a ostatní šli do týpek spát.

 

 

 Co pozorovala noční hlídka?

 

Hlídka se klukům docela líbila. Nejprve obešli tábor a pak se posadili k ohni. Za několik minut zas. Přitom pozorovali letadla a družice, jak přelétávaly oblohu. Konečně přišel konec služby.

 

 

Bylo na čase předat štafetu Péťovi a Danovi. I za jejich hlídky se nic mimořádného nestalo. Sice chvíli se jim zdálo, že tam někdo chodí. Ale pak se to najednou rychle rozběhlo a pádilo pryč. Zřejmě srnka. A tak přišel čas i na Čumbrka s Puerym. Čumbrk svému mladšímu kamarádovi samozřejmě radil, jak má správná hlídka vypadat. Například se Puery od něj dozvěděl, jak jednou na jednom táboře chytil při hlídce zloděje, který jim chtěl ukrást v noci hrnce na vaření. I když to samozřejmě žádná pravda nebyla. Pak však Puery najednou zbystřil. „Támhle za potokem někdo jde!“

„Co že?  Počkej, ale fakt!“ Bylo slyšet, jak praskají větvičky.

„Rychle Puery, skoč do stanu vzbudit Bugyho, já to budu sledovat!“

A tak Puery pádil, co mu nohy stačili, dokud nebyl u týpka, v němž bydlel jejich vedoucí.

„Bugy, prosím tě vstávej! Támhle za potokem jsme s Čumbrkem slyšeli nějaké kroky a bojíme se že tam je nějaký zloděj.“

Bugy vstal tak rychle, jako by ho píchla vosa a běžel k potoku. „Zhasněte baterky, kluci!,“.

Kluci ho poslechli. „A teď budeme chvíli úplně tiše!“, rozkázal Bugy. A tak všichni poslouchali les asi tři minuty. A Bugy se pak rozhodl, že to pro jistotu za potokem projde. Šel po kamenech, pak za potokem, rozsvítil baterku, a svítil do všech možných stran, avšak nikde nikdo nebyl. Po chvíli se vrátil ke klukům a slíbil jim, že pro jistotu tu s nimi počká do konce. Sice se nic mimořádného nestalo, ale na další hlídku nastoupili pro jistotu Zdenda a Jirka, dva nejstarší. Takže všichni tři Puery, Čumbrk i Bugy šli klidně spát. Naštěstí do rána se už nic již nepřihodilo. Ale co se zjistilo ráno, to si již necháme na další dobrodružství.

 

 

Podivný nález

V Údolí Tichých nocí nastalo další ráno. Bugy byl samozřejmě první na nohou a hlídal, zda někdo v táboře nedělá nepořádek. Když zjistil, že se přes noc nic ani nikdo neztratil, byl daleko klidnější.

 

A pak udělal budíček. Ale jak? Žádným řvaním necelý tábor „Budííček“ ani žádným vytrubováním famfár a dokonce ani žádným boucháním na kolejnici. Každý, kdo s Bugyovým oddílem jezdí na tábory, ví že se tu dělají budíčky hezky po trempském způsobu. To se vezme kytara, hraje se, zpívá se a chodí okolo týpek. A to by bylo, kdy to kluky nevzbudilo. A tak tomu bylo i tentokrát. Kluci se pomalu probouzeli, mnozí si mezi sebou začali vyprávět zážitky z nočních hlídek a čekali co bude dál. Pak následovala kratší rozcvička, která měla za úkol všechny po noci rozhýbat. Při další části denního programu se však stalo něco zvláštního. Kluci se šli umýt. Vtom si začal Třináctka s Puerym více povídat o jeho zážitku. A tak mu Puery šel za potok ukázat místo, kde v noci slyšeli ony tajuplné kroky.

„Tak tady to někde bylo“ řekl Puery a schválně začal chodit tak, aby bylo slyšet praskání větviček jako včera. Třináctka si to místo začal prohlížet pozorněji a začal též chodit sem a tam. Rozhlížel se a najednou si všiml, že na jednom stromě je cosi připevněno. Něco jako by zpráva s opáleným okrajem. Oba se tedy šli na to podívat a začali si to číst. V tom se k nim ve zvědavosti začali přidávat další.

„Kluci, co tam máte?“ Volal na ně zdálky Krokodýl.

„My nevíme. Skoč pro Bugyho, ať se na to přijde podívat!“

„Dobře“ odpověděl Krokodýl a šel. Kluci studovali dopis, ale nijak moudří z toho nebyli. Byli tam nějaké obrázky.

„Třeba to bude nějaká šifra,“ dumal Třináctka a Puery si to začal myslet také. Mezitím dorazil Bugy a vyjeveně se podíval na Třináctkův objev.

„Kluci, co jste to našli?“ Podíval se a nestačil se divit! „Tak přeci tu v noci někdo byl!“ Vzal dopis, opatrně ho sundal ze stromu a odnesl si ho. Klukům poručil, aby se šli domýt a dopřipravit na snídani. Po ní všem řekne, co a jak.

Když skončila snídaně, kterou stejně jako včera připravili velcí kluci, svolal Bugy celý tábor k nástupu.

„Tak věřím, že jste se dnes v týpkách dobře vyspinkali, a že se vám něco hezkého zdálo. Chtěl bych však také pochválit všechny noční hlídky, které odvedly dobrou práci. Zvláště chválíme Čubrka a Pueryho, kteří si všimli, že kolem tábora někdo chodí. Ano. V noci skutečně kolem tábora chodil někdo cizí. Nikdo z nás neví, kdo to byl. Pohyboval se tu za potokem a pak zase odešel.“

Ve všech chlapcích proběhl mráz po zádech. V noci, když spali, chodil kolem nich někdo cizí! Nepříliš příjemný pocit.

„To že tu skutečně byl, svědčí nález, který udělali Třináctka, Puery a Krokodýl. Za potokem nám tu nechal vzkaz.“

Bugy vzal do ruky onen papír.

„Tohle nám tu nechal na stromě. Je to nějaká šifra. Zatím jsem to neluštil. To nechám až na vás!“

Položil zprávu na zem a kluci se kolem ní začali seskupovat. Byly na něm nakreslené obrázky v tomto pořadí:

 

Pes – raketa – opasek - stan – indián – míč – ešus – pes – opasek – míč – opasek – zebra – tužka – ešus – nůž – auto – míč – batoh – auto – nůž – dopis – auto – nůž – auto – míč – ulita – kytara – opasek – řeka – indián – stan – tužka – indián – lyže – auto - veslo – šípek – ešus – chata – nůž – ypsilon – kytara – ypsilon – tužka – auto – raketa – ypsilon – kytara – dopis – ypsilon – žížala – nůž – auto – míč – ježek – ešus – pes – opasek – míč – ulita – žížala – ešus – tužka – ešus – dopis – opasek – stan – tužka – auto – tužka – zebra – pes – ešus – tužka – zebra – auto – ježek – indián – stan – tužka – indián – míč – ešus – veslo – auto – míč – ježek – indián – dopis – lyže – opasek – nůž – auto – cop – ešus – lyže – ypsilon – dopis – ešus – nůž – 1 – 3 opasek – dopis – dopis – indián – lyže – auto – lyže – gingo – opasek -  nůž – indián – kytara – opasek - veslo - ešus

 

 

Jak se vážou autíčka?

 

Jak jsme se dozvěděli v předešlém dílu, kluci během ranního mytí nalezli kousek od tábora šifrovaný vzkaz. Co v něm je ale napsané? A co se dělo dál?

 

„Tak klid, kluci,“ nabádal Bugy. „Má někdo nějaký typ, jak by se dala zpráva vyluštit?“

Kluci se na ní podívali a začali jeden přes druhého vymýšlet různé teorie. Jediný, kdo přišel s nějakým rozumným nápadem, byl Hlavička. Navrhl přečíst všechny začáteční písmenka obrázků.

            „Tak když si to myslíš, tak to zkus!“ Bugy podal vzkaz Hlavičkovi a ten začal číst: P R O S I M E P O M O Z T E N A M. B A N D A N A M U K O Ř I S T I L A V Š E C H N Y K Y T A R Y. K D Y Ž N A M J E P O M U Z E T E D O S T A T Z P E T Z A J I S T I M E V A M J I D L O N A C E L Y D E N . 1 3  O D D I L A L G O N I K O V E.“

            „Výborně Hlavičko, chválím tě. Avšak přihlásil se Tom a podotkl.: „Prosím, co to znamená to 13 ODDÍL?“

„To se zřejmě jedná o skauty, 13. oddíl Algoniků. Skauti si přeci svoje oddíly číslují.“ Odpověděl Čumbrk.

„ Super výborně. Takže máme celý dopis.“ Zajásal Bugy. „Tak co, pomůžeme jim?“ Mezi kluky to vypadalo, že souhlasí. „Vy starší, nevíte náhodou,  kde tu ti Algonikové mají tábor?“

„To víš, že víme!“ Zavolal Kája, „Půjdeš tadyhle po Brch Riveru a pak od soutoku po Brown Riveru. A asi po půl kilometru narazíš na místo, kde se říká „Údolí Pod Hadí stání. A tam mají tábor ti skauti.“

„Takže víte, co uděláme?“ Navrhl Bugy. „Pošleme k ním posly a ti jim vzkážou, že jejich nabídku přijímáme. Ať s námi počítají. Společně jistě tu bandu zneškodníme. Naše další taktika bude taková. Jirka s Danem budou hlídat tábor. My všichni ostatní se vydáme k Algonikům, a pustíme se s společně nimi do boje s tou bandou. Jakmile první dva naši starší padnou, vrátí se do tábora a vystřídají kluky. Káju ze Sovou teď pověřuji tím, aby na sebe vzali úkol poslů. My ostatní si vyrobíme na krk kolečka - dřevěné životy. A půjdeme za vámi.“

Kája a Sova se rozloučili a šli. Bugy mezi tím vzal jednu silnější kulatinu, která tu zbyla po předchozím turnusu a nastartoval motorovou pilu. Čumbrk mezi tím ji přidržoval a Bugy řezal jedno kolečko za druhým.

„Teď si dojděte do nářadí pro nebozez. A každý dostane kolečko, které si proděraví. Pak dostane provázek, který jim protáhne a rybářským uzlem si to zaváže. Kdo z vás neumí rybářský uzel neboli autíčka, tak ten se dělá takto.“ Pak si vzal Bugy jednu uzlovačku a začal předvádět: „Konce provazu si položíme takto podél sebe. Jeden konec povede na sednu stranu a druhý na opačnou. A tím uděláme takovouhle silnici. Na jednom z konců uděláme očko tak, aby jím procházel ten druhý konec. A jako klasické očko ho pak utáhneme. A tak máme první autíčko. Totéž uděláme na druhém konci. A tažením teď dáme uzly k sobě. Brm, brm, brm, uděláme tak bouračku. Vzniknou vám autíčka a společně s kolečkem i takzvaný život. Pokud ho budete mít na krku, je to známka toho, že jste živí. Jakmile vás však někdo zasáhne, musíte ho sundat a schovat. Tak to jsou nemilosrdná pravidla  Čeksasu. Dávejte si však na sebe pozor. Stále myslete, že jste jako na divokém západě. Tady se může stát cokoliv. Ale já věřím, že si s tím poradíte, a po skončení bojů vás budeme moci prohlásit za hrdiny Čeksasu.“  

 

V indiánském táboře

Když všichni měli vyrobené životy, oblékli se do svých kovbojských obleků a vyrazili. Soutok Brčnice s Hnědým potokem byl jen kousek nad jejich táborem, a tak se vydali po vyšlapané cestě po břehu.

 

Brown River. Za chvíli narazili na rozcestí. Na mohutném dřevěním sloupu byly připevněny čtyři dřevěné ukazatele. První ukazoval doleva. Stálo na něm směr Dlouhý průsmyk a pod tím El Caso 2 km.

„Co je to to El Caso?“ Vyzvídali Bořík s Péťou.

„To je místo, kam se někdy určitě vypravíme“ odpověděl Bugy. „Ale co to je, to vám zatím nepovím, vy byste tam pak chtěli určitě jít. Přitom my teď máme jiné povinnosti.“  

Druhá cedule ukazovala směrem zpět, na Velké Sladké jezero a Skalici, Třetí směřovala doprava na trampskou osadu Nevada a čtvrtá rovně na Hadí stráň.

„Takže teď budeme muset jít rovně,“ přemýšlel Vlčák.

„Velice správně“ odpověděl Bugy.

A tak se šlo. Kluci mezi tím přemýšleli, co asi bude to El Caso, když tam někdy určitě půjdeme. Cesta jim mezitím ubíhala. Hnědý potok kolem nich zurčel po kamenech, vítr mírně kymácel stromy nad nimi na stráních. Kamenitá cesta vedla do mírného kopce a pozvolna kopírovala tok potoka. Za chvíli spatřili v dálce kouř.

„Vidíte?“ Řekl Čumbrk, támhle vepředu, to je  tábor Algoniků.“

„Supr“, prohlásil Bugy, „tak jdeme, ať jsme tam co nejdříve.“

Jak se postupně blížili ke skautskému táboru, spatřili, co to vlastně ten kouř je. Byl to ve skutečnosti oheň. Když se přiblížili ještě blíž spatřili, že kolem něj sedí nějací lidi. Bugy si vzal dalekohled a za chvíli už věděl víc. „Jsou to indiáni, je jich tam asi deset. Všichni mají taky na hlavách čelenky. Ne, dva nemají. Teď to vidím ještě líp. Ty dva jsou Kája se Sovou a o něčem diskutují.“

A tak se pomalu přibližovali do Údolí pod Hadí strání. A když tam konečně přišli, nestačili se divit. Takový pěkný tábor snad ještě neviděli. Nejprve velká dřevěná brána s věží. Nahoru se dalo vylézt po žebříku. Avšak, co je nejvíce překvapilo, bylo to, co se nalézalo přímo nahoře. Podsadový stan, takže hlídka se mohla na své službě možnost v případě nepříznivého počasí i schovat. Kolem stanu bylo pochopitelně zábradlí a na něm byly připevněny dva znaky. Na prvním byla skautská lilie a na druhém týpko s rohatým kolečkem, zřejmě znak oddílu. Týpka, ve kterých Algonikové spali, byla o něco větší než ta jejich pětimetrová. A co víc, z jejich vrcholu se kouřilo! Kuchyně byla sice podobná jejich kuchyni, ale zato jídelní stoly, to bylo panečku dílo. Dřevěné konstrukce přikrývala snad ještě složitější střecha. Nechyběl ani pěkný vlajkový stožár a most přes potok. U velkého ohně se navíc tyčil velký totem, jedinečné řezbářské dílo. Zkrátka, jejich tábor v Údolí Tichých stínů byl jen slabým odvarem toho, co se nalézalo zde. A do tohoto mistrovského tábornického díla vstoupili teď i naši kluci. Naproti jim přišel muž z velkou čelenkou, nejspíš náčelník tábora.

„Buďte u nás vítáni, bledé tváře. Tady jste v lovištích kmene Algoniků. Slyšel jsem od vašich bratrů, že nám chcete pomoci v boji proti zlým banditům z New Old City, aby naše další večery u táborových ohňů nebyly doprovázeny tichem. Vítám vás, jmenuji se Velký Lišák a jsem náčelníkem zdejšího kmene.“

„Děkujeme za uvítání, náčelníku Velký Lišáku. Mě říkají Bugy a jsem velitelem této skupiny mladých kovbojů.“

„Výborně, mladí muži a umíte pást krávy stejně tak, jak pěkně vypadáte?“  

„Pást krávy?“ dívali se kluci jeden na druhého, co si to ten náčelník Velký Lišák Vymyslel.

„Ano, správný kovboj by uměl pást krávy. „Cow“ přeci znamená anglicky „kráva“ a „boy“ je kluk Kovboj je tedy honec krav.“ Kluci ho nadšeně poslouchali a náčelník pokračoval: „Ale nám nevadí, pokud neumíte pást krávy. Ale doufáme, že umíte dobře bojovat, protože to za chvíli budete potřebovat ze všeho nejvíc. A umíte dobře bojovat?“

„Jasně, že umíme,“ vystoupil Hlavička, „my malí jsme dokázali už vybojovat náš tábor, když byl obsazen. A naši velcí kluci, dokázali zase tábor uhájit před cizáky.“  

Ještě, že náčelník Velký Lišák nevěděl, jak to bylo ve skutečnosti i když v zásadě Hlavička měl pravdu.

„Velice obdivuji váš tábor.“ Sdělil náčelníkovi Bugy.

„No to víš, to je u nás běžné již několik let. Říká ti něco jméno Ernest Thompson Seton?“

„Jistě že ano, to je jeden ze zakladatelů světového skautingu a propagátor tzv. Lesní moudrosti.“

„Ano správně, vidím, že mají bledé tváře dobré informace o našich předcích. Půjde s námi tato bledá tvář, nazývaný Bugy, vykouřit dýmku míru?“

„Jistě, že půjdu a rád.“

„Nu, tak přistup k našemu slavnostnímu ohni a můžeme se do toho pustit.“

 

 Na válečné stezce

 

Kolem ohně seděli indiáni a naši kluci se postavili v dalším kruhu kolem nich. Přítomnost cizího oddílu nenechala chladným ani osazenstvo zdejšího tábora. A tak během chvíle tu byli další indiáni.

 

„Naši přátelé, honci krav, nám přišly pomoci vybojovat naše posvátné hudební nástroje zpět, které nám při včerejší akci ukořistili banďáci. A myslím, že bychom je proto měli nazývat našimi bratry.“ Řekl náčelník a uchopil dýmku, samozřejmě nekouřící, strčil do úst a podal Bugymu. Ten udělal totéž.

„A nyní bychom se měli připravit na cestu do New Old City. Vezměte si všichni své bojové zbraně a vyrazíme.“ Poručil Velký Lišák. A na tento pokyn se během půl minuty seřadilo všech asi třicet malých indiánů do řady. A společně s kovboji se vydali na cestu.

Nejprve šli ze svahu porostlým trávou. Nahoře začínal les, avšak byl odtamtud i pěkný výhled na údolí. Vojta si všiml, že v dálce byl vidět i jejich tábor. Přitom přemýšlel, že zatímco oni si včera chystali tábor, na jiném místě Čeksasu se už bojovalo natvrdo. A za chvíli se zřejmě uskuteční další bitva. A tak se celý kordon pustil do úzké vyšlapané cesty. Každý musel jít jeden za druhým, aby si své oblečky neponičili od vyčnívajících větví. Nyní šli téměř po rovince. Pak narazili na trochu širší cestu. Když v tom se náčelník zastavil.

„Tak tady na druhé straně kopce se nalézá trampská osada Nevada. Tam se bát nemusíte. Její obyvatelé k nám nejsou nepřátelsky nakloněni. My ale půjdeme ještě o něco dál. A tam už si musíme dát pozor.“

Po chvíli již minuli první chaty a jejich obyvatelé je z radostí zdravili. Celkem tu bylo asi dvacet chat a za nimi les. Nyní si náčelník opět udělal proslov: „Tak, teď už jsme od New Old City opravdu kousek, je to támhle dole, jak teče Brch River.“

Všichni se zaposlouchali. A skutečně, tam dole bylo hemžení jako na táboře.

„Je jich tam asi padesát. To je také důvod, proč jsme vás požádali o pomoc. Nás a vás je teď dohromady asi šedesát, a tak budeme mít přesilu. Navrhuji tento bojový plán. Rozdělíme se na tři stejné skupiny. V každé budou velcí i malí. Nejprve tam nečekaně vnikne první skupina. Ta se tam bude snažit zasáhnout co nejvíce banditů, co bude moci. A to do té doby, než budou všichni její členové pobiti. Ostatní budou zde skryti v lese. Po nějaké době tam vtrhne druhá skupina. Banditi z tábora New Old City již budou unavenější, a tak druhá skupina, bude mít lepší možnost zasáhnout další. A nakonec třetí skupina, která to tam dokončí. Souhlasíte s tímto plánem?“

„My souhlasíme, je to dobrý nápad“ Řekl Bugy.

Pak začalo velké rozdělování, kdo kde bude. Čumbrkovi a Sovovi, kterým připadla ta čest být v první linii připomněl ještě dřívější dohodu, že jen co budou zasaženi, vydají se podél potoka až tábora a tam, že vystřídají Jirku a s Danem.

Pak už se šlo jen rozmístit do předem domluvených pozic a první linie čekala na pokyn k útoku.     

 

 

 Bitva u New Old City

Jedno kráknutí náčelníka a bitva začne. Všichni seděli a čekali. Náčelník Velký Lišák sledoval nejlepší pozici, kdy bude venku ze stanů co nejlepší počet příslušníků zdejšího tábora.

 

Nesmí jich být málo, aby co nejvíc banditů bylo vidět. A taky jich nesmí být moc, aby neměli banditi přesilu. Prostě tak akorát. To bude totiž ten nejlepší počet, který potřebují. Až najednou se ozvalo kýžené „kráá“. A následně se první linie bojovníků rozběhla k New Old City. Jakmile vnikla až do tábora, strhlo se mezi zdejším osazenstvem hotové pozdvižení. Táborníci banditi se začali rychle vzpamatovávat z momentu překvapení, který jim připravil náčelník Velký Lišák. Než však si mnozí stačili zaběhnout pro pušky na molitanové míčky, devět jich už bylo zasaženo. Ale sotva si je ostatní opatřili, začala přestřelka, která snad neznala ani mezí. Během chvíle padl jak Hlavička, tak Tom, Čumbrk, Vojta, Vlčák, Sova, Domča a Honzík. Velcí kluci na nic pak nečekali a běželi do tábora, pro vystřídání. Zasaženi byli i indiáni. Poslední, kdo zbyl, byl Bořík, který stál o podál a při boji se moc nenechával vidět.

„Hele Drede, tady je poslední“, zakřičel jeden z nepřátelských bojovníků, „co s ním uděláme?“

„No bude to náš zajatec“ Vykřikl jeden ze zdejších dospělých.

Bořík, začal volat pomoc, ale v tuto chvíli mu to nebylo nic platné. Musel vydržet do druhé vlny.

„Jak to vypadá?“ ptal se Velký Lišák přicházejících mrtvol.

„No zasáhli jsme jich asi patnáct“, sdělil náčelníkovi indián, kterému říkali Rudé Brko“

„No alespoň něco.“

„Avšak zajali jednoho z našich mužů.“

„Tak to má hold smůlu. Ale druhá vlna ho vysvobodí.“

A tak se vymýšlela strategie na druhý vpád. Kvůli Boříkovi se do ní přidal i Bugy a spolu sním Krokodýl, Zdeněk, Lukáš, Inka,  Pavlík, Martin a Péťa. Většina banditů zřejmě bude v obležení Boříka, a bude se od něj snažit vyzvědět co nejvíce. A tak bude nejlepší zaútočit tam, tím se snad osvobodí i Bořík.

Bořík byl skutečně v obložení banditů, jak velký Lišák správně předpokládal. Dred se ho snažil rozmluvit, aby prozradil strategii. Jenže Bořík se nedal a silou vší vůle držel jazyk za zuby.

„Co s ním uděláme, šéfe?“

„No já bych ho strčil k Robertovi do stanu. Tam je přeci takový smrad, že udělá všechno proto, aby se z toho dostal.“

Bořík se začal bát a volal na plné pecky: „Pusťte mne vy hovada!“

„Tak hovada?“ Odpověděl Dred, „odvlečte ho do toho stanu!“

Bořík se bránil, jak jen nejvíc mohl. Škubal sebou a vůbec se snažil se svým tělem dělat různé hadí obraty, a tak ho nakonec vzali za nohy ruce a nohy celkem čtyři banditi.

 

 

Zázračné vysvobození

 

 

Ovšem, jak se Boříka snažili odvléknout k tomu stanu, vtrhla do tábora druhá bojová linie. A samozřejmě hned k chlapci. Vysvobodí ho?

 

Jakmile tam vtrhla druhá vlna bojovníků, tak banditi hned Boříka pustili, protože jim nastaly jiné starosti. A v tu chvíli byl u něj Bugy: „Jestli tě nezabili, dej se s námi do boje, ať jich co nejvíc zasáhneme.“ Bořík mu ukázal na krku jeho dřevěný život a pustil se dál do boje.

I zde probíhaly velké boje. Na straně Kovbojů a Algoniků teď byli zasaženi všichni. A na straně banditů asi sedmnáct. Což byl také docela úspěch. Vtom se Dred, který stále ještě nebyl zasažen, vzpamatoval a začal volat! „To stále není všechno! Jestli dobře počítám, tak by tu ještě někde měli nějací být! Pořád tu ještě nebyli všichni indiáni, tak i ti kovbojové. Teď všichni přežilí do lesa! A tam zasáhnout každého živého, kterého potkáte!“

            To bylo něco s čím náčelník Velký Lišák nepočítal. Celá zbylá horda banditů se vrhla do lesa nad táborem, odkud na ně vyběhával útok. Třetí linie se tak musela pustit do boje už tady. Molitanový tenisák střídal tenisák. Tentokrát bojoval i Velký Lišák a proti němu vyběhl samotný Dred.

„Tak teď si tě, kámo, vychutnám!“ řekl Lišák a vypálil na něj míček. Dreda zasáhl, a ten musel potupně přiznat, že je náčelník Algoniků lepší. Avšak za chvíli přišel o život i ten. Zasáhl ho jeden z mladších soupeřů. Mezitím padali životy na obou stranách. Napětí vrcholilo. Pokud teď nevyhrají, je vše ztraceno. Snažil se Puery, Třináctka i Rajče. Každému se podařilo zasáhnout alespoň jednoho nepřátelského bojovníka. Boje to byly tvrdé. Avšak v samotném závěru bitvy se vše nejlépe zrovna nevydařilo. Na živu zůstal pouze Třináctka, avšak na straně protihráčů to byli dva větší kluci. Bohužel jeden ku dvěma. A tak k chlapci přikročili a řekli mu:

„Sice jste prohráli, ale my tě necháme žít, chceš?“

„No kdo by nechtěl?“ Zamýšlel se Třináctka.

Budeš naším zajatcem a po obědě umyješ celému našemu táboru ešusy.“

To byla pro Třináctku nepříliš vábivá představa. Vždyť to je on, který je pyšný na svůj nový nerezový ešus, právě proto, že se na rozdíl od hliníku dobře myje.

„No půjdeme spolu do tábora a tam slavnostně domluvíme vaší prohru a vše, co z toho vyplývá.“ Nabídl Dred.

„Ono se jim nejspíš zachtělo zpět jejich zvučných dřev,“ řekl jeho kolega „no, tak pro tentokrát z toho sešlo!“

Všichni na straně kovbojů i Algoniků z toho byli samozřejmě smutní. Nejen, že Algonikové nezískali zpět své kytary, ale navíc malého bojovníka čeká jeden z nejkrutějších zajateckých trestů.

„Ale vždyť jsme ještě neprohráli!“ ozvalo se za nimi.

Otočili se a tam stáli Jirka a Dan.

„A teď si dáme na mušku tyhle jejich dva zbylé!“ poznamenal Dan.

            Než se však banditi, jenž vedli smutného kamaráda nadáli, jednoho z nich zasáhl Jirka a druhého Dan. Největší radost z toho měl samozřejmě Třináctka.

„Sláva!“ rozkřiklo se lesem, „Vyhráli jsme!“ „Kytary jsou opět Algoniků!“

Velký Lišák pak přistoupil k Bugymu a pravil: „Jak se ti teda tohle povedlo? Jak jsi ty dva sehnal? Vždyť z prohrané bitvy udělali rázem vítězství.“

„No to víš, Velký Lišáku, někdo musel zůstat v táboře a hlídat ho.“

„ No super. To mne tedy nenapadlo.“ řekl náčelník. A spolu se svými čtyřmi dalšími skautskými vedoucími si došel k Dredovy pro kytary. Po chvíli se otočil a zavolal: „Dojděte si do tábora pro ešusy, a přijďte k nám! Dostanete, co jste slíbili. A pokud se nebudete zlobit, zveme vás k nám na celé odpoledne.“

„To se nezlobíme a určitě přijdeme!“ Odpověděl mu Bugy. A pak už jen svolával své ovečky aby se mohli společně vydat zpět na cestu do jejich tábora.       

 

 

Oběd u Algoniků

 

            Bylo po vítězné bitvě. Kluci využili pozvání Algoniků a spěchali si do svého tábora pro jídelní soupravy. Naštěstí to nebylo nijak daleko. Pouze asi kilometr po proudu Brčnice.

 

Vedla tam sice jen vyšlapaná cesta lemovaná vysokou trávou a kopřivami, ale i taková cesta vede k cíli. Když kluci přišli do svého tábora, rychle si vyhledali své lžíce a ešusy. A seřadili se na cestu k Algonikům. Protože luštění zprávy, cesta  a bitva je zaměstnaly na dlouho, bylo již poledne docela pozdní. Proto se kluci nemohli dočkat, až přijdou ke skautům na oběd. A tak se vydali. Cesta již pro ně nebyla neznámá, a tak šli rychle, dokud nepřešli rozcestí a po chvíli v dálce viděli skautský tábor. Však je už hlídka na strážné věži vyhlížela. A po příchodu je přivítal samotný náčelník Velký Lišák.

„Tak vás tu vítám, naši bílí bratři. Rychle si dojděte do kuchyně a oni vám tam nandají knedlo, vepřo, zelo.“

„No pěkné,“ řekl Vojta, „já mám hlad, že bych jedl snad i hřebíky, ale pokud bude knedlo, vepřo, zelo, to si dám chutnat.“

A tak si všichni šli pro oběd. Pak se posadili se ke stolům a najedli se. Samozřejmě, že zde byl i lavor na umytí nádobí.

„Představ si, že bys teď musel mýt nádobí padesáti lidem z New Old City.“, řekl Třináctkovi Rajče.

„Hm to bych asi nepřežil. Odpověděl.

Já mám co dělat, abych si umyl svůj.“ Řekl mu Rajče.

„Máš si pořídit nerezovej ešus, jako já. A ten se myje o dost líp, než ten tvůj hliník.“

Když byli všichni po obědě, Velký Lišák je všechny posadil k ohni.

„Vážení přátelé, nastává nám polední klid, a tak budeme společně v klidu tady u ohně. Nejprve bych chtěl poděkovat, tadyhle kovbojům za vydatnou pomoc. Protože nebýt vás, nepřátele bychom neporazili. Ovšem všiml jsem si, že máte ještě co dohánět, proto vám radím, abyste v táboře ve volných chvílích trénovali pohyb a střelbu na cíl. Nyní si však vychutnejte polední klid. Můžeme hrát na kytary, deskové hry či si číst, to je na vás. Ovšem napadla mne jedna věc. Když už máme zpět své drahocenné nástroje, můžeme vám zahrát. Co vy na to?“

A protože se to všem líbilo, Velký Lišák, Rudý Brk a další tři indiáni si připravili kytary a naladili a pak řekli: „Nejdřív bychom vám zahráli naší vlastní skladbu, se kterou jsme letos dokonce vyhráli skautskou soutěž. Píseň se jmenuje se „Indiánský náčelník“.  Tak poslouchejte:“

 

Indiánský náčelník to vždy býval velký muž

a i kdyby bylo potřeba vytasil i nůž.

 

Indiánský náčelník ten míval svůj velký sen,

že svého kmene nepřátele odežene ven.

 

Ref: Indiáni, Indiáni, táhnou velkou prérií,

bledé tváře, bledé tváře, ti že prý je pobijí.

Věříme, že přijde čas, a doba navrátí se zas,

kdy se všichni spojí v jeden pevný svaz.

 

Indiánský náčelník v čele svého kmene stál,

za vítězstvím nad nepřáteli vždy své lidi hnal.

 

Indiánský náčelník, ten dal pokyn k výstřelu

a pak každý bojovník vyslech tomu povelu.

Ref:

 

Indiánský náčelník stal se terčem nepřátel,

A proto mu náboj zákeřný hrudí proletěl.

 

Indiánský náčelník je ve věčných lovištích,

a tak na jeho mrtvé tělo tiše padá sníh.

Ref:

 

:Indiánský náčelník, to je teď už jeho syn.

A bledé tváře budou pykat, počítejte s tím!:

 

Opět refrén na závěr

Písnička to byla velice pěkná. A po ní následovali další, známější. Někteří malí indiáni přinesli ze stanů šachy, dámu, ježky v kleci, karty a nabídli našim kluků, zda by si s nimi nechtěli zahrát. Samozřejmě, že chtěli. Na takovou dámu, to byl přeborník Vlčák, a tak zde kde koho porazil.

Sportovní odpoledne

 

Po skončení poledního klidu navrhl Bugy, zda by se nemohl udělat mezitáborový zápas v kopané. Velký Lišák souhlasil a nabídl, že po něm by mohli kovboje naučit lakros, starou indiánskou hru.

 

A tak se seřadilo po šesti hráčích na každé straně. A začal nejprve zápas v kopané. Na straně kovbojů se Vlčák s Rajčetem postavil do útoku, Tom a Vojta do zálohy, Třináctka do obrany a Puery se postavil do branky. První poločas soudcoval Bugy. Nejprve rozehrávali domácí a během chvíli se už na Pueryho řítila první rána, kterou však šikovný brankář stačil odvrátit. Míč zachytil Třináctka, a ten to přes celé hřiště přihrál Vlčákovi. Vlčák míč přihrál Rajčeti a ten to přihrál právě přibíhajícímu Vojtovi, který do toho kopnul vší silou. Jenže bohužel míč bránu přeletěl i když o pouhých asi třicet centimetrů. Kluci se snažili na obou stranách. První gól padl v páté minutě. Bohužel do Pueryho brány. A tak se jeho družstvo začalo více snažit a asi během dvou minut bylo vyrovnáno. Šťastným střelcem byl Vlčák. S tímto výsledkem se odehrála první polovina. A na tu druhou Bugyho vystřídal Velký Lišák. Rajče se nechal vystřídat Krokodýlem a Tom Domčou. Dva hráče vystřídal o přestávce i soupeř. Hra to byla opět bojovná a čekalo se kdo z koho. A v šesté minutě to byl právě Střídající Domča, kdo obrátil stav na 2:1 pro kovboje. Samozřejmě že Algonikové se nenechali zahanbit, a tak minutu před koncem vyrovnali na 2:2. I když se obě družstva snažila, jak jen nejvíc mohla, aby vyhrála. Zůstalo nakonec při remíze. Soupeři si na závěr podali ruce a šli se připravovat na ten lakros. To je hra, se kterou se mnozí setkali úplně po prvé. Míček se při ní nosí ve speciálních jakých si dutých pálkách a snaží se ho dostat soupeři do brány. Je to docela zábava, což si při zkoušce všichni vyzkoušeli. Hlavně když se zkoušel sebrat míček ze země. Nakonec přišlo i na hru, avšak Algonikové to na rozdíl od kovbojů nehráli poprvé, a tak své soupeře porazili 9:0.

„Nástup na večeři!“ zavolali z kuchyně. A tak si všichni opět připravili ešusy a šli si pro párky s hořčicí a s chlebem. Velký Lišák obdaroval Bugyho ještě čtyřmi bochníky chleba na zítřejší snídani, hold slib je slib a Algonikové ho dodrželi. Všichni se navzájem rozloučili a odešlo se zpět do tábora.

            Všichni si cestou ještě povídali, co vše dnes zažili. Až se najednou Inka zeptal:

„Proč nemůžeme mít také v týpíčkách oheň jako Algonikové?“

„Vy byste chtěli mít ve stanech oheň? Zeptal se jich na oplátku Bugy.

„No to by bylo príma,“ přidal se Péťa.

„Můžete mít ve stanu oheň, ale nejdřív si ho musíte vybojovat.“ Odpověděl jim jejich vedoucí.

„Uděláme, co půjde.“

„Tak dobře, souhlasím. Nechte se překvapit, co vás bude čekat.“ 

 

Večerní filozofování nad ohněm

 

Byl to večer, kdy se opět připravilo dříví na oheň. A když se ho chystal Bugy podpálit, tak se k němu kluci začali sbíhat a sedat na připravené lavičky.

 

Bugy měl u sebe opět svojí kytaru a jako vždy zazpíval několik písniček. Pak, když už se začalo pomalu smrákat, cosi řekl Zdendovi, Jirkovi, Sovovi a Lukášovi a ti kamsi odešli. Ostatní seděli v tichosti u táboráku a pozorovali, jak z ohýnku létají jiskry. Byla to hezká podívaná. Jiskry létaly vysoko a kouř vítr odnášel někam do dálky.

„Podívejte se“, povídal Bugy, „jak nám ten ohýnek pěkně hoří. Víte, že takový oheň, to je věc, bez které by se naše civilizace vůbec neobešla? Většina toho, co v běžném životě potřebujeme, vzniká za použití tepla. Když chcete vytvarovat kovové věci, co k tomu potřebujete? Teplo. Když potřebujete tvarovat umělou hmotu, co k tomu potřebujete? Zase teplo. Když chcete rozjet auto nebo letadlo, co k tomu potřebujete? Opět teplo. Z čeho vzniká elektřina? Opět z tepla. Bez ohně by nebylo naší civilizace. A tak oheň by měl být posvátným i pro naši, zatím ještě nechci říkat, vyspělou civilizaci.“

„A také bez Slunce by nás nebylo.“ doplnil Hlavička. „Kdyby naše planeta byla ve špatné vzdálenosti od něj, vůbec bychom nevznikli. Kdyby byla moc daleko, zmrzli bychom. Kdyby zas blízko, upekli bychom se.“

„To máš pravdu. Řekl mu Bugy. Tomu, o čem mluvíš, se říká zóna života hvězdy. Je to vzdálenost od centrální hvězdy, kde na povrchu planety podobné Zemi může být voda v kapalném stavu. U každé hvězdy je to jinak daleko, podle toho, jak je horká. A dokonce už i několik takovýchto planet ve vesmíru vědci skutečně objevili.“

Když už byla řeč o hvězdách, tak se teď všichni podívali na oblohu a snažili se najít alespoň Velký Vůz. A podle čtyřikrát prodloužené spojnice zadních kol i hvězdu Polárku a s ní Malý vůz. Ale pak se řeč opět vrátila k jejich ohni, protože bylo potřeba přiložit. 

„A to si ještě představte,“ doplnil Vlčák“ že v pravěku, kdybyste někomu uhasili oheň, tak vás bude považovat za nejhoršího zločince.“

„Správně!“, pokračoval Bugy. „To si představte, že když lidé ještě neznali oheň, museli být odkázáni pouze na milost blesku. Když náhodou někam uhodilo, tak se tam pralidi seběhli a pokaždé si chtěli vzít kus ohně pro sebe. A tak to pro ně byla taková drahocennost, jako pro nás dneska třeba automobil. A nejiné, to bylo, když se ho pak naučili vyrábět. To museli k tomu vynaložit spoustu sil a energie, než jim z kůry vzplál malý plamínek.“

A přidal se i Rajče: „No my jsme to jednou takhle zkoušeli vyrobit u dědy. Vzali jsme si suchou kůru a klacek. A tím jsme do kůry jako by třeli, a skutečně za chvíli z toho byl malý čmoudík.“

„Měli jste to zkusit z lupou. To jde líp.“ Odvětil mu Třináctka.

„Ale víš, co mne napadlo?“, zeptal se Míša, „když to jde s lupou, nešlo by to i s brejlema?“

„Šlo,“ Řekl mu Vojta, „já to jednou zkoušel se svejma a povedlo se. Chceš je půjčit?“

„Hele radši ne,“ řekl mu Bugy, za prvé je teď tma. A to musíš dělat při sluníčku. A za druhé, co kdyby se ti rozbili? Jak bys pak viděl? Ale radím vám, ani toto sami nezkoušejte! Nikdy nevíte, co by ten váš ohýnek mohl natropit “

V tom debatu najednou přerušil a zeptal se: „Kdo z vás chce mít oheň v týpíčku? Tak jako jste to viděli dneska u Algoniků? Čeká ho zkouška, při které si ho můžete vysloužit. Bez té úspěšně zkoušky nikdo mít oheň v týpku nesmí! To abyste si vyzkoušeli, jak to ti pralidé měli s tím ohněm těžké. Tak které týpko se hlásí?“

 

 

Cesta temnotou

 

Kluky z letního tábora čeká noční bojovka. Pokud ji dobře zvládnou, můžou si v týpíčku udělat ohýnek. Jak asi každý stan dopadne?

 

 

Samozřejmě, že se hlásili všichni, kdo že chce jít první. Tak Čumbrk přinesl čtyři petrolejky. Jednu dostal Krokodýl druhou Třináctka, třetí Rajče a čtvrtou Vojta.

„Úkol bude plnit každé týpko najednou. Nejprve kluci odtud vyjdou. A půjdou pěkně po svíčkách. A až dojdou na protější břeh Velkého sladkého jezera, tak tam se všichni podepíšou na papír. A za odměnu jim tam Lukáš zapálí petrolejku. S tou se pak vrátí zpět do tábora. Pokud světlo dobře donesou až sem, Dan s Čumbrkem jim tady pomůžou v týpku s ohýnkem. Tak, kdo půjde první?“ zeptal se Bugy.

Samozřejmě se jedno týpko předhánělo přes druhé. A tak Bugy navrhl, že budou losovat. Vytáhl z kapsy čtyři kartičky, na nichž byla napsána čísla. A ty si každý světlonoš vylosoval. První přišla řada na Vojtu a jeho týpko.

„Tak se kluci připravte a jděte!“

A kluci vyrazili. Matěj, Hlavička, Inka, Pavlík a s petrolejkou Vojta. Byla tma. Jen v dálce před nimi se mihotalo slabé světýlko svíčky. Konečně byli u ní. A támhle je další svíčka. Kluci začali jít trochu rychleji, protože se začínali bát. Prošli i kolem druhé svíčky. A támhle dál je vidět třetí. Šup k ní. Když k ní došli, s hrůzou zjistili, ze to není obyčejná svíčka ve sklenici, jako obě předešlé. To je něco jako lebka! No vlastně vydlabaná dýně, jako by na Halloweenu, kterou si starší kluci vyrobili na předešlém táboře. A u ní seděl Lukáš. Kluci přistoupili a všichni se podepsali na připravený papír. Tak, jak jim bylo řečeno..„Výborně,“ pochválil je Lukáš, „za odměnu vám zapálím lampu.“

Co řekl, to učinil. A kluci se s radostí a s ohněm v petrolejce vraceli zpět. Když v táboře odevzdali světlo, obdrželi od Dana za odměnu několik polínek a chrastí, se kterým jim pomohl rozdělat oheň v jejich stanu. Ale to už byla pomalu na cestě další skupinka. Byl to Tom, Krokodýl, Péťa a Bořík. Nečekalo je nic rozdílného od předešlé skupinky. Jen to, že Péťa, nejmladší člen týpka se cestou trochu bál. Ale při zpáteční cestě, jako by z něj veškerý strach spadl. Jim pak s ohýnkem v týpíčku pomohl Čumbrk. Třetí nastoupili Rajče, Martin, Domča a Honzík, kteří cestu zvládli bez sebemenších obtíží. A tak i oni dostali za odměnu nejdříve světlo do lampy a nakonec i v táboře dřevo do týpka. S tím jim pak pomohl opět Dan, protože v prvním týpku už ohýnek hezky zaplál. Teď už zbývala poslední Třináctkova čtveřice doprovázená Míšou, Vlčákem a Puerym. A tak vyrazili. Puerymu se pořád zdálo, jako kdyby v dálce slyšel hromy. „Nestraš“ pokáral ho Třináctka. Ale i oni došli až k Lukášovi. A po svých podpisech i oni obdrželi světlo do lampy. Za chvíli opět bylo slyšet daleké zahromování. Ovšem kluky to vystrašilo tak, že se pustili téměř do běhu. Jakmile však dorazili do tábora, slabé světýlko v Třináctkově petrolejové lampě to nevydrželo a zhaslo.

„Kluci, kluci“ pokáral je Bugy, „vy jste si své světýlko neuhlídali. Tak si vyberte, Buď dnes budete bez ohně a nebo se pro něj k Lukášovi vrátíte.“

Být bez ohně? Když ostatní týpka už jsou rozsvícená? To by bylo klukům smutno. Tak se rozhodli, že se projdou ještě jednou. Na podruhé to již vyšlo bez problému. A i ta bouřka odešla bůhvíkam. A tak i toto čtvrté týpko zanedlouho ozářilo světlem a kluky ležící kolem dokola stanu ohřálo teplo z ohně. Byl to pak z dálky velice hezký pohled sledovat oranžovým světlem rozsvícená všechna týpíčka.  

„Tak kluci. Nechte si na noc co nejvíc otevřené chlopně, aby kouř mohl bez problému odcházet ven.“ A pak Bugy zavelel. „Zalézt do spacáků a dobrou noc“. Všichni se pak ještě chvíli koukali, jak jim ohníčky pěkně hoří. A za chvíli už většina z kluků usnula. A po dnešním náročném dni pak ve svých snech zažívala další doslova netušená dobrodružství. 

 

 

 

Nový tábor

Nastalo další ráno. A ještě dříve, než všichni vstali, vyzval Bugy Lukáše a Dana, aby prohlédli cestu po noční hře, zda tam náhodou nic nezbylo. Kluci poslechli a šli.

 

Naštěstí včera vše posbírali, ale jistota je jistota. Při světle se přeci jen hledá lépe než ve tmě. Šli tedy až na druhou stranu Velkého Sladkého jezera, kde včera seděl Lukáš a zapaloval klukům lampy. Najednou se však ulekli. Přímo na protějším břehu, vzadu na louce u lesa, se objevila nějaká auta a kolem nich pobíhali asi čtyři lidi. Lukáš se zarazil a Dan s ním: „Co to tady je? To se musí hned nahlásit!“

A tak se rychle otočili a svižným krokem běželi do tábora. Tam Bugymu vypověděli vše, co spatřili. Bylo vidět, že i jejich vedoucího, to také nějak zarazilo.

„Kluci, já to jdu zjistit. Abychom věděli co a jak. Vy mezitím pohlídejte tábor.“

Lukáš s Danem, a za chvíli se k nim přidal i Čumbrk, mezitím sledovali Bugyho, jak si to vyšel na protější břeh. Bylo možné sledovat, jak přišel k oněm lidem a na něco se jich ptal. Chvíli spolu hovořili. A pak si podali s Bugym ruce.

„Tak to snad nebudou žádní úchylové, kteří by jejich tábor s poza druhého břehu chtěli sledovat.“ komentoval věci Čumbrk. Bugy se mezi tím začal vracet. A jak se blížil, bylo vidět, že má úsměv na rtech.

„Tak co?“ ptal se ho Lukáš.

 „Kluci, je to v pohodě. Na nástupu Vám všechno řeknu. Teď udělejte budíček a rozcvičku.“

Kluci ho poslechli. A na to následovalo běžné ráno, jako každé jiné. Budíček, na kytaru tentokrát zahrál Dan, pak rozcvička, hygiena, úklid, snídaně, kterou si včera přivezli od skautů a nástup k dopolednímu programu.  

 „Tak kluci, vítám vás do dnešního dne. Doufám, že jste se v teple ohňů vašich týpek dobře vyspali. A že dnes budete připraveni k velkému cvičení. Dříve, než vám o tom, co vás čeká, řeknu více, sdělím vám jednu zajímavou věc. Na druhé straně jezera, kam jste si včera chodili pro oheň, se dnes staví nový tábor. Zítra tam najede asi dvanáct dětí. Nebudou to ovšem děti ledajaké. Tohle totiž bude tábor pro nevidomé“

„Jaké?“,zeptal se Péťa.

„Nevidomé, to znamená slepé, “ odpověděl mu Bugy.

„To jako sem pojedou děti, které vůbec nic nevidí? Jak to dokážou?“ Ptal se Míša.

„Oni tu nebudou sami, budou tu společně s nimi i takoví jejich pomocníci.“ Odpověděl Bugy.

Mezi kluky to chvíli začalo mumlat: „To bychom jim také občas mohli i pomoci. Co?“

Ale Bugy je za chvíli utišil: „Dobrý nápad. Ale teď nás však čeká velké cvičení. Protože New Old City nás může kdykoliv přijít přepadnout. A když na to nebudeme dobře připraveni, zle pohoříme! V pravidlech Čeksasu je, že pokud vedoucí tábora vyhlásí cvičení, tak v tom případě neznamená zásah míčkem ztrátu života, ale pouze se musí držet stanovených pravidel. Ale teď k našemu dnešnímu tréninku. Nejdříve se rozdělte na velké a malé. Nezapomeňte hlavně na vaše pušky a molitanové tenisáky. Velcí půjdou támhle k soutoku potoků a malí se k nim budou po louce přibližovat. Až se spolu utkají. To družstvo, které dřív ztratí své bojovníky, prohrává.“

 

 

Těžko na cvičišti

 

Všech osm starších kluků se vydalo na určené místo a Bugy odstartoval tradičně po westernovým způsobu. Střelbou ze startovací pistole. Cvičení začalo.

 

Kluci se blížili ke starším. Jakmile byli od nich asi deset metrů, začala obě družstva horlivě nabíjet molitaňáky a střílet. Po prudké přestřelce však vyhráli starší. Po tom následovalo další kolo.

„Kluci, musíte se více hýbat a hlavně mířit přesně!“ Radil mladším Bugy. Jenže to nebylo ničemu platné. I tu druhou hru vyhráli starší, a to i když jich bylo dvakrát míň než malých.

„Tak dost!“ Zavolal Bugy,“ teď si všichni přineste nějaké svoje tričko a támhle ho pověste na šňůru!“ Kolem křoví u jejich tábora byla natažena prádelní šňůra, jejíž hlavní úkol bylo sušit prádlo a spacáky. Ale teď posloužila i jinému úkolu. Jejich trička poslouží klukům jako zkusné terče. „Tak schválně, kolikrát kdo zasáhne cíl?“ Trička byla pověšena a kluci se postavili do řady na deset metrů od nich. Platí samozřejmě jen zásah svého trička.

„Tak kdo je první na řadě?“ Zeptal se Bugy.

Kluci se teď málem začali hádat. A tak vedoucí rozhodl, že půjdou podle abecedy. První byl tedy Bořík, pak Domča, Hlavička, Honzík, Inka, Krokodýl, Martin, Matěj, Míša, Péťa, Pavlík, Puery, Rajče, Tom, Třináctka, Vlčák a nakonec Vojta. Akorát se spolu Rajče se Třináctkou vyměnili, neboť Rajče je silně pověrčivý a naopak Třináctkovi by být patnáctý nedělalo čest jeho jménu.

„Tak kdo zná Old Shattrehanda, ví, že i tenhle hrdina začínal jako greenhorn. Když zkoušel poprvé střílet, zasáhl jen okraj terče. Druhá rána už byla lepší a třetí už směřovala přímo do středu, tak jako ty další. Tak věřím, že i mezi vámi se najde třeba takový druhý Old Shatterhand.“ Povzbudil kluky Bugy a začalo se. Popravdě, některým to moc nešlo. Takový Matěj nebo Pavlík měli co dělat, aby vůbec dobře mířili. Ale například takový Vlčák se ukázal jako dobrý čarostřelec. A Domča mu mohl konkurovat. A nakonec se postavili kluci vedle sebe. A asi čtvrt hodiny se snažili co nejvícekrát zasáhnout svá trička.

Když Bugy viděl, že už to většině jde, znova zahájil bojovou hru mezi mladšími a staršími.  A světe div se, trénink zabral. Kluci najednou už uměli využít své přesily a starší kluky konečně porazili. To samé předvedli i v následující hře, takže už to nebyla žádná náhoda. Další cvičení mělo posílit umění se vyhýbat ránám. A tak kluci mezi s sebou udělali dvojice a pálili na sebe jednu ránu za druhou a navzájem si jich snažili vyhýbat. Před obědem, který šli připravit starší kluci, nastaly ještě střelecké závody spojené se sprintem k terči. Samozřejmě, že tuhle disciplínu vyhrál Vlčák.

Po skončení tréninku se je zavolal Bugy a všechny seřadil: „Myslím, že jste mi udělali radost a při dnešním tréninku jste se o dost zlepšili. Už nejste takoví velcí greenhorni, jako když jste sem před třemi dny přijeli.“ Klukům se pochvala evidentně zalíbila.

„Už jste jen o něco menší greenhorni,“ pokračoval Bugy, „teď si jděte připravit lžíce a ešusy, bude oběd.“

V tom se přihlásil Puery a řekl věc, která Bugyho a i všechny ostatní naprosto ohromila:

„Bugy a ostatní, chci se vás zeptat, zda by to šlo. Co kdybychom těm vedoucím naproti pomohli postavit tábor? Mě je totiž těch slepých dětí líto, a rád bych jim nějak pomohl.“

„Všichni na něj chvíli koukali. A pak si říkali, že to není špatný nápad.

„Myslím si“ odpověděl mu Bugy, „že máš velikou pravdu, a že jim asi skutečně pomůžeme. Chválím tě za tento nápad. Kéž by i ostatní měli takové skvělé nápady, které by pomáhali slabším a nemocným. Ke všem totiž není matička příroda tak přívětivá jako k nám. Ale teď bude oběd a po něm polední klid. A myslím, že po něm bychom tam klidně mohli jít.“

 

Martinovy kytarové začátky

 

Po obědě, když si všichni umyli a uklidili svoje ešusy, vytáhly se z týpek karimatky a všichni si je položili na trávu. Dan si přinesl kytaru a začal hrát Ascalonu a další trampskou klasiku.

 

Začal ho poslouchat Bugy. A když dohrál, řekl mu: To je dobře Dane, že ses naučil hrát na kytaru. Čím víc nás na to bude umět hrát, tím větší bude pestrost a romantika našich večerů.“

„A to jsi ještě neslyšel, jakou složil na předešlém turnusu tábornickou hymnu.“ podotkl mu Lukáš. „Teda slova jsem k tomu napsal já.“

„No tak to jsem zvědavý,“řekl mu Bugy a Dan se dal do hraní.

1.

Slunce se za horizont noří

A ohně táboráků hoří

A to už nikomu nevadí,

Že se kolem vatry tiše posadí

 

Ref:

Táboření to je naše

i když je k obědu kaše.

To je pak na co vzpomínat,

dřív, než se začne usínat.

 

2.

Stany tu máme postavené,

výrobky z kůry vystavené,

život v přírodě to je styl náš,

A co  neulovíš si, to tu nemáš.

 

Ref:

Táboření to je naše

i když je k obědu  kaše.

To je pak na co vzpomínat,

dřív, než se začne usínat.

 

3.

Když kluci s ešusama řinčí,

to už hlad v jejich bříškách křičí.

a to už pak všichni čekají,

až tu plnou misku jídla spapají.

Ref:

Táboření to je naše

i když je k obědu kaše.

To je pak na co vzpomínat,

dřív, než se začne usínat

 

4.

Hry se tu zajímavé hrají

A nové věci se poznají

Vznikají tu nová přátelství,

Tak to tábornické je náboženství

 

Ref:

Táboření to je naše

i když je k obědu kaše.

To je pak na co vzpomínat

Dřív, než se začne usínat

 

5.

v spacácích pak můžeme sníti

jak nám měsíc na tábor svítí.

Jó, nejlepší v přírodě je spát

A naše vlajka nad námi tiše vlát.

 

Ref:

Táboření to je naše,

i když je k obědu kaše.

To je pak na co vzpomínat,

dřív, než se začne usínat

 

 „Tak to je moc hezká písnička.“ Pochválil je Bugy. „Koukám, že nám tu vyrůstá nový Uhlíř a Svěrák.“

Písničku poslouchali i ostatní kluci. A mezi nimi i Martin, který na to řekl: „Bugy, nezapomněl jsi, že jsi mi slíbil, že i mne naučíš hrát na kytaru?“

„To víš, že jsem na to nezapomněl. Pojď se mnou, já ti půjčím svojí. Můžeme začít.“

Martin šel pro Bugyho kytaru a pak se s ní posadil vedle Dana.

Tak kluci“, řekl Bugy Danovi a Lukášovi, „jestli ho chceme naučit hrát, mohli bychom ho ze začátku naučit hrát nějaké jednoduché akordy.“

„Tak se posaď proti mně, řekl Martinovi Dan. A škola na kytaru začíná.“

Martin se posadil, Bugyho kytaru si dal na klín a Dan mu radil:

„Tak krk kytary si do levé ruky vezmi ho tak, abys palec měl nahoře a ostatní prsty dole.

„Mám,“ odpověděl Martin.

„Tak, teď na druhém pražci zmáčkni prostředníčkem tu nejspodnější strunu. Pak v tom samém pražci zmáčkni ukazováčkem tu, která je o dvě struny výš. A nakonec prsteníčkem zmáčkni tu druhou strunu, která je mezi nimi, ale o pražec blíž.“

Když to Martin zmačkl přesně tak, jak řek Dan, zkusil drknout. Ale neznělo to tak, jak by čekal

„To ještě není ono,“ řekl mu Dan, „musíš to ještě víc zmáčknout, pořádně!“

Martin to, tedy ještě zmáčkl víc, a tentokrát už to znělo lépe.

„Výborně,“ pochválil je Bugy, „jen tak dál kluci.“

„Tak a teď struny pusť!,“ Přikázal mu Dan, „a zkus ten akord zmáčknout znovu.“

Když se mu to povedlo, Dan ho pochválil a řekl mu: „Výborně, docela ti to jde. Právě ses naučil hrát déčko.“

Martin z toho měl pochopitelně velkou radost. A Dan také, že se mu podařilo někoho něco naučit.

„Tak zkuste D7“, nabádal je Bugy, „tenhle akord je dost podobný.

Dan tedy vyslechl jeho radu

„Tak tu samou spodní strunu ve druhém pražci zmáčkni prsteníčkem. I zde zmáčkneš tu třetí strunu jako v déčku, ale prostředníčkem tu prostřední strunu zmáčkneš ukazováčkem v prvním pražci.“

Martin to zahrál, přesně tak, jak mu Martin řekl. A po několika neúspěšných pokusech mu začal jít i tento akord.

„Tak a teď udělej to, že ty dva akordy, které ses naučil, tak střídej. A trénuj to třeba několik minut.“

Martin to zkusil. Ale to střídání těch prstů nešlo zpočátku zas tak dobře.

„Hold trénovat to chce,“ doporučil Bugy.

A tak Martin teď trénoval střídání akordů D a D7. Až to nakonec jít začalo. Asi po čtvrt hodině přišel opět Bugy a doporučil mu, aby pravou rukou hrál rytmus. A to drnknout dvakrát dolu, pak dvakrát nahoru a pak znova jednou dolu a nahoru. A Martin zase trénoval. Jenže mu za chvíli začali od ustavičného mačkání strun bolet prsty na levé ruce a že bude s učením pokračovat jindy. Vrátil tedy kytaru Bugymu a ten potom ukončil polední klid. „Pojďte si pro svačinu, pak si převlékněte do plavek a můžete se jít vykoupat. Je horko, tak ať se trochu osvěžíte.“

„Tohle kluci slyšeli velice rádi. Ohledně plavek je nemusel jejich vedoucí ani tak moc pobízet. Všichni je na sobě za chvíli, jak kdyby se počítalo do třinácti. Velké sladké jezero nebylo ani tak moc hluboké. Vody v něm bylo většinou tak po hrudník. Jediné, co se tam nemohlo, bylo skákat do vody. Ale pro kluky, kteří ještě moc neuměli plavat, to bylo na učení přímo ideální. Kdekoliv v jezeře, když si někdo unavený, mohl se klidně postavit na dno a měl jistotu, že dosáhne. Když se všichni dostatečně vyčvachtali, vytáhl je Bugy z vody, aby se usušili a oblékli. A dle Pueryho nápadu půjdou na druhou stranu jezera pomoci stavět ten nový tábor.

 

            

Kamarád v nebezpečí

Kluci si vzali několik pil a seker a vyrazili na druhou stranu jezera. Čtyři vedoucí, kteří zde stavěli tábor, již měli téměř postavenou dřevěnou kuchyň. Vypadalo to, že brzy půjdou budovat další táborové části.

 

 Bugy zašel až k vedoucím nového tábora. A sdělil jim zájem našich kluků jim pomoci při stavění tábora pro děti, které nevidí. Cosi si pověděli. A pak Slávek, vedoucí zdejšího tábora, přistoupil ke všem:

„Milí kluci, my si vaší nabídky nám pomoci velice vážíme. A pokud chcete, tak ji i využijeme. Například támhle v té dodávce jsou naskládány části podsadových stanů, můžete je společně s naším vedoucím Mildou postavit.“

   Milda byl docela mladý vedoucí. Ale bylo vidět, že tábor nestavěl poprvé. Kluky zavedl k autu a po dvojicích jim podával jednotlivé části stanů.

„Kolik jich tu máte?“ vyzvídal Vlčák.

„Čtyřicet obvodových stanových dílců, na deset stanů. V šesti budou spát děti a ve čtyřech vedoucí.“

Kluci tedy odnášeli každý stanový díl a vkládali je před kuchyň. Přitom vzpomínali, jak tady na té louce před třemi dny i oni nocovali pod širákem. Na druhé straně jezera byla vidět jejich týpíčka. A proto jen tak občas pokukovali, zda je jejich tábor v pořádku, či zda se v něm nic závažného neděje. Zatím to vypadalo, že je vše, jak má být. Milda s kluky přitom sestavoval podsady. Když byli hotoví, zastřešili je plachtami.

„Tak, teď je tam ještě třeba nanosit postýlky. Ovšem některé z nich je třeba opravit. A na to je třeba ještě nařezat nějaká dřeva.“

A tak Míša a Puery si stoupli ke koze a začali z krajinek řezat jeden trámek za druhým. Celkem jich bylo nutné nařezat osm. To protože tři postýlky byly třeba zhotovit úplně znova. A u dvou se měla udělat oprava jen z části. První čtyři klády uřízli kluci celkem v pohodě. Při páté, jim nabízel Rajče se Třináctkou, že je vystřídají, jenže kluci tvrdili, že to zvládnou nařezat vše. Pátá se také uříznout povedla. A už zbývaly jen tři.

„To už bude v pohodě, to zvládneme,“ povzbuzoval se Puery. Udělal první zářez a v tom to přišlo. Míšovi ujela pila a místo kmenu mu řízla do jeho ruky. Míša se lekl, pustil pilu a z jeho paže se začala linout tmavě červená krev. Okamžitě všichni zanechali práce a seskupili se kolem něj. První u něj byl Bugy. A na pomoc mu přiběhl i Milda. Ten rychle Míšovu ruku zvedl do výšky a Bugy mu ji obvázal několika vrstvami tlakového obvazu.

„Jedeme, do nemocnice!“ řekl.

„Cože? Tam já nechci!“

„Musíme, ať nevykrvácíš. Tam ti to pořádně vyšetří a zašijí.“ Odpověděl mu Bugy a posadil ho k Mildovi do auta. A sám vedle něj. Kluci z toho byli celí vyplašení. Co se to stalo? Nepřijdou o kamaráda? Teď mohli jen sledovat, jak ho auto odváží pryč z Čeksasu někam na chirurgii. Puerymu bylo z toho málem do pláče. Co když on zrovna za to může, že se jeho kamarád takhle poranil?

Slávek, hlavní vedoucí tábora pro nevidomé, kluky utěšoval, aby se nebáli. Že Míša sice hodně krvácel, ale mohlo by to být horší, kdyby se prořízla tepna. To hrozí vykrvácení už třeba jen po minutě. V nemocnici mu pomůžou a za chvíli ho tu budou mít zpátky. Ale bude tomu skutečně tak?

 

 

Každý den dobrý skutek

 

Míša se zranil a musel být převezen k lékaři. Podaří se i bez něj klukům pomoci se stavbou tábora pro nemocné děti?

 

„Teď se, kluci, pusťte do práce a dodělejte nám, prosím, ty postele. Klády vám pro jistou už nařežu sám,“ řekl Slávek. A tak kluci, i když trochu rozrušení, pokračovali ve své práci. Za hodinu byly všechny postýlky hotové a i naskládané v podsaďákách.

„A teď už můžou ty vaši přijet co?“ zeptal se Třináctka.

„To ještě ne. Ještě zbývá hodně práce. Ještě musíme udělat latríny, aby se dalo chodit kam na velkou a na malou. Ale ty už si uděláme sami. Vám, kluci, dám ještě za úkol natlouci na stany tyto destičky.“

„Co to tam na nich je za divné tečky?“ Zeptal se Rajče a nechápavě si je prohlížel.

„To jsou čísla stanů v Braillově písmu. To je takové zvláštní písmo, kterým čtou nevidomí.“ Odpověděl mu Slávek. 

Kluci si tedy prohlíželi záhadné tečkované nápisy. „To bude asi něco podobného jako morseovka“, napadlo Hlavičku. Asi to nebude úplně nejpříjemnější nevidět a muset se takhle naučit číst prstem. Proto by asi bylo dobré se ho nějak naučit, dokud člověk vidí. Ale naštěstí tam byla i čísla psaná normálně. A tak se jim je podařilo umístit správně.

„Kluci, my vám moc děkujeme s pomocí při stavbě našeho tábora.“ Poděkoval jim po skončení jejich práce Slávek. „A až budete na oplátku zase něco potřebovat vy, také vám rádi pomůžeme.“

A pak k tomu ještě dodal: „je vidět, že jako správní skauti se řídíte i oním zlatým skautským pravidlem, že každý den, alespoň jeden dobrý skutek.“

„Skauti?“ zarazil se Péťa. „Vždyť my jsme jenom turisťák. To Algonikové, co mají tábor pod Hadí strání. To jsou přeci skauti.“

„Milý chlapče“, odpověděl mu Slávek. „Jaký je mezi vámi a Algoniky vlastně rozdíl? Možná jenom ten, že oni patří pod některou ze skautských organizací. Ale vaše ideály, lásku k dobrodružstvím, hrám v přírodě a tábornickým dovednostem, tu máte přeci společnou. A tak Algonikové jsou možná ti skauti s tím velkým „S“. Ale my ostatní jsme alespoň ti s malým „s“. Takže se nestyďte, když vás někdo nazve skauty. Berte to naopak jako poklonu. Být správným skautem přeci není ideálem jen skautů, ale členů každého podobného oddílu, které mají stejné cíle.“     

Mezitím se vrátil Bugy a Milda s Míšou od lékaře. Míša vystoupil z auta a na všechny mával se zafačovanou rukou. Pak si Bugy zavolal Mirka a Čumbrka a vyndali z auta hrnec ze špekáčky.

„Jů, co to je?“ divili se všichni.

„To je naše večeře. Odnesete to k nám do tábora.“  

Na to se všichni se Slávkem, Mildou a dalšími zdejšími vedoucími rozloučili. Slávek jim ještě jednou poděkovali a kluci si to namířili do svého tábora. Už se těšili, jak si večer rozdělají oheň a opečou si buřtíky.  

 

 

Jak se tábořilo před sto lety?

 

Jakmile dorazili kluci do svého tábora, zasedli k ohništi. Sova ještě narychlo postavil ze zbylého dřeva hranici a Bugy ji podpálil. To už si kluci buřty napěchovali na klacky a čekali, až se oheň pořádně rozhoří.

 

A to už se většina kluků mačkala kolem něj, aby každý měl to nejlepší místo na opékání. Jedině Míša si šel lehnout, protože rána ho ještě bolela, a tak mu buřta opekl Puery. Všechny buřty byly i tentokrát výborné a mnozí snědli dva i tři. Po večeři pak Bugy vyzval Čumbrka, Zdeňka, Lukáše a Dana, aby došli do lesa na dříví. Ale ať si dávají pozor, že druhý úraz už dnes nechce. Kluci tedy poslechli a šli. Bugy si pak vzal kytaru a všem, co tu zbyli, zahrál zase pár countryovek a trempských písní. Když se ostatní vrátili z lesa a přichystali dříví, usedli i oni k ohni a začali přemýšlet nad dnešním dnem. A Bugy jim k tomu řekl:

„Kluci, myslím, že jsme dnes všichni udělali velice dobrý skutek. Udělat něco pro postižené děti je jedna z nejlepších věcí na světě. Až sem zítra přijedou, je to pro ně přeci trochu jiné než pro vás. Oni nevidí. A třeba ani vidět nebudou, a to až do konce svého života. Zkuste si to představit. Když my hrajeme hry se zavázanýma očima, jak se každý snažíte, aby už, už jste ten šátek měli dole. Oni si ale žádný šátek s očí sundat nemůžou. Musí žít pořád ve tmě. Musí si na to zvyknout a místo očí používat sluch, čích a hmat. Uvidíte, až je poznáte. Je to trochu jiný způsob života. Zítra až sem přijedou, je nikdo nebudeme rušit, než se tady s tím místem seznámí. A proto se my vydáme na celodenní výlet do El Casa. Včera jste se mne na to ptali, co že to je. Tak vězte, že je to takové hlavní město Čeksasu. Lidově se tomu říká westernové městečko. Mají tam koně, obchůdky a restaurace ve stylu saloonů a jím podobných podniků. Mají tam divadlo, kde se hrají westernová představení, dále školu lasování a mnoho dalšího. Proto si zítra připravte s sebou batůžky. Do něj dostanete každý pití, dále si do něj dáte pláštěnku a peníze, abyste si mohli něco koupit. A také věci na sprchování, protože se po těch dnech v přírodě také pořádně umyjeme v teplé vodě. A ještě něco. Oblékněte si své kovbojské oblečky. Tam se to hodnotí velice dobře.“

Kluci poslouchali. Na jedné straně se zkoušeli vžít do těch dětí, co sem zítra přijedou. A na druhé straně se už těšili na zítřejší na výlet. Ale zvládnou ho?

„Já myslím, že ten výlet určitě zvládnete,“ povzbudil je Bugy. A pak pokračoval. „Jste přeci na chození šikovní, což jste už dokázali cestou sem od vlaku. Mimochodem, víte jak se jezdilo na tábora před sto lety? To se nejezdilo, to se chodilo! Když se v roce 1912, konal úplně první skautský tábor, tak sraz měli kluci v Praze na Žižkově. A pak se na svůj tábor vydali pěšky! A vše, co potřebovali včetně táborového vybavení, si pěkně táhli sebou na dvoukoláku. Čtyřikrát dokonce museli na své cestě přenocovat. V Uhříněvsi, v Kutné Hoře, v Golčově Jeníkově a ve Světlé nad Sázavou. Teprve až pak dojeli na svoje tábořiště u Lipnice nad Sázavou. A teď pozor, tábor se tam tehdy konal celý měsíc! A pak zase stejně zpět.“ Kluci tedy teď přemýšleli, jaké to asi mohlo být na táboře před těmi sto lety.

„Avšak nyní už je pozdě,“ řekl Bugy, „zahraji vám tři písničky. A po ní všichni umýt, do spacáků a dobrou noc.“

 

 

Před Zlatou hradbou

 

Nastalo již čtvrté ráno v Čeksasu. Po tradičních ranních rituálech, jako je rozcvička, hygiena a snídaně, se všichni převlékli do kovbojských obleků. Půjdou totiž na výlet.

 Na záda si vzali batůžky, a pro jistotu také i ony čeksaské pušky na molitanové míčky. A vyrazili. Lukáš, Dan, Sova a Zdenda podle dohody zůstali a hlídali tábor. Všichni ostatní už byli na cestě. Přišli na zmíněné rozcestí, kde bylo psáno, že El Caso je odtud 2 km. Vlčák se podíval na rozcestník ještě jednou:

„Tam píšou ještě o nějaké Zlaté hradbě. Co to je?“

„Tak to je asi naše největší překážka na cestě do El Casa, kterou musíme překonat.“ Opověděl mu Bugy. „Ale nebojte se. Nic strašného to není. Je to jen mohutná pískovcová skalní stěna, která vypadá jako hradba. Je však pravda, že tam jsou zbytky i skalního hrádku. Kolem těch také půjdeme.“

Kluci nevěděli, zda se mají těšit nebo se bát. Ale pokud tam tudy přesto vede cesta, tak to asi tak strašné nebude.

„To víte, že to nic nepřekonatelného není!“ Uklidňoval je Bugy, „Naopak je to jedinečný skalní útvar, kterých se jen tak moc nevidí.“

A tak odbočili do Dlouhého průsmyku. Tady cesta byla ještě v pohodě, téměř po rovince. Po obou stranách zalesněné svahy místních kopců, ze kterých občas vykukovala nějaká ta skalní věž. Kluci šli. A vtom to za jednou zatáčkou spatřili. Bylo to před nimi. Odtud to vypadalo jako obří píšťaly nějakých varhan. Všichni na tu nádheru koukali jako u vytržení. Co že to tady vytvořila matička příroda díky tomu, že zde v druhohorách ustoupilo mělké křídové moře. A nahromaděný písek spolu s vodní a větrnou erozí tak dokázaly vytvořit toto jedinečné skalní panorama. Už teď se všichni těšili na to, až tam budou. A celou Zlatou hradbu si prohlédnou zblízka.

„Tak to je síla,“ řekl Krokodýl, „kam se na tohle hrabou nějaké Prachovské skály!“

Zlatá hradba se stále přibližovala, až se kluci ocitli v jejím úpatí. Rostlo tu množství borovic a cesta se točila mezi první skalní věže. A všichni si je nadšeně prohlíželi.

„Tam nahoře, tam už žijí jen orlové a káňata. Že mám pravdu?“ Kochal se tou krásou Matěj. Jak se kluci rozhlíželi po jednotlivých skalních stěnách, každá jim leccos připomínala.

„Támhleta vypadá jako Medvěd“, vyhrkl Třináctka.

„Támhleta, to je zas jako veverka, když leze po stromě“ Zavolal Rajče.

Přidal se i Péťa, kterému jedna ze skal připomínala kluka s batůžkem, jako jsou právě oni. Tak se tu projevovala bujná fantazie našich kluků. Od ptačí budky, přes lokomotivu, žirafu, až snad ke kosmické raketě nebo už nevím, k čemu. Cesta však mezitím začala stoupat stále prudčeji. Železné řetězy byly určeny k tomu, aby se jich zdejší turisté přidržovali, protože tu byl stále prudší svah. Až nakonec došli k uměle vytesanému schodišti, které je i přes trochu více námahy dovedlo téměř až nahoru.

 

 

Na Červené vyhlídce

 

„Tak vás vítám na Zlaté hradbě. Dokázali jste to. Jste šikovní kluci, kteří tak do našeho oddílu skutečně patří. Ovšem tu těžší část cesty máme ještě před sebou.“

 

 Bugy kluky pochválil. A proto jim nabídl, zda chtějí ukázat i jednu ze zdejších vyhlídek.

„Právě máte před sebou Červenou vyhlídku. Chcete se na ní, kluci, podívat?“

A protože většina byla pro, vydali se tam. Nejdřív přešli můstek přes skalní proláklinu. Hloubka, ta byla pod nimi obrovská. Pokud se z můstku někdo podíval dolů, nebylo nic neobvyklého, že mu zdřevěněly nohy. A za ním se rozprostírala asi desetimetrová zatravněná plošina, odkud se tyčil další skalní útvar. Do něj bylo vytesáno několik jeskyněk.

„Vidíte? Tohle je zbytek skalního hrádku ze 13. století.“

 Po vytesaných schůdkách kluci vystoupali do jedné z jeskyní, odkud vedly skalní proláklinou další železné schůdky. Stoupání šlo v pohodě. Ještě tak deset metrů a budou nahoře. Avšak odtud, co bylo vidět, to byla nádhera. Okolní skalní věže ty byly jak na dlani. Někde navíc porostlé borovicemi. A na dvou z nich dokonce zkoušeli svojí dovednost skupinky horolezců.

„Tohle bych chtěl také někdy umět,“ Zamyslel se Bořík a Inka se při pohledu na lezce k jeho touze přidal.

„A teď Vám ukážu ještě něco!“ Zavolal na kluky Bugy a dovedl je na druhou stranu Červené vyhlídky. „Vidíte támhle to dole? Tam, jak teče Červenava? Tak to městečko, to je El Caso. A tam jdeme.“

Kluci se rychle podívali. A až teď si uvědomili, že musí zase nějak sejít dolů. Proto se rozhodli, že už vyrazí dál. Opět sešli z onoho železného schodiště, jeskyní až dolu. A tam je čekalo další překvapení. Cesta na druhou stranu Zlaté hradby, to bylo něco jako chodba s děravým stropem. Nad nimi, na skalní rozsedlině, visely spadané balvany, které se jakoby náhodou zachytili právě o skalní stěny. Postupně, jak šli dolů,  tak skal ubývalo. Teď to nejhezčí bylo vidět jen, pokud se člověk otočil za sebe. Vysoké skalní věže. A nad tím vším se tyčila ona Červená vyhlídka. Kluci si oddechli, že to mají za sebou. Avšak Bugy jejich nadšení trochu zchladil. „Nezapomínejte, že totéž nás čeká i při cestě nazpátek. To budeme muset jít zase tudy.“

Kluci si uvědomili, že to dnes budou muset absolvovat ještě jednou. Ale to až půjdou zpět. Teď je čeká několik hodin dovádění, blbnutí nebo alespoň zajímavé návštěvy El Casa. Město však už nebylo daleko. Už zdálky byla vidět velká brána z nápisem „EL CASO“. A tak už všichni byli natěšeni, co zde všechno vlastně dnes zažijí.

Když dorazili k bráně, koupil Bugy pro všechny vstupenky a řekl:

„Tak kluci, jsme u cíle. Tady vám rozdám lístky. Budete se všichni držet spolu podle toho, jak spíte v týpkách. Koho uvidím, že bude chodit sám, toho si vezmu k sobě. A do konce naší návštěvy ve westernovém městečku bude chodit se mnou. A ještě něco: Každou celou hodinu si dáme sraz u pódia. To abychom si řekli co dál. Tak teď prosím vstupte do hlavního města Čeksasu.“

 

Proroctví indiána

 

Velice příjemný den strávili kluci z našeho tábora v El Casu. Vlčák s Matějem navštívili školu lasování. Docela se tam i naučili hezké kousky. Třináctku s Puerym zas okouzlilo práskání bičem.

 

Do teď například ani netušili, že ono známé prásknutí není nic jiného než rána značící překonání rychlosti zvuku. Obdobná té, jaké dělají nadzvukové stíhačky. Krokodýlovi s Boříkem učarovala škola vrhání nožů. A další se rádi střídali na střelnici, kde cvičili střílení a přesné míření puškou. Mnozí si koupili nějaké upomínkové předměty a nebo i doplňky svých oblečků. A v poledne se šli všichni naobědvat do pravé mexické restaurace. Po obědě je čekal další program. První částí bylo zhlédnutí divadelního představení o vyloupení banky na divokém západě. A potom vyslechli pěkné countryové písně v podání jedné z místních kapel. Jedna z písniček to byla velice působivá. Její název zněl „Mustangů král“ a její text byl následující:

  1.

Bylo to tenkrát

za ranního svítání

Vtom jsem ho spatřil

tam nahoře nad strání.

Vzpomínám na to,

jak tam v němém klidu tam stál

a teď už to vím,

to byl přec mustangů král!

 

2.

Bylo to tenkrát,

kdy okolím šla ta zvěst

o bujném koni,

co by jak příběh z hvězd.

A teď najednou

tu v němém klidu stál,

jó teď už to vím,

to byl přec mustangů král!

3.

Bylo to tenkrát,

já ze srubu ven vyšel,

laso vzal s sebou

a k tomu koni přišel.

Dívám se na něj,

jak v němém klidu tu stál.

A teď už to vím,

to byl přec mustangů král!

 

4.

Bylo to tenkrát,

on přede mnou stál jak věž,

na něj se díval

a najednou řek „tak běž!“

I když to byl on,

jak v němém klidu tu stál.

A teď už to vím,

to byl přec mustangů král!

Byla to právě tato písnička, která kluky inspirovala k další návštěvě, a to do koňských stájí, kde se mohli na koních i povozit.

„Tedy, řeknu ti, Puery, mít koně na naše bitky s New Old City, to by bylo něco!“ řekl svému kamarádovi Vlčák.

„To mi povídej. Ale kde u nás v táboře seženeme koně?“

Na závěr si to ještě zamířili do velkého týpíčka. A tam seděl skutečný pravý nefalšovaný indián z Ameriky. Náhodou tam také byl zrovna i Bugy. A kdo vedle něj? Kovboj Bill v koženém kovbojském klobouku. Ten, kterého potkali, když byli z vlaku na cestě do Čeksasu. Ten chlapcům sdělil, že indián prý umí i předpovídat budoucnost. To samozřejmě Pueryho a Vlčáka zajímalo. A tak se rozhodli, že to vyzkouší. Indián něco pronesl a Bill překládal. Teď se jim prý například představil. Indián se jmenuje „Malý Kachina“. A je až z Arizony z kmene Hopiů. Indián se podíval na chlapce a pokračoval. Z Billova překladu se chlapci dozvěděli, že brzo nastane čas a kluci se budou muset spojit i se svými nepřáteli. Neboť pozítří se objeví ještě větší nepřítel. A ten se všemi svede bitvu o velký indiánský poklad. Chlapci poděkovali a pak přemýšleli, co to proroctví může znamenat. Bugy odpověděl: „Tuším, co by to mohlo být.“ Řeknu vám to cestou domů.

 

   

U nepřátelského tábora

 

Kluci se dohadovali o zvláštním proroctví, které jim předal indián Malý Kachina. Prý se mají spojit proti nějakému velkému nepříteli. Ale jakému?

 

Protože už se blížila čtvrtá hodina, kdy měli kluci dohodnutý odchod z El Casa, sešli se u podia. Tam, jak se každou hodinu obvykle scházeli. A vydali se z tohoto malebného westernového městečka ven. Třináctka si oblékl svůj nový kožený pásek s velkou mosaznou přezkou a  Domča, Matěj a Péťa své nové kovbojské klobouky.

„Půjdeme malinkou oklikou.“ Oznámil všem Bugy. „Jednak proto, abyste se někde vysprchovali. A také vám chci něco ukázat. Kolem El Casa tekla Červenava, tedy Red River. A kousek proti jejím toku všichni zastavili. „Vidíte támhle ten tábor?“ Zeptal se všech Bugy. „To je nejvýchodnější okraj Čeksasu. Všichni se podívali tam, kam jim Bugy ukázal. A co spatřili? Jakési rekreační středisko s nápisem „U sedmi talířů“. Avšak nikde žádné stany ani týpíčka. Jen jakýchsi asi dvacet chatiček.

„Tak to je tábor Talířníků.“ Oznámil klukům Bugy. „Hlavní vedoucí tohoto tábora, říká se mu Hlavní talířník, je zapřísáhlý odpůrce stanových táborů a táborů takových podobných, jako máme my. Nejraději by, aby všechny děti jezdily jen do takovýchto táborů chatičkových s velkou jídelnou ve zděné budově. A jeho zášť vůči takovým táborům, jako máme my, Algonikové nebo New Old City, je taková, že jednou za čas se s jejich asi stovkou lidí pustí do lesů Čeksasu. A tam bojují snad proti každému, kdo tam je. A to dokud nevyhrají. Já ho znám poměrně dobře. Kdysi jsem pod ním dokonce působil. Ale, když jsem mu navrhl uspořádat letní tábor našeho druhu, řekl mi, že už u něj nemám co dělat. Prý nic takového podporovat nebude. Jenomže moje nadšení do vedení turistického oddílu bylo daleko větší, než jeho snaha mě od vedení turisťáků odradit. A tak jsem to začal dělat bez něj. No vidíte, šlo to. Náš oddíl se nám proměnil v rozkvetlou růži. Ale zato ta jeho mastňácká parodie na turisťák bez dobrodružství, ta mu nakonec zcela uvadla. A tak to šel dělat jinam.“

Kluci ho poslouchali. A přitom si říkali, že tenkrát vlastně stačilo málo a do žádných týpíček by se vůbec nejezdilo. Místo s Bugym pod stany by se jezdilo do takovýchto chatiček, kde by jich možná bylo tolik, že by se tam všichni mezi sebou ani pořádně neznali.

Bugy se podíval dalekohledem, co se v tomto táboře děje. A za chvíli prohlásil. „Je tam! A trénuje s ostatními!“

„Kdo?“ ptali se kluci.

„Ten, o kom jsem vám povídal. Hlavní talířník. Pozítří se můžeme těšit!“

V klucích hrklo. Ale co se dá dělat. Jsou na táboře v Čeksasu. A tady něco takového přijít může.      

 

 

Obsazený tábor

 

 Všichni si došli vysprchovat na nedaleké fotbalové hřiště, dokoupili zásoby a pak se vydali zpět ke Zlaté hradbě. Mnozí se s vypětím sil doplazili na vrchol. Odložili zde své batůžky a sedli si do trávy.

 

„Tak si tady odpočiňtme,“ reagoval Bugy, „vždyť do tábora je to ještě kus.“

Čtvrtka hodiny oddychu a jak udělá zázraky. To už zase začali být kluci čilí. Bylo to znamení pro Bugyho, že můžou pokračovat. A tak začali scházet dolů po kamenných schodech a pak po písčitých cestách.

„Jak je dobře, že tento namáhavý výšlap máme za sebou.“ Oddýchl si Rajče

„Namáhavý?“ Divil se Bugy, „Kdyby bylo po mně, já bych takové výšlapy dělal nejraději den co den. A pro tebe je to namáhavé?“

Avšak Rajče si stejně myslel svoje.

To už šli Dlouhým průsmykem směrem k táboru. Vtom si všimli, jak proti nim běží Dan, který mezitím s kluky hlídal tábor. A celý udýchaný si stoupl před Bugyho.

„Zastav se, vydýchej se. A pomalu nám řekni, co se děje:“

„Průšvih!“, odpověděl Dan, „Máme obsazený tábor bandity z New Old City. Všichni již byli zasaženi. Jedině já jsem se zachránil, a tak vám to běžím říci.“

„Tak to je pěkné“, odpověděl Bugy. „Do tábora se teď vrátit nemůžeme. To by byl náš konec. Nás je jen přes dvacet a jich je přes padesát. Ale víte co? Půjdeme se podívat na tábor z Malé vyhlídky. Ať se podíváme, co se tam děje.“

Tato zpráva všechny doslova zamrazila. Obsazený tábor znamená hodně špatnou situaci. Pokud si ho teď nevybojují zpět, nebudou mít v noci kde spát. Navíc tam mají všechny své věci, včetně spacáků a karimatek. Malá vyhlídka byla jediné místo, odkud bylo možné nerušeně sledovat, co se tam dole v údolí vlastně děje. Třináctka měl obavy, aby náhodou někoho z těch, co nyní přebývají v jejich táboře, nenapadlo se najíst z jeho ešusu.

Spíš se bojím toho, aby nám něco neukořistili. Jako například Algonikům ty kytary.“ odpověděl Dan.

„Dane,  jak to vypadá v táboře nevidomých?“ zeptal se Bugy.

„Tam je to v pohodě. Oni zrovna přijeli, a tak je nechali zatím být.“

„Mám totiž nápad.“, prohlásil Bugy. „Z Malé vyhlídky vede bezpečná cesta do údolí. Tou byste sešli dolů. Tam byste narazili přímo na tábor nevidomých, kde byste počkali na mne. Já pak skočím k Algonikům pro pomoc. Snad půjdou.“

Odbočili z hlavní cesty doprava a dali se vyšlapanou pěšinkou do mírného kopce. Cesta za chvíli začala více stoupat. Bugy kluky utěšoval, že Malá vyhlídka už je jen kousek. A skutečně byla. Šlo vlastně o menší sestavu kamenů, za které se šlo v pohodě schovat a přitom se dívat dolu.

„Tak co?“ ptali se Bugyho kluci.

„Špatný, naše vlajka je dole. A místo ní tam vlaje ta jejich. Oni i sedí u našich stolů. Ale můžeš být Třináctko v klidu, nic nejedí. Takže, jak jsme se dohodli. Dan vás dovede dolů po cestičce do tábora nevidomých. A já se co nejrychleji vydám pro pomoc.“

 

A přeci jsou i koně!

Kluci mají přepadený tábor. Vybojují si ho zpátky?  A tak sešli po vyšlapané cestičce až dolů do jejich údolí. Velké Sladké jezero měli po levici a tábor nevidomých  zrovna tak.

 

Když už byli téměř dole, Bugy se s nimi rozloučil. A lesem, tak aby ho bylo co nejméně vidět, se snažil se dojít do tábora Algoniků. Kluci, ti mezitím dorazili do tábora nevidomých. A tam poprosili Slávka, jejich vedoucího, zda tam můžou zůstat, dokud se nevrátí Bugy s Algoniky.

„Můžete. Ale dávejte prosím pozor na osazenstvo našeho tábora. Víte, že nevidí.“

Kluci se porozhlédli a spatřili tři kluky a dvě dívky, jak se pomocí bílé hůlky snaží orientovat v prostoru. Nebudu přehánět, když řekneme, že to byl pro ně silný zážitek. Hlavička se zeptal, kde že jsou ostatní. Myslel prý, že jich tu bude víc.

                „Máš pravdu, nejsou tu všichni. Ostatní se jeli po okolí projet na kole.“

„Cože? Slepí umí jezdit na kole?“ Zeptal se Inka.

„Umí i neumí.“ Odpověděl Slávek. „Oni ta kola samozřejmě neřídí sami. Jezdí na takzvaných kolech tandemových.

„Co to je?“ ptali se kluci.

„To jsou jízdní kola pro dva. Vidící sedí vepředu u řídítek a nevidomý za ním na dalším sedle. Za chvíli to uvidíte. Už by se měli každou chvíli vrátit.“

A tak se kluci na posadili k místnímu ohništi a čekali. Jednak až přijedou na těch zvláštních kolech a jednak, zda přijdou na pomoc Algonikové. Po chvíli čekání jako první zahlédl v dálce cyklisty Míša.

„Už jedou! Támhle od Skalice!“

„Výborně, tak si je můžete prohlédnout!“

Jak cyklisti přijížděli, kluci si  tandemová kola prohlíželi, protože většina z nich je viděla poprvé v životě.

„A jak se na tom jezdí?“ ptal se Puery.

„Jak? Jako na normálním kole. Sedíš na sedle, šlapeš na šlapky a pokud sedíš vpředu u řídítek, tak navíc ještě řídíš.“ Odpověděl mu Slávek. „Nezapomeňte že, jízdní kola jsou jeden z nejgeniálnějších vynálezů lidstva. Je to jeden z nejlevnějších a zároveň z nejdokonalejších dopravních prostředků, které vám umožní pouze za cenu pohonu vlastními silami se rychle dostat desítky kilometrů daleko. Představte si také, kolik vynálezů muselo být učiněno, aby se takové kolo mohlo vůbec vyrobit. Někdo musel vymyslet řetěz, převody, zvonek, pneumatiky, brzdy a další. Dneska se navíc ještě používá mnoho dalších vylepšení. Odpružené vidlice, cyklocomputery, nášlapné pedály…“

„A co to jsou ty nášlapné pedály,“ zeptal se Péťa.

„Ty to neznáš? To jsou speciální pedály, které ti umožní abys mohl šlapat nejen, nejen, když zabíráš nohou dolu, ale i nahoru. Něco jako klipsny. Ale tohle je takové vylepšení. Ale musíš mít na ně takové speciální boty. Jestli chceš, ukážu ti je!“

„Slávek pak zašel pro svoje kolo. Tentokrát klasické jízdní pro jednoho. Kluci si prohlíželi, co tam je za zvláštní šlapky. Vždyť jsou o něco menší než ty normální. Navíc je na nich něco jako zvláštní mechanika.

„Tak se podívejte. Tyhle ty pedály, to jsou ty nášlapy.“

Pak se Slávek nazul do speciálních bot a posadil na své kolo. Šlápnul na pedál a ozvalo se jakési cvaknutí. Kluci se na to koukali a mezi sebou diskutovali, že je tam ta noha takhle napevno. Jako na lyžích. A jak, že se z toho vlastně dostává ven?

„Jednoduše. Akorát patu trochu vybočíte a jste z toho venku. Ale když s tím začínáte jezdit , musíte se na to nejdřív zvyknout. Například, když zastavujete, nesmíte zapomenout vyháknout nohy z pedálu dřív než zastavíte. Jinak i s kolem skončíte na zemi.“

Kluci byli udiveni touto zajímavou věcí. Avšak zdejší cyklisti se právě chystali, že si svá kola půjdou uklidit. Vtom se ozval Dan:

„Počkejte s tím. Mohli bychom si ta vaše kola půjčit? Napadl mne geniální plán!“

„A co“, ptali se ostatní.

„No, vždyť tohle by nám mohlo pomoci v boji proti banditům“

„A jak to myslíš? Zeptal se ho Jirka.

„Kdybychom si je mohli půjčit, tak já, ty, Mirek, Čumbrk a Kája bychom si sedli dopředu. A dalších pět vybraných kluků dozadu za nás. My bychom řídili a kluci by šlapali a stříleli míčky. Bylo by to, jako kdybychom do našeho obsazeného tábora vtrhli na koních.“

„Akorát, že místo z koňského sedla bychom útočili ze sedla  kolského“ přidal se Čumbrk. „písmenko sem, písmenko tam…“

„Prosíme. Slávku, můžete nám půjčit vaše kola?“ poprosil ho Jirka.

„Kluci, že jste to vy a že jste nám tak pomohli ze stavbou tábora, tak si je půjčit můžete.“

Kluci poděkovali a všichni nejstarší kluci už nasedali do sedel.

„Tak, teď musíme vyřešit, kdo s námi pojede,“ řekl Čumbrk

„Navrhuji,“ začal Jirka, „aby každý z malých kluků si to vyzkoušel. My budeme řídit. A vy se přitom s míčky z vašich pušek budete snažit trefit támhleten strom.“

A tak se zkoušelo. Kluci jezdili vesele na kolech. Starší řídili, a přitom se malí na zadních sedlech vesele trefovali na strom. Až se vystřídalo všech sedmnáct kluků, zkouška se opakovala. Mezi pět nejlepších, a tedy mezi pomyslné jezdce na koních se dostali Vlčák, Domča, Třináctka, Puery a Krokodýl. Ostatní se tak osvobozování tábora budou muset zúčastnit jen po svých. A teď se opět posadili k ohništi. A už jen čekali na Bugyho, až přijde. Ten se bude divit, na co se tady přišlo. A také, že jo, když se najednou vyhrnul z křoví.

„Kluci, tak to vyšlo. Algonikové jsou schovaní tady v okolních lesích. Teď už čekáme na šestou hodinu. To se tam společně vrhneme. A to by bylo, abychom tam s tím vaším nápadem ty bandity neporazili.“

 

 

Jezdci zvítězí?

 

 Byly tři minuty před šestou. Bugy dal klukům - kovbojům pokyn k tomu, aby se společně začali přemísťovat k jejich přepadenému táboru.

 

A tak se kluci nejdříve rozdělili na dvě půlky. Jedna šla s Bugym a druhá s Danem a s koly. Vtom byl slyšet známý indiánský pokřik , „vavavava“. To Algonikové vběhli do jejich tábora. Pomůžou malým kovbojům ho osvobodit? A to už se ozývaly rány od tref molitanového tenisáku. Během chvíle tam byla i skupina vedená Bugym.

Skupinka banditů sedící u jídelního stolu se dala zneškodnit celkem dobře. Alespoň deset z nich mají z krku. Bohužel, na straně Algoniků jich už také osm přišlo o život. A také Míša s Péťou. Nemluvě také o Lukášovi,  Sovovi a Zdendovi, kteří zde přes den hlídali tábor. Boje to tentokrát byly celkem vyrovnané. V jednu chvíli to už vypadalo, že se tábor vysvobodit nepodaří, protože banditi začínali mít navrch. A tak Bugy i Velký Lišák všechny zbylé bojovníky povzbuzovali, jak nejlépe to šlo.  

Vtom najednou se to stalo. Druhá skupina, tj. Dan, Mirek, Jirka, Čumbrk a Kája vpadli do tábora na tandemových kolech. A spolu s nimi i jejich spolujezdci na zadních sedadlech, kteří stříleli tenisáky po banditech. Tak, jako by to byli jezdci na koních.

Puery k tomu ještě začal dodávat „Hijé, koníčku!“ A tak jeho „kůň“, Čumbrk, se snažil jet co nejrychleji. Podle jeho vzoru se přidával i Vlčák a pak i Třináctka, Krokodýl i Domča. A přitom stříleli, jak se nejvíc dalo. Vlčák zasáhl šest nepřátel, dokud on sám nebyl zasažen. Třináctka pět, Domča z Puerym po čtyřech a Krokodýl tři. Celkem tedy zásluhou našich jezdců padlo dva a dvacet nepřátel. Naštěstí jejich koně zasaženi nebyli. Proto, jakmile byl jejich jezdec zasažen, mohl starší kluk slézt z kola a sám se pustit do dalších bojů. To už banditi z New Old City nevydrželi a pustili se do útěku. Tábor byl tak přece jen osvobozen od nepřítel. Vtom ze stanu vyšli Lukáš, Sova a Zdenda. A začali vyprávět Bugymu, jak se to všechno přihodilo. Po odpolední svačině si prý sedli k ohništi. Když v tom se na ně z lesa vyřítil celý jejich tábor. Takové přesile se samozřejmě nedalo odolat. Oni tři byli v tu ránu zasaženi jejich tenisáky. Jediný Dan, který byl právě v té době na latríně, tak měl to štěstí, že mu nic neudělali. A tak rychle běžel vám naproti říci, co se stalo.

            Teď po vítězné bitvě už sledovali, jak banda z New Old City mizí za nejbližší zákrutou Brch Riveru. Jenže se ozval Bugy.

„Počkejte!“ Zavolal na ně. „Potřeboval bych, aby tu zůstal Dred. Je to hodně důležité!.“

Dred se tedy vrátil. Samozřejmě nevěděl, co se bude dít. V tuto chvíli to nevěděl ani Velký Lišák. Jediní, kdo věděli, co to asi bude, byli kluci z našeho tábora.

 

 

Rokování starších

 

Tábory se shromáždily kolem ohně a Bugy začal povídat: „Vážení přátelé, teď mluvím hlavně k vám Algonikové, děkujeme vám za hodně. Nebýt vás, spíme dnes všichni pod širákem“.

 

„Jako odměnu proto prosím to, co jste vy předevčírem udělali pro nás. Teď vás zvu k nám na večeři. Společně si všichni vezměte buřty a opečte si je. Chleba i hořčice je dost. Zítra vás pak zvu sem k nám opět. A to, abychom dopoledne zas udělali nějaký společný program. Přijďte už po snídani a buďte tu s námi až do odpoledne. A o to samé bych chtěl poprosit i Dreda a New Old City.“

            Pak se slova ujal Velký Lišak. Na sobě měl velkou svojí pérovou čelenku a oblečen byl do indiánského válečného obleku: „Děkujeme vám velice za vaší nabídku. Můj kmen bude velice rád, když opět budeme moci spolu strávit pěknou část dne.“

„I my tedy nabídku přijímáme.“ Prohlásil Dred. „Ale nerozumíme tomu.“

„Tak já vám to povím.“ Odpověděl Bugy. „Musíme společně zakopat válečnou sekeru. Mám silné indicie o tom, že v příštích dnech se na nás vrhnou Talířníci. Jak jsme se dnes dozvěděli v El Casu, pozítří se totiž uskuteční velký boj o indiánský poklad.

„Je li tomu tak, jak říkáš, můj bílý bratře“, pronesl Velký Lišák, “musíme zakopat mezi sebou válečnou sekeru. Není nazbyt. Co tomu říká šerif New Old City?“

„Šerif  New Old City souhlasí.“ Prohlásil Dred. Nepřátelství teď tedy hold musí skončit. Za dveřmi je jiný, silnější nepřítel. A naše rozdrobenost by mu jen pomohla.“

Velký Lišák, Dred a Bugy se o něčem spolu ještě radili. Zřejmě o zítřejším programu. Ale z výrazu všech náčelníků bylo vidět, že to bude něco zajímavého. Po večeři se Algonikové i Dred rozloučili a odešli k sobě do táborů. Ostatní si sedli k ohni. Opět se hrály a zpívaly písničky při kytaře. A kromě toho se celý večer povídalo a hrálo hry. Dnešní den se tam rozebral tak, jak jen mohl. O Zlaté hradbě, o El Casu, o chatičkovém táboře Talířníků i o bitvě z New Old City. A že to hlavně byla ta kola, která Bugyho nejvíce překvapila. A nejen jeho. Prý i Velký Lišák o tom mluvil s velkým obdivem. Kdo však z toho asi byl nejvíce překvapen bylo New Old City. Jak pěkně pelášili, když zjistili, že nad námi nemají převahu.

Jak si tak povídali o tom všem, začalo se pomalu smrákat. A v tom Čumbrka napadlo zeptat se zajímavou otázku: „My se tady střílíme a přicházíme o životy. Sice jen ve hře. Ale zajímalo by mne, jak je to doopravdy. Co se stane s člověkem, když skutečně umře?“

„Hlavně to tady nezkoušej na vlastní kůži“ odpověděl mu ironicky Jirka.

„Ne, to ne. Ale i tak by mne to zajímalo.

„Zajímavá otázka,“ odpověděl mu Bugy, „ A myslím, že se dobře hodí jako námět dnešní večerní diskuze k táboráku. No v zásadě na tvojí otázku jsou tři možné názory. První je to, že se s tebou nestane už nic. Prostě umřeš a tím vše skončí. I tvoje existence. Tenhle názor převládá především u ateistů a materialistů. Druhý názor je ten, že se tvůj duch jakoby oddělí od tvého těla a bude přebývat někde jinde. Například v nebi či pekle, jak to říkají mnohá náboženství. A konečně třetí názor říká, že se po smrti převtělíš zase do jiného člověka. A opět z tebe bude nejdřív malé dítě. Budeš znovu vyrůstat, dospěješ, zestárneš a nakonec umřeš. A tak pořád dokola. S tímto názorem přišly východní filozofie, jako je třeba buddhismus nebo hinduismus. Tak je na vás, pro jakou teorii se rozhodnete.

„Počkej,“ přidal se do diskuze i Hlavička, „a co strašidla a duchové? Nedalo by se to nazvat dalším názorem?.“

„No to víš, že to, co se stane s člověkem po smrti, to zatím nikdo neví.“ Odpověděl mu Bugy. „Avšak možné je všechno.

Pak se do diskuze přidal Dan: „my jsme se ve fyzice učili, že celý vesmír a vše co je v něm, je řízeno zvláštním fyzikálním zákonem, který se jmenuje „zákon o zachováni energie.“ A podle toho nemůže nic ve vesmíru najednou vzniknout a ani najednou zaniknout. Všechno, když zaniká, přemění se třeba na jinou formu energie. Ale nikdy to nemůže úplně zaniknout a pak už prostě nebýt. Ale proč bychom právě my měli být tou jedinou výjimkou?“

Nějakou dobu ještě diskutovali nad tajemstvím života a smrti. Během diskuze se vyskytla i ta otázka, že pokud se diskutuje o tom, co bude po smrti, tak také by se mělo diskutovat i nad tím, co že vlastně bylo před životem. To bychom pak mohli nalézt odpověď i na tu původní otázku. A protože se již se schylovalo k večerce, Bugy stanovil hlídky na dnešní noc. A pak celý tábor poslal do týpek a popřál jim dobrou noc.

 

Tajemství výroby válečné sekery

            

Velká bitva s nepřáteli se blíží. Proto se všechny tři tábory dohodly na zakopání válečné sekyry. Jenomže, aby něco mohli zakopat, musí se to nejdřív vyrobit.

 

A tak následující den po snídani se jak Algonikové, tak New Old City sešli s našimi malými kovboji od Velkého Sladkého jezera v jejich táboře. O slovo se nejdříve přihlásil Velký Lišák: „Milé bledé tváře. Jak jsme se včera dohodli, dnes společně zakopeme válečnou sekyru. A tak vyhlašuji soutěž.“ A na ukázku jednu takovou přinesl všem ukázat. „Její výroba není nijak složitá. Nejprve si v lese sežeňte pevnou větev. To bude násada. Ale pozor, musí být pevná a musí být opatřena další větví, aby dohromady vypadala jako takové „T“. Pak si sežeňte nějaký vhodný pevný kámen a dotvarujte ho do podoby sekyry. A můžete na něj ještě dodělat drážku na násadu. Až budete mít kámen vytvořený, tak ho dejte k větvi tam nahoru, jak je ta vrchní část toho „T“. A k ní ji co nejpevněji připevněte. Buď provazy a nebo koženými řemínky. Až ji všichni vyrobíme, budeme pak soutěžit ve třech disciplínách. Nejprve v tom, kterému táboru se ji podaří vyrobit jako první. Potom, kdo ji bude mít nejhezčí. A za třetí, kdo s ní nejdříve přesekne polínko. Rozuměli jste, jak na to?“ Zeptal se Velký Lišák na závěr. A když všichni řekli, že ano, dal Velký Lišák pokyn k tomu, aby se začaly sekyry vyrábět.

Všichni táborníci ze všech tří táborů se rozběhli do okolních lesů. A za chvíli už Vlčák odněkud nesl správně tvarovanou větev. Čumbrk pak někde u potoka nalezl vhodný kámen, který začal tvarovat. Přitom se všichni dívali, jak jsou daleko ostatní. Těžko to ale bylo vidět, protože se nacházeli všude v lesích kolem. A najednou Zdenda odněkud přinesl kožený pásek a kámen k větvi přivázal.

„Máme!“ Zavolal na Velkého Lišáka. Velký Lišák si sekeru prohlédl a kluky pochválil za jejich rychlost. Druzí ve výrobě válečné sekery skončili Algonikové a třetí New Old City.

„Chválím vás, jaké jste všichni vyrobily nádherné sekery“. Prohlásil Velký Lišák a pokračoval: „Jak jsme se dohodli s ostatníma vedoucíma, tak nejhezčí ji však mají Algonikové, druzí New Old City a třetí jsou kovbojové. Škoda, být až třetí. Alespoň však jednu výhru už mají v kapse.

Nyní Velký Lišák připravil tři polínka a poručil, aby se ke každému postavil nejšikovnější kluk z každého tábora. A tak u jednoho se postavil statný indián, ke druhému ten špindíra Robert z New Old City a ke třetímu Lukáš.

„Připravit, pozor, teď“!“ Poručil Velký Lišák a všichni se dali do rubání. Klukům to náhodou šlo. Ale co naplat, když nejlepší byl právě Robert, který svojí kládu přesekal jako první. Druhý byl Lukáš. A tak i druhé místo bylo pěkné. Nedlouho po něm skončil zástupce Algoniků. Když pak i tato soutěž skončila, uvědomili si, že to vlastně dopadlo pro všechny nerozhodně.

„Nevadí“, řekl Velký Lišák. „Alespoň je vidět, že jsme všichni stejně dobří. A teď se vydáme k rozcestí s ukazatelem. Proč právě tam? Protože je tam ke všem třem táborům stejně daleko. A tam svoje sekery slavnostně zakopeme.

 

 

Jak se zakopaly válečné sekery

A tak se všichni i se svými sekerami vydali nejdříve podél Brch Riveru, až přišli k rozcestí s ukazatelem. Dan se Sovou nesli sebou krumpáč a lopatu, aby měli nářadí na kopání.

 

 Pak zahnuli doprava do lesa, a tam jim na svahu vedoucí poručili vykopat díru. Šlo to poněkud stěží. Zem byla kamenitá a plná kořenů od stromů. Když ale byla díra hotová, seskupili se všichni kolem ní. Úplně nejblíže stáli všichni hlavní vedoucí, tedy Bugy, Velký Lišák a Dred. Nejprve promluvil Velký Lišák: „Já Velký Lišák, náčelník Algoniků, sem do té díry zakopávám naší válečnou sekeru společně s bandity a kovboji.“

Pak přišla řada na Dreda: „Já, Dred, šerif New Old City zakopávám do této díry naší válečnou sekeru společně s Algoniky a kovboji.“

A do třetice obdobnou větu pronesl i Bugy: „Já, Bugy, velitel malých kovbojů, zakopávám do této díry naší válečnou sekeru, protože si přeji mír mezi námi, Algoniky a bandity z New Old City. Když je potřeba, musí vzájemné spory jít stranou. A místo toho je třeba spolupracovat.“

Když byly všechny tři sekery v díře, tak se zahrabaly hlínou. Poté se všichni vrátili nejprve k cestě a pak i k Velkému Sladkému jezeru. Protože ještě do oběda byl chvíli čas, navrhl Dred společné cvičení. „Ať ty zpropadené talířníky co nejvíc porazíme!“

A tak si každý přinesl své čechsaské pušky na molitanové míčky a začalo se neformálně bojovat. Tedy jen jako cvičení. Jen banditi, protože jich bylo nejvíc, se rozdělili na dvě půlky. Jedna půlka se přidala k Algonikům a druhá k našim klukům, kovbojům. A bojovalo se kdo z koho.

První souboj vyhráli Algonikové. Ve druhém se zlepšili naši kluci, a tak vítězství bylo tentokrát jejich. Třetí souboj vyzněj pouze o jednoho bojovníka lépe pro Algoniky a ve čtvrtém zvítězili kovbojové. Protože už se blížil oběd, dohodli se všichni, že se cvičením skončí. A odpoledne si opět udělají nějaký společný program. Ať se do zítřejší bitvy co nejvíc poznají.

 

 

Hrátky v bludišti

 

„Jů, Bugy vyrábí kruhy v obilí!“ Zařval Třináctka při poledním klidu na celý tábor. Kluci si vyndali před týpíčka svoje karimatky a odpočívali. Přitom si všimli, že Bugy něco dělá ve vysoké trávě za táborem.

 

„Co to asi bude?“ ptali se mezi sebou kluci. A tak se tam šli podívat. A co spatřili?  Jakési vyšlapané cestičky v trávě.

Když byl Bugy hotový, přišel ke klukům. „To nejsou žádné kruhy v obilí. To jsem vám vyrobil travní bludiště. Na odpolední hry.“ Kluci na to zírali. Jen litovali toho, že nemají žádnou helikoptéru, kterou by se na to mohli podívat seshora.

Jenomže zanedlouho přišli jak Algonikové, tak i banditi. Bugy je přivítal a všechny svolal k ohništi.

„Tak, vážení přátelé. Vítám vás tu na našem společném odpoledne. Přes poledňák jsem tu pro vás přichystal překvapení. Vidíte to? Je to obrovský travní labyrint, ve kterém se dají hrát nejrůznější hry.“

A tak se všichni začali procházet bludištěm, zda najdou správnou cestičku. „Jenomže kluci!“ zavolal Velký Lišák. „Pojďte všichni ven, ať to neponičíte. A poslouchejte, jaké hry se v něm dají hrát.“

A tak se hrálo. První hra spočívala v tom dojít co nejrychleji bludištěm na stanovené místo. Samozřejmě, že při žádné hře se nesmělo přebíhat mimo vyšlapané cestičky.

Druhá hra byla opět tréninková na zítřejší bitvu. Do bludiště se rozprostřela dvě družstva, a ty se tam měla zasáhnout molitanovými míčky. To družstvo, které mělo dřív vybyté členy, prohrálo.

Třetí hra byla obdoba známé počítačové hry Packman. Do bludiště se umístilo pět tenisáků, tak aby nebyly ve slepých uličkách, ale v řadě. A k nim dva soupeři. Jeden z nich byl sběrač míčků. Ten se postavil k prvnímu míčku. A druhý hlídač, který se postavil na začátek bludiště a který se sběrače snažil chytnout, dokud nesebere všechny tenisáky. Pokud stačil sběrač všechny míčky vysbírat, aniž by ho hlídač chytil, vyhrál. V opačném případě zvítězil hlídač.

A konečně čtvrtá hra se jmenovala na vězně a hlídače. Pět vězňů obývalo každý nějakou chodbičku - celu. Vězni samozřejmě chtějí ze svého vězení utéci ven. V tom jim má zabránit hlídač tak, že jim dá babu. Vězeň, který dostal babu, už dál utíkat z vězení nesmí, protože je chycený. Pokud hlídač takto uhlídá všechny, vyhrál. Pokud by mu byť jeden z vězňů utekl ven, tak samozřejmě hlídač prohraje a vyhrají vězni.

Klukům se hry v bludišti nesmírně líbili. Protože však bylo horko, rozhodli se po těchto hrách všichni, že se půjdou vykoupat do rybníka, pardon do Velkého Sladkého jezera. A po něm jim Dred s Velkým Lišákem připraví další hry.

 

Odpolední míčové hry

 

Koupání bylo opět velice příjemné. To osvěžení po horkém dni už potřebovali všichni. A tak se ani vedoucí nemohli divit, že nikoho nemohli dostat z vody, když byla přichystána další hra.

 

„Ale aby to nikoho nemrzelo“, prohlásil Dred, „bude to hra s vodou!“ Přinesl láhve, které naplnil vodou z rybníka. Pak je od sebe postavil asi na pět metrů. A k nim připravil míč. „Tuto hru hrají proti sobe dva soupeři. Hází míčem, aby se trefili do soupeřovy láhve tak, aby spadla a pokud možno se z ní vylila část vody. Hráč, kterému soupeř zvrhne láhev, musí nejdřív pro míč. A teprve potom si může láhev postavit, aby mohl hrát. Ovšem, když míč při spadlé láhvi odletí hodně daleko, může hráč přiběhnout k soupeřovi poražené lahvi. A dokud se soupeř nevrátí, tak může pomoci láhvi se vylívat. Jakmile hráč se s míčem vrátí, už ji musí pustit. Vyhraje pak samozřejmě ten, kdo protihráčovi vylil celou láhev.“

Všem se hra opět líbila. Hlavně proto, že při ní mohli blbnout s vodou. Naštěstí se podařilo sehnat více lahví a více míčů, a tak si najednou mohlo zahrát více hráčů. Když si všichni dostatečně vyblbli s láhvemi a vodou, přišel s další hrou Velký Lišák. Využil toho, že jsou zde míče na házení. A pak na louku udělal velký kruh se stanovišti. Jedno stanoviště bylo větší. To byl „král“. Vedle něj byl „rádce“, hvězdář“, „kuchař“, „podkoní“, „lokaj“, a tak dále, až po úplného žebráka. Hráči po sobě hází míčem. Pokud ho soupeř chytí, může házet na někoho dalšího. Pokud míč nechytí, musí pro něj běžet. Mezitím však uvolní svojí značku, na kterou může postoupit ten, kdo stál na funkci pod ním. Nebo i ten, kdo tam stačí přeběhnout. Takto se každý snaží dostat co nejvýš, pokud možno až na krále. Jen občas Velký Lišák zavolal: „Převrat“. To se pak všichni museli rozběhnout k ohništi, oběhnout ho a zpět ke stanovištím. Ten kdo doběhl první, se mohl stát králem, druhý rádcem, hvězdářem, a tak dále. Klukům se hra opět velice líbila. A to hlavně proto, že mnozí z nich využívali známé hlášky z filmových pohádek. Například když někdo útočil na kuchaře, neopomněl říci „Tak a teď se podíváme, zda jsou dnes rohlíčky obzvláště vypečené“. Když hrál hvězdář, tak často řekl: „Dnešní konjunkce Marsu a Venuše, říká, že se má bát třeba samotný král“. Když se například někdo dostal na rádce, zazpíval Buriánovu píseň „A tak dále“. Hrálo se až do večeře. To se pak všechny tři tábory rozloučily a každý si to namířil do svých rodných lovišť. Tedy do svých táborů.

 

Jak nalézt Orla?

 

Byl večer po večeři. Ještě dříve, než si všichni šli sednout k táboráku, svolal Bugy kluky. „Dnes na večer mám pro vás úkol. Chci, abyste mi dnes na obloze dokázali nalézt souhvězdí.“

 

   „Co že?“ Vyhrkli kluci.

„Nebojte se“, odpověděl jim Bugy. Budete mít k tomu takovou pomůcku, kterou si ještě teď všichni vyrobíte. A můžete si ji pak z tábora i odvézt domů. Říká se tomu otáčivá mapka hvězdné oblohy.“

Pak dal Bugy každému čtvrtku s nakreslenými vystřihovánkami, nůžky, lepidlo, jehlu a malý šroubek s matičkou. Kluci si začali vystřihovat a jednotlivá kolečka skládat na sebe. Když byli kluci s mapkou hotovi, naučil je Bugy, jak se s ní pracuje. „Musíte si mapku nastavit tak, aby se vám tam překrýval měsíc, který právě je, s hodinou, která právě je. A pak se vám tam ukáže, jak vypadá hvězdná obloha.“

A tak kluci zkoušeli. Jak například vypadá obloha na Štědrý den o půlnoci. Nebo na Velký Pátek ráno. A také jak vypadá teď v létě. Když to všichni uměli, konečně se posadili k táboráku. Oheň se zapálil a Bugy opět zahrál několik trampských písní. Když se dostatečně setmělo, začali kluci podle mapky zkoumat první rozsvícené hvězdy.

„Jé já vidím Vegu!“ Ozval se Rajče. „Je tam přímo někde nad námi. Má být v souhvězdí“ Lyry.“

„A kousek za ní je Deneb z Labutě“, vykřikl Honzík.

„Správně“, pochválil je Bugy. To, co jste našli, je tzv. „Letní trojúhelník“. Třetí hvězdou je Altair, který se nalézá v souhvězdí Orla. Uvidíte ho támhle jižněji nad lesem.“ A kluci se podívali. A skutečně uviděli, že ty tři hvězdy dělají nádherný trojúhelník.

A pak se ozval Pavlík: „Jenomže támhle víc na západě je ještě jedna jasná hvězda!“

„Ano, to je Arkturus“, odpověděl mu Bugy. „Ten nepatří do letního trojúhelníku, ale do jarního. Společně se Spicou v Panně a Regulusem ve Lvu.“

Byla to nádhera. Postupně se stmívalo a kluci podle své mapky odkrývali jedno souhvězdí za druhým. Kromě těch, které už našli, si také všimli i Herkula, Delfína, Pegase a samozřejmě i Velkého a Malého vozu s Kasiopeou. Až se ještě víc setmělo, tak navíc nad nimi zářil i nádherný pás Mléčné dráhy.

„Tak kluci,“ začal filozofovat Třináctka. „To je taková nádhera. Ale co by mne nejvíc zajímalo, je to, zda tam nahoře je také někdo takový jako my. A zda také přemýšlí  tom, zda u té vzdálené hvězdy, které se tady říká Slunce, je také někdo takový jako on.“

„Máš Třináctko zajímavé myšlenky.“ Odpověděl jim Bugy. A s tím všechny kluky už poslal do stanů a do spacáků. Vždyť zítra na ně čeká snad nejtěžší den z celého tábora. Boj o poklad s nepřáteli.      

 

Jako kobylky

 

Nastalo další ráno na letním táboře v Čeksasu. Možná, že vůbec to nejdůležitější. Dnes by se totiž měla odehrát bitva o indiánský poklad. Co, když ho ale získají ti jejich nepřátelé?

 

Ti, kteří místo na klasické tábory do přírody jezdí na takové ty tábory, kde se spí v chatičkách a jí se v obrovské jídelně. Ti kteří se ani na chvilku neobejdou bez připojení k internetu. Ti, kde je dětí takové množství, že se tam mezi sebou všichni ani navzájem moc neznají. Byla by to hrozná představa nejen pro naše kluky, ale i pro Algoniky, New Old City. Že by poklad měli vybojovat ti, kteří si na táborníky vlastně jen hrají a skutečnou divočinu a táborovou romantiku znají v tom lepším případě už jen z dálky nebo v horším jen z internetových stránek.    

A tak se kluci po snídani netrpělivě dívali do všech stran, zda už se náhodou nic neděje. Zatím však stále nic. Až asi po deváté hodině přiběhl Mirek celý udýchaný. „Pánové, už je to tady! Talířníci přepadli tábor nevidomých! Je jich tam asi sto!“

„Co že?“ Zahudroval Bugy. „Oni bojují takhle? Nejdřív přepadnou ty nejslabší. Až je budou mít všechny vyřízené, půjdou na nás! A pak na Algoniky a nakonec na New Old City. Takhle se chovají kobylky nebo mimozemšťané z filmu Den nezávislosti.“

„Ale co teď?“ ptal se jeden kluk přes druhého.

„Vím“, odpověděl Bugy. „Rozdělíme se na tři skupiny. Lukášova skupina ihned půjde k Algonikům oznámit, co se děje. To samé Danova skupina. Ta ale půjde do New Old City. Nezapomeňte si sebou vzít pušky na molitanové míčky. A my ostatní půjdeme pomoci tam do protějšího tábora.“

Jak se dohodli, tak také udělali. Jedna osmičlenná skupina ihned odešla se zprávou k Algonikům a druhá k banditům. Bugy a devět kluků si to bez odkladu namířili na protější břeh Velkého sladkého jezera. Šli opatrně křovím, aby je nebylo vidět. A až byli na druhé straně rybníka, u tábora nevidomých, vyběhla první pětka s Míšou, Hlavičkou, Vojtou, Čumbrkem  a Inkou  najednou z lesa. Talířníci však nebyli nijak westernově oblečeni, a tak, když je naši kluci uviděli, měli naprostý přehled, kdo je kdo. Začali do nich pálit míčky o sto šest. A skutečně pět talířníků zasáhli, než byli i oni od nich zasaženi.

„Tak, takhle to asi nepůjde“. Řekl Bugy. „Chce to udělat tu fintu jako předevčírem. Dojdeme ke Slávkovi, zda by nám zas mohl půjčit ta tandemová kola. A uvidíte, kolik jich padne.“

A tak se druhá pětka v čele s Bugym doplazila ke Slávkovu stanu. Pozdravili ho. A Slávek bez svého kolečka se životem je informoval, co se tu dělo.

„Ahoj, přepadli nás krátce po snídani. Naše děti byly už samozřejmě hned zasažení. Ale naši vedoucí jich už naštěstí pobyli deset. Ještě tři jsou naživu a oni se je teď snaží najít“

„Tak to chválíme“. Odpověděl Bugy.

„Ale vaše kluky také musím pochválit.“, odvětil mu Slávek. „Ti každí zasáhli po jednom. Takže talířníci už přišli o patnáct životů.“

„Výborně!“ poznamenal Bugy. Ale zkusíme zasáhnout další. Půjči nám prosím opět Vaše tandemová kola, tak jako předevčírem.“

 

 

Hijé koníčci!

 

Podaří se klukům ta samá finta jako při poslední bitvě s bandity? Budou mít opět tandemová kola úspěch i při této další čeksaké bitvě?

 

Slávek měl kola u sebe, a tak nebyl problém na ně hned nasednout. Na jedno si sedl Jirka se Třináctkou, na druhé Mirek s Puerym. A na třetí, to Slávkovo obyčejné, si sedl samotný Bugy. A vyrazili do bitevního pole. Řidiči, představující koně, řídili a jezdci pálili. Nejtěžší to měl Bugy, který musel všechno dělat nějak dohromady. I přesto se mu podařilo zasáhnout alespoň tři talířníky, dokud i on nedostal míčkem. Klukům na tandemových jízdních kolech, tedy pardon na koních, se vedlo podobně. Každý skolil po třech dalších talířnících.

Mrtvoly už se zapojit nemohly. Naštěstí ani jeden z koní zasažený nebyl. A tak kluci rychle sesedli z kol a stali se z nich opět běžící bojovníci. A opět začali talířníci přicházet o životy. Jednak Jirka. Ten se trefil jednou. A Mirek dokonce dvakrát. Tak, jestli Bugy dobře počítal, v tuto chvíli bylo zasaženo už 27 talířníků. No jo, ale oni pořád mají k dispozici necelou tří čtvrtinu svých bojovníků. Když talířníci všechny pobili, slova se ujal takový vysoký štíhlejší muž a ten pravil: „No ne! Oni se slepými dětmi jedou na takovýhle tábor! To snad není pravda. Příště jeďte k nám, k Sedmi Talířům. Tam máte pohodlné chatičky, teplou vodu a v budově prostornou jídelnu.“

Na to Bugy pošeptal klukům. „Tak tohle je ten Hlavní talířník. Tady ho máte ve své plné kráse.“

Tuto část bitvy talířníci sice vyhráli. Ale ještě se nedostali do křížku ani s Algoniky ani s bandity. Ti by tu snad měli být každou chvíli.“

A Velký talířník ve své řeči pokračoval dál: „Tohle je zatím jen jeden tábor. Ale ještě by tu někde měly být tři další. Uvidíte, moji zlatí, že tam dopadnou stejně, jako tito. A pak bude poklad náš.“ Potom dal Hlavní talířník rozkaz k odchodu na druhou stranu Velkého sladkého jezera a k útoku na další tábor. Ten našich malých kovbojů.

„Tak to jsem zvědavý, koho v našem táboře najdou. Ale my se tam musíme i přesto vrátit, abychom uhlídali náš majetek.“ Prohlásil Bugy. A na závěr si stačil ještě od Slávka půjčit všechna jejich tandemová kola. Každý z kluků popadl jedno. Budou je ještě potřebovat.

V tom si toho Míša všiml. Že ze strání si to hasili Algonikové. Společně s Lukášovou skupinou by jich mělo být kolem čtyřiceti. Jak to dál asi dopadne?

 

Indiáni útočí

 

První bitvu sice vyhrál tábor talířníků. Ale všem dnům ještě není konec. Jak asi dopadnou další bitvy v boji o indiánský poklad?

 

Algonikové a spolu s nimi i kluci pod vedením Lukáše, si to hasili z nedalekého svahu k Velkému sladkému jezeru. „Hurá na ně!“ „My je dostaneme!“ A další povzbuzující pokřiky se linuly z úst indiánů. Vpadli do tábora kovbojů. Ti, co mohli, popadli tandemová kola a všichni se vší vervou pustili do boje proti talířníkům jako jezdci na koních. Molitanové míčky létaly z čechsaských pušek jeden vedle druhého. Někdy se někdo trefil, někdy ne. Bitva to byla pořádná. Ale čtyřicet Algoniků společně s kovboji proti téměř dvojnásobků talířníků? Bylo to přeci jen neúměrné. Jenomže Algonikové měli tu výhodu, že byli natrénovaní z předchozích bitev. A tak jim zásahy šly přeci jen o něco lépe než talířníkům. Ale přesila je hold přesila. Na jedné straně byli zasaženi všichni Algonikové i kovbojové, kteří pro ně šli. Na druhé straně bylo zasaženo 42 talířníků. Takže přes třicet talířníků stále ještě takzvaně žilo.

„Tak to tedy máme smůlu.“ Prohlásil Velký Lišák. „asi jsme prohráli“.

Bugy mu však odpověděl: „Prohráli jsme zatím jen bitvu. Ne však válku!

„Jak to myslí můj bílý bratr?“

„Jednoduše. Ještě by měli být na cestě banditi z New Old City.“

„Tak to je výborná zpráva!“, řekl náčelník. „Ale kde jsou?“

Ano, každou chvíli by tu měli být. Poslal jsem k nim posly.“

Mezi tím se opět narovnal Hlavní talířník a všem svým svěřencům prohlásil: „Vážení spolubojovníci z našeho tábora u Sedmi Talířů, vyhráli jsme další bitvu. Dnes už druhou. Pokud to tak půjde dál, indiánský poklad bude náš. Jen ať vidí tito venkovani, kdo že má lepší tábor! U nás máme dokonce i wifinu a spíme v pořádných postelích. Ale tady? To se spí jen na takových dřevěných podlážkách!“

Po těchto slovech přišel k Bugymu Vojta a potichu mu řekl: „Já jsem vloni byl na takovém chatičkovém táboře, kde se spalo v postelích. Ale kdo ví, kdo tam spal přede mnou, protože jsem si odtamtud přivezl vši. Není nad spaní ve vlastních spacácích. Tam to tolik nehrozí.“ Bugy s ním samozřejmě souhlasil. Ale jak dopadne konec této bitvy? Je na bandity z New Old City vůbec spolehnutí?

To se dozvíme zase příště.

 

Konečná bitva o indiánský poklad

 

Talířníci bohužel vyhráli i další bitvu. Ale zbývá jich už jen přes třicet. Která strana vyhraje boj o indiánský poklad? Vždyť by ještě měli být v záloze banditi. A dorazí vůbec? Tak jak to nakonec dopade? 

 

Bugy i Velký Lišák čekali, jestli se ti banditi někde objeví. Mezi tím se tu v táboře chvástal Hlavní talířník k dalšímu vítěznému tažení: „Tak je tu ještě někdo živý? Jen ať ten poklad už dobojujeme!“

Bugy i Velký Lišák se rozhlíželi, kde je kdo. V tom to ale přišlo. Ze všech stran z lesa se vynořili banditi, kterých bylo asi padesát. A spolu s nimi ještě Danova skupina. A opět začalo všechno znova. Míčky létaly. Tu se trefily, tu nikoliv. Tentokrát však byla převaha na straně banditů. To snad už musí dobře dopadnout. A také, že ano. Zbylí talířníci byli všichni zasaženi. Deset banditů a spolu s nimi i Dan bitvu přežili. A úplně na závěr si Dred vychutnal samotného Hlavního talířníka. A spolu s ním další tři přeživší, a to včetně Dana, na něj namířili své míčky nabité pušky. A Dred řekl: „A teď přiznej, že jste prohráli.“

„Ano, prohráli jsme. Ale vždyť je to jen hra.“

„Ano, je to hra“, pověděl mu i Bugy. „Ale ty ses tady celou dobu chvástal tím, jak je tvůj tábor lepší, než ty naše v přírodě. Kdybys to bral normálně, budeme to tak brát i my.“

A Dred dodal: „Tak co? Uznáš, že naše tábory jsou lepší než ten tvůj? To my jsme, na rozdíl od vás, celý den v přírodě. Jsme tak všichni zocelenější a žádná wifina nám na rozdíl od vás neschází. A tak uznáš, že jsme lepší?“

Hlavní talířník pak jen pokynul všem jeho spolutáborníkům a s ostudou a bez pokladu odešel zpět do svého chatičkového tábora.

„Výborně“, ozvalo se za ostatními. Ti se otočili. A tam stál kovboj Bill a indián Malý Kachina. „Je dobře, že jste se uměli všichni spojit proti nepřátelům. Víte, co jednou řekl jistý muž jménem Ronald Reagan, jenž kdysi dělal bílého otce z Washingtonu? Řekl: „Příležitostně se ptám, jak rychle by zmizely naše celosvětové rozdíly, kdybychom stáli proti mimozemské hrozbě.“ Vy jste se dokázali spojit proti cizí hrozbě. Dokázali jste, že to jde. Škoda jen, že to neumí celé naše lidstvo jako takové. Můžete mu být vzorem. Proto jste poklad vybojovali. Zítra si pro něj můžete dojít společně do jeskyně.“                  

 

      

Lanová lávka

 

Nedílnou součástí Bugyho táborů jsou i nejrůznější lanové aktivity. A tak  i teď kluky vytáhl po obědě do lesa, a tam mezi dva stromy natáhl dvě lana. Jedno nahoře a druhé dole.

 

Úkol znít přejít to bez spadnutí. Tohle všem klukům náhodou šlo. Nohama chodili po spodním laně a rukama se přidržovali lana horního. Když si to všichni vyzkoušeli, vyzval Bugy kluky, aby si to teď dali na čas. Opět bez problému. Tuto soutěž vyhrál Bořík, druhý byl Inka a třetí Vlčák.

Ale když ji skončili, rozvázal Bugy horní lano a přivázal ho tam znova. Ale nikoliv napnuté. Teď bylo prověšené a tvořilo oblouk do polovičky výšky k druhému lanu. „Tak kluci. A zkuste to překonat teď!“ Poručil jim vedoucí.

Kluci to tedy zkoušeli. Ale nikomu se to překonat nepovedlo. Lano nebylo napnuté, a tak kluci, vždy když došli do třetiny, tak se prohoupli a za chvíli už spadli na zem.

„Tak kluci!“, zavolal Bugy. „Takhle to asi nepůjde, co?“

„A jak to tedy máme překonat?“ cvrlikal jeden vedle druhého.

A tak Bugy začal vykládat: „Když jste šli předchozí lávku, tak vám to problémy nedělalo. Proč? Protože horní lano jste měli napnuté. Řekněte mi, proč se právě tím napnutým lanem neinspirovat i v této disciplíně?“ Bugy si pak vlezl na začátek lana a rukama si začal horní lano napínat a zbylé lano, aby nebylo nijak významné, jen dvojitě vedlo dolů. Při každém dalším kroku přeručkoval lano a znova natáhl. A takhle bez problému přešel na druhou stranu. Ale nejen na druhou stranu. On to tak vzal i nazpět. Kluci při tom koukali, jak, že to dělá. Za chvíli je to totiž bude čekat také. A když nastal čas, opět se seřadili do fronty a zkoušeli tuto překážku přeručkovat právě tímto způsobem. No první kolo zrovna nedopadlo nejlépe. Klukům se motaly ruce, a tak jim Bugy vydatně pomáhal. Při druhém kole to už někomu alespoň trochu šlo. A při třetím kole už to docela šlo většině kluků.

Když skončili tuto disciplínu, Bugy prohlásil: „Kluci, tohle byla jen příprava na to, co vás bude čekat za chvíli.“ Pak rozvázal lana a vydali se směrem ke Zlaté hradbě.

 

  

 

Horolezecké začátky

 

Když mladší táborníci přišli pod Zlatou hradbu, čekali tam na ně už straší kluci. Ti měli u sebe další lana, sedáky, expresky a karabiny. A nad všemi se tyčila asi sedmimetrová cvičná skalní stěna.

 

Kluci se podívali na skálu. Nějací horolezci už tam někdy dřív zabudovali horolezecká oka. A jejich zdolání teď čeká i na naše malé kovboje. Čumbrk, který byl už zběhlý v lezení na stěny, si vzal na sebe sedák. „Podívejte se, obléká se obdobně jako trenýrky. Velké oko musí dopředu a pak utáhnete všechny řemínky. A hlavně ten kolem pasu.“

Když to měl vše udělané, vzal si jeden konec lana. „Kluci“, řekl. Teď se musíte navázat na lano. A jak? Osmičkou. Osmička se váže podobně jako obyčejné očko. Jenom musíte provaz vést kolem smyčky ještě o půl závitu dál a protáhneme jí až druhou stranou. Když ji máte udělanou, navážete se na sedák tak, že konec lana protáhnete takhle okem sedáku a jako omalovánky znovu ještě jednou objedete lanem osmičku. Tak a toto je dvojitá osmička.“

Druhý sedák si na sebe vzal Lukáš, který si dal do oka sedáku karabinu a zvláštní věcičku zvanou „kyblík“. Tím teď bude Čumbrka jistit. Čumbrk se připravil, zkontroloval, zda má na postraním oku sedáku zavěšeny i všechny čtyři expresky a začal lézt. Vylezl k prvnímu oku a do něj zacvakl horní karabinou expresku. Do spodní karabiny expresky pak upnul lano, na kterém visel. Lukáš ho mezitím jistil a radil. Za chvíli Čumbrk dolezl ke druhému oku, kde udělal totéž. Věc se pak opakovala i u třetího a u čtvrtého oka.  Nahoře pak totéž udělal s karabinou. A pak slezl dolu a přitom lano vycvakal z expresek. Tedy kromě té horní karabiny, kterou bylo protažené lano.

„Vzpomenete si kluci, když jste předevčírem na Zlaté hradbě, jak jste snili, že byste si rádi zalezli na skály?  Tady máte možnost!.“ Vyzval všechny Bugy.

Mnohým klukům se při představě, co je to teď vlastně čeká, nejprve rozklepaly nohy. Ale první odvážlivci se už začali oblékat do sedáků. Čumbrk s Lukášem je jistili. Tentokrát si už ale nemuseli hrát na stěně s expreskami, protože lano tam již bylo připraveno. A tak obyčejně lezli nahoru. Ovšem největší zážitek bylo slaňování dolů. Když to dokázali první Inka s Boříkem, pustili se do lezení i ostatní. Sice ne každý vylezl až nahoru. Například Puery to zvládl jen do tří čtvrtiny. Ale i tak to byl pro všechny velký zážitek a hlavně nová zkušenost. Teď už si můžou říkat horolezci. Když to všichni zkusili, starší kluci uklidili lana i všechny lezecké pomůcky a společně se vydali do tábora na večeři.        

 

 

Co víte o skautech?

 

A nastal další večer a s ním další táborák. Bugy se rozhodl, že klukům teď něco poví o historii skautů. A není to historie žádná nezajímavá. A tak kluci poslouchali.

 

„Kluci, my si tu hrajeme v přírodě. Dnes jsme například vyhráli bitvu o poklad. Ale víte vůbec, jak a kdy to všechno začalo? Bylo to na začátku 20. století. Tehdy se objevili dva moudří pánové. Tím prvním byl Angličan Robert Baden-Powell. Byl to původně voják anglické armády. Ale pak své zkušenosti zúročil tím, že založil pro kluky skautské hnutí. Vložil do něj jednak smysl pro řád a nutnost služby. Tedy bližním, obci, vlasti, lidstvu, církvi. A také komplexní výchovu tělesnou, duševní, sociální, mravní a duchovní. Druhým mužem byl Američan Ernest Thompson Seton. Ten zas kladl důraz na duchovní základ, krásu ve všech projevech přírody a lidských výtvorů, soulad života s přírodou, tvořivost s bohatým využíváním symbolů, tajemna, umění a soudržnost. Jako je například indiánská symbolika a indiánský způsobu života. A proto nás Algonikové pochválili za to, že jsem jim o Setonovi pověděl. A když se propojily tyto dva přístupy, vznikl z toho skauting. U nás pak skauting založil Antonín Benjamín Svojsík, o jehož táboře jsem vám povídal předevčírem. Ale teď si představte, že i přes značně vysoký počet členů byla u nás činnost Junáka třikrát seshora zastavena! Poprvé za nacistické okupace v roce 1939, pak po nástupu komunismu k moci v roce 1948 a do třetice v době normalizace po roce 1969. Totalitním vládám se myšlenky skautingu nikdy moc nelíbily. V roce 1989, po pádu komunistické diktatury, byla její činnost opět obnovena a v současné době má kolem 50 tisíc členů všech věkových kategorií. Doufejme jen, že žádné čtvrté pozastavení činnosti už nikdy nenastane. Posláním Junáka je působit na své členy a vést je k duchovní, mravní a tělesné zdatnosti, vlastenectví a zároveň k bratrství mezi národy. Prostředkem je činnost zaměřená na turistiku, pobyt v přírodě, která je též vychovává k praktickým dovednostem a kamarádství. A myslím, že totéž je poslání i naše. I když nejsme vyloženě členové této organizace.“

Kluci ho poslouchali. Pak si ještě zazpívali několik písniček. A nakonec je Bugy poslal do spacáků. Vždyť zítra na ně čeká hledání indiánského pokladu.

 

 Legenda o Orowisovi

 

Klukům v táboře v Údolí tichých stínů nastalo předposlední čeksaské ráno. Na dnešek se velice těší, protože půjdou hledat vyhraný indiánský poklad.

 

 

A tak, po rozcvičce, nastalo opět tradiční soutěžení, kdo si zabere lepší místo na čištění zubů. Poté úklid a příprava snídaně. Velcí kluci ještě nadělali nějaké dříví. Algonikové, banditi z New Old City i tábor nevidomých mají přijít každou chvíli. Tak, aby si neudělali ostudu, že ho mají málo. Tom s Rajčetem již vyhlíželi, kdy pak jejich hosté budou přicházet. Bugy jim však přikázal, že než je vyhlížet, udělají lepší, když si půjdou uklidit do týpíčka.  A tak poslechli a šli.

„Tak kde ti jejich přátelé jsou?“ ptal se jeden přes druhého. A Bugy je utěšoval, že určitě přijdou.

A nepletl se. Za chvíli tu před branou stálo třicet indiánů. A v jejich čele Velký Lišák.

„Můžeme dál?“ zeptal se.

„No, už na vás čekáme!“ volal na něj Dan. A za nedlouho přišly i ostatní tábory.

A Bugy k nim přišel, přivítal je a posadil je kolem ohniště. A svoje kluky tam vyhnal také. A hle, kdo další mezitím přišel? Indián Malý Kachina a kovboj Bill.„Tak se všichni v tichosti posaďte,“ řekl Bugy. A indián Malý Kachina s kovbojem Billem  začali vyprávět:

 

„Před dávnými a dávnými časy, kdy jejich indiánský kmen přišel do lovišť Čeksasu, měl velice málo znalostí o všem, co potřebuje k přežití. Tady však byla bohatá loviště na zvěř. A tak se tu kmen usadil a od té doby tu žije dodnes. Jednoho dne se však malý indiánský chlapec Makaku se setkal s něčím zvláštním. Zrovna byl na stopě několika králíků, které chtěl sám ulovit a pak přinést ukázat svému kmenu na ukázku, že už je dobrý lovec. Avšak najednou před něj spadlo obří zlaté vejce. A zněj se vylíhl bůh, kterého Makaku z legend svého kmene ještě neznal. Bůh se mu představil jako Orowis. A ten ho poprosil, aby ho zavedl ke svému kmenu. Nemůže se teď prý vrátit zpět. Makaku se nejdřív bál. Ale nakonec ho poslechl a zavedl k radě starších. Orowis předstoupil před náčelníka. A v tu chvíli se do něj zamilovala náčelníkova dcera Mikaši. Orowis pak žil mezi indiány ještě hodně dlouho. S Mikaši měl dokonce malou indiánskou holčičku Oroši, kterou společně s Makaku učil spoustu dovedností. Učil ji i ostatní z kmene, jak se vyznat v přírodě a na obloze. Naučil je písmu, stopaření a mnoho dalšímu. Později se i Makaku a Oroši do sebe zamilovali a stali se zněj muž a žena. A z Makaku se tak stal navíc i náčelník kmene. Jednoho dne však už dospělý Makaku byl s Orowisem na lovu bizona, když v tom z oblohy spadlo další zlaté vejce. Z něj se vylíhl stejný bůh jako Orowis. A ten sdělil mladému Makaku, že Orowis se musí vrátit zpět do své země v souhvězdí Labutě. A tak se s ním jeho přítel rozloučil a se svým dvojníkem si vlezl do onoho vejce. A dříve, než odletěli zpět, sdělil mladému indiánskému náčelníkovi velké tajemství. Prý v jedné jeskyni v horách ukryl zbytky svého původního zlatého vejce. Pokud ho jeho kmen nalezne stane se jedním z nejbohatších indiánských kmenů v celém širém okolí. To, kde se nachází, určují prý zvláštní znaky, které tam zanechal. Makaku i Oroši se pak dlouho snažili tu skořápku Orowisova vejce nalézt, ale pokaždé neúspěšně. O to samé se snažili i jejich potomci, též velcí náčelníci. Avšak vedli si obdobně. Tak snad až dnes by snad společnými silami rudých a bílých mohlo podařit to , co se jejím předkům ne a ne podařit.“

 

 

Začátek cesty k pokladu

 

Malý Kachina a kovboj Bill dovyprávěli legendu o Orowisovi. A kluci se jeden přes druhého dívali na sebe a breptali jeden přes druhého: „My půjdeme hledat Orowisův poklad. To bude něco!“

 

„Ano půjdete“ odpověděl jim Bugy. Vytvoříte skupinky po šesti. A pak se po vytyčené trase budete snažit dorazit až k jeskyni s pokladem. Cestou se budete řídit šiframi, které potkáte. A přitom budete plnit i nějaké úkoly. Nezapomeňte si s sebou vzít i baterky. Nejlépe čelovky. Protože jistě víte, že v jeskyni jiné světlo mít nebudete.“

Kluci se začali radit, s kým kdo půjde. Algonikové, ti už předem věděli, s kým půjdou. Měli své družiny, ve kterých jako skauti celý rok pracují.

„Půjdete podle týpek. A každý si k sobě vezme někoho ze starších, kteří vás budou vést.“ Vydal rozkaz Bugy. „Akorát Dan, který je z vás nejstarší, ten se k vám nepřidá, ale pomůže nám s organizací hry.“

Dan se nyní zvedl od ohně. Velký Lišák mu cosi řekl. A on se vydal někam do lesa. Kam? To z kluků nikdo nevěděl. A za nedlouho zvolal Bugy ke startu první šestičlennou hlídku

Bylo rozhodnuto, že střídavě bude startovat jedna hlídka Algoniků, jedna hlídka kovbojů, jedna hlídka banditů a jedna hlídka nevidomých. Ti, aby byla šestka zachována, budou chodit po třech, protože každý bude míst s sebou svého pomocníka. Takže když odešli první, připravili si Tom, Krokodýl, Péťa, Bořík, Lukáš a Jirka. Čekání to bylo dlouhé. A tak si ho mnozí krátili hrou šachy a jinými deskovými hrami. Deset minut a potom přišli na řadu zase skauti, banditi nevidomí. A pak se připravili Rajče, Martin, Domča a Honzík doprovázení Kájou a Mirkem. A protože potom šly zas hlídky ostatních, nebáli se rozehrát další partii šachu. To už přišli na řadu Vojta,  Matěj,  Hlavička, Inka a Pavlík se Sovou. I přesto, že Vojta si vzpomněl, že si nevzal s sebou čelovku, tak se chvíli před startem pro ni vrátil to týpka. A pak  si ji nasadil na hlavu. Jen tak, že stihli start. A opět čekání, než odejdou ostatní. A pak už přišla řada na Míšu, Pueryho, Vlčáka a Třináctku, Čumbrka a Zdendu. Kluci vyšli ze startu v přesně předepsaný čas. A libovali si, že nejsou úplně poslední, neboť za nimi jde ještě jedna indiánská skupina a banditi.

Hned na prvním stromě za táborem vysel první vzkaz: „PRVNÍ ZPRÁVU HLEDEJTE V TÁBOŘE NEVIDOMÝCH“

„Jasně!“ řekl Zdenda a pokračovalo se. V táboře nevidomých visela hned na prvním podsaďáku nějaká zašifrovaná zpráva.

„Co to je? Vykřikl Třináctka, není to to jejich Braillovo písmo?“

„Je!“, odpověděl kdosi vedle nich. Otočili se a byl tam Slávek.

„A to musíme vyluštit?“ zeptal se Puery.

„A vy to jako neumíte?“

„Ne, neumíme“ ozvalo se jednohlasně

„Vždyť my to tady zvládáme levou zadní. Ale jestli chcete pomůcku, musíte tu zazpívat nějakou písničku o pokladu.“

„O pokladu?“ zeptal se Třináctka. A protože jak vzpomínal, tak si na žádnou nevzpomněl.

„A může být i vymyšlená?“ zeptal se Míša.“

„Klidně. Tím lepší“, odpověděl Slávek.

A Míša začal:

„Tam ve skále,

tam je ukryt poklad.

Stará báje,

ta je o tom doklad.

Je tam samé zlato

a vypadá to na to,

že ho půjdem spolu vykopat.“

„No výborně“ Pochválil ho Slávek. A podal jim papír s šifrovacím klíčem pro Braillovo písmo. A pak šel čekat na další hlídky. Kluci mezi tím luštili a snažili se v té změti teček vyznat. Nakonec se jim to povedlo. A ve výsledku tam stálo: „POKRAČUJTE K MALÉ VYHLÍDCE. A TAM SE DOZVÍTE DALŠÍ“

 

 

Zdolání skalního převisu

 

Kluci se dozvěděli, že při své cestě za pokladem mají pokračovat na Malou vyhlídku. Tam se prý dozví další. Jak se asi jejich dobrodružství bude vyvíjet dál?

 

Kluci šli šplhat do kopce. Tam, odkud tehdy pozorovali jejich tábor. Mezi tím se Třináctka zeptal: „Teda, jak se ti, Míšo, podařilo tak rychle vymyslet tu písničku?“

„A víš, že ani nevím? Prostě to najednou přišlo samo.“

Kluci se pomalu dostávali k Malé vyhlídce. A tam celí napjatí čekali, co bude dál. U Malé vyhlídky však byla pouze šipka z větví ukazující doleva. Tak se po ní vydali. Šli, šli a za chvíli narazili na jednoho ze starších Algoniků, na Rudého Vlka.

„Tak mládeži. A teď vás čeká něco, na co asi do smrti nezapomenete.“

Indián ukázal klukům věc s řemínky a přezkami. „Tomu se říká horolezecký sedák. Pomocí něho vylezete tuhletu stěnu. Jinak se prostě k pokladu nedostanete.“

„Vždyť to známe! To jsme zkoušeli předevčírem!“ oznámili Rudýmu Vlkovi kluci. Stěna to nebyla zrovna vysoká. Ale na rozdíl od té včerejší měřila o něco víc. Asi něco kolem desíti metrů. Ale i tak z toho šla docela husí kůže.

„Tak, kdo půjde první?“

Tak, to zkusím já!“ odpověděl Zdenda

„Správně! Nejstarším příkladem.“

Zdenda si obléknul sedák. A za pomocí uzlu osmičky se napojil na lano a začal lézt. Rudý Vlk ho jistil.

„Takhle se to dělá,“ pochválil ho indián. A Zdenda byl během chvíle nahoře. A už se vyzouval se sedáku, který poslal dolu.

„Tak, kdo půjde další? Třeba ty. Jak se jmenuješ?

„Třináctka.“ Odpověděl popravdě.

„Tak, Třináctka. A jsi pověrčivej?“

„No trošku.“

„A že ses tak pojmenoval. Pozor, abys nespadnul. To už se prý stalo mnoha horolezcům. Že byli třináctí na laně a pak spadli.“

„No mě se to číslo prostě líbí!“

„Prostě se mu líbí! Já tě jen tak strašil.“ odpověděl indián. „A umíš uvázat i uzel třináctku?

„A to taky existuje?“

„Ne, opět dělám si srandu. Ale uzel osmičku snad umíš, ne?“

„No učili jsme seto zrovna včera“

„No tak ukaž!“

A Třináctka začal vázat. A docela se mu to povedlo. Indián ho pochválil a během chvíle už chlapec visel na laně.

„Tak lez!“ Povzbuzovali ho ostatní. A věřte nebo ne, Třináctka tu skálu vylezl. A po něm ho následoval Puery, Vlčák, Míša a poslední Čumbrk.

„A teď jděte pořád rovně kolem skály!“ volal na ně Rudý vlk.

Kluci šli a už se nemohli dočkat, až přijdou k tomu pokladu. Vtom se zastavil Vlčák a otočil se k Míšovi. „Hele mě něco napadlo. Druhá sloka k té tvé písničce.“

„Tak ukaž:“ 

Tam v jeskyni,

tam je prý bonanza.

Když jí najdem,

tak to bude senza.

Už ho možná vidím

Sebe neošidím,

Protože  se chci bohatým stát.

 

 

Trable s morseovkou

 

Našim klukům se podařilo zdolat skálu. Ale tady nahoře je čeká další nástraha, vyluštění zprávy v morseovce.

 

 

„No to by šlo! Skálu jsme pokořili.“ odpověděl Míša. A všichni pokračovali po cestičce. Za chvíli došli k jedné skalní věži. Tam se nacházel další vzkaz.

„Vždyť je to v morseovce!“ vykřikl Puery.

„A ty jako neznáš morseovku?“ Divil se Zdenda.

„No trochu.“ Odpověděl.

Dobře. Ukázal mu papír a Puery se na něj podíval.

„Tak tečka, čárka, to je A. Tečka je E, dvě tečky I, tři čárky O tři tečky S, dvě čárky M a jedna čárka T. To je všechno co si pamatuju.“

„No moc toho zrovna není.“ Řekl Čumbrk a sám si vzal papír:

 

-…/./--../-/.//.-//--../.-//…-/./.-../-.-/---/..-//-…/---/.-./---/…-/../-.-./..//…/.//-.././.---/-/.//-../---/.--./.-./.-/…-/.-///

 

„Be-zte-a-za-ve-lkou-boro-vici-se-dejte-do-prava“

Tak dobře, takhle se to luští. A pokračujeme,“ zavelel Zdenda. A šlo se.

„Velká borovice, tu vidím táhmle.“ Ukázal do dálky Čumbrk. Všichni šli a byli zvědaví, co jim přinese další cesta. Došli až k borovici a tam se podívali nahoru. Do prudkého kopce tam vedla pěšina. A tam nahoře, tam byla vidět jeskyně!

To je ono! Vykřikl Třináctka a i on se dal do radostí do zpěvu

Tady ve vnitř

je hromada zlata.

Nikde nejsou

ani žádný vrata.

Zlato už tu cítím,

tak se na něj řítím,

o tom se mi mohlo vždy jen zdát!

  „Kluci opatrně!“ zavolal na něj někdo ze shora. Když se pozorně podívali, byl to Dan, který jim už radil, aby si nandali čelovky nebo rozsvítili baterky.

Hrdinové Čeksasu – Zlaté překvapení

 

Kluci konečně dorazili k jeskyni. Jestli pak tam najdou ten Orowisův zlatý poklad? Klukům nedočkavostí už tloukla srdce.

 

Teď budou moci vejít do té Temné jeskyně, jak se jí říká, a vyhledat si svojí truhlu s pokladem. Ostatní skupiny si již svojí odměnu odnesly. A teď je řada na nich. A tak vešli do jeskyně a nestačili se divit, kolik měla uliček a slepých ramen.

A Dan, který hlídal poklad, jim radil: „No máte to těžší, že jdete až jedni z posledních. Ale pokud ji najdete, je vaše.“

„Kluci rychle začali prohledávat jeskyni. V první odbočce nebylo nic. Že by v druhé? Tam také nic. Vlčák prozkoumal další chodbu, která odbočovala doleva. A tam, jak by smet. Chodba se najednou poněkud otočila doprava a tam to bylo. Menší balíček.

„Máme to“, vykřikl Puery, až vyplašil jednoho netopýra.

„Hezky!“ zavolal na ně Dan. A poradil, ať teď jdou zpět od jeskyně pořád tou pravou cestičkou dolů, co vede za křovím. A tam, že ještě něco uvidí uvidí.

Kluci šli nadšení, že nalezli poklad. A Puery byl tak nedočkavý, že už ho rozbalil. Když spatřil jeho obsah, tak právě vymyslel čtvrtou sloku jejich písničky:

Na můj osud

zasvítilo slunce.

Už  je to mé,

už to držím v ruce.

Je to však bezcenné,

celé pozlacené,

to se dá jen na výstavu dát

„Ukaž?“ zeptal se Třináctka, „no zas tak bezcenné to není. Aspoň se to dá sníst.“ A začal rozdělovat čokoládové medaile, penízky, fidorky a sušenky. Všechno samozřejmě ve zlatých či okrových obalech. A samozřejmě, že se do toho všichni hned pustili.

Ale v tom na ně zpoza skály Dan opět zavolal „Ale kluci, to není všechno! Jděte tam dolů, jak jsem vám řekl­!“.

Kluci tedy šli. A když přišli zpět dolů, tak se tam se porozhlédli, co že tam bude za překvapení. A tam najednou stál kovboj Bill a indián Malý Kachina. Kluci se na něj podívali a vytřeštili oči. Protože, to co jim oba řekli, je doslova omráčilo. Indián opět mluvil v indiánštině  a Bill překládal:

„Výborně. Protože jste došli až sem, zasloužíte si nejen tuto část pokladu, kterou už pomalu máte ve svých bříškách. Malý Kachina tu pro vás má ještě druhou část pokladu, kterou vám tu předá.“

Všichni se měli seřadit a jeden po druhém jít k indiánovi. Ten jim pak na památku každému dal mosaznou pamětní medaili. Takovou podobnou, jaké se prodávají na hradech a zámcích. Ale na jedné straně s vyraženým indiánským týpíčkem a s kovbojským kloboukem na druhé straně. A na tom všem byl vyražen nápis „Čeksas“. A tak všichni byli moc rádi, že si kus pokladu budou moci také odvézt na památku domů.  

Když došli zpět dolu, tam na ně čekali ostatní. A jak viděl Bugy jejich ušmudlané pusy, hned mu bylo jasné, že ten poklad nalezli. Teď ještě počkat na poslední hlídky a půjdou zpět k nim do tábora. Odpoledne je čeká ještě táborová pouť a pak závěrečný táborák.

 

Táborová pouť

 

Poslední den, ten před odjezdem z tábora, se zpravidla koná i táborová pouť. A samozřejmě, že ani tábor v čeksaském Údolí Tichých stínů není výjimkou.

 

Bugy si otevřel v okénku táborové kuchyně malý stánek. A tam měli kluci připravené nejrůznější sladkosti a drobné hračky. Ovšem tyto věci bylo možné získat jen, pokud vysoutěží potřebný počet bodů u disciplín, které pro ně připravili starší kluci.

 

Tak například Čumbrk uspořádal hru v odebírání sirek. A tu nazval „Pevnost Boyard“. To podle televizní soutěže, kde se občas také tato hra hraje. Na stůl si dal dvacet zápalek. K němu pak přicházeli dvojice mladších kluků a ti spolu hráli takovou zvláštní hru. Střídavě odebírali buď jednu, nebo dvě a nebo tři sirky. Ne více, ne méně. A na koho zbyla poslední, tak prohrál.

 

Sova si otevřel „kouzelnou studánku“. Měl kýbl naplněný vodou a v něm ponořený hrnek. Kromě toho tu byl i pytlík starých desetníků. A kluci tam museli hodit mince tak, aby vodou dopadly přímo do hrnku. Byla to zajímavá hra. Desetníky padaly vodou. Ale kolikrát nikoliv všechny se trefily až do cíle.

 

Jirka, ten si vykopal na břehu jezera důlek. A kluci se do něj strefovali cvrnkacími kuličkami. Vždyť cvrnkání kuliček opět zažívá vzkříšení! Dnes už hřiště na cvrnkání kuliček dokonce můžeme najít po městech i vesnicích.

 

Mirek dal klukům příležitost naposled si vyzkoušet jejich čeksaské pušky na molitanové míčky. Na pařez na sebe naskládal do pyramidy deset plechovek a kluci jich tak měli zasáhnout co nejvíce.

 

U Lukáše si zas kluci mohli vyzkoušet svoje manuální dovednosti. Na pařezu měli připravený hřebík. A dva soupeři se střídavě do něj snažili strefit kladivem. Kdo dal poslední ránu takovou, že byl hřebík úplně zaražen, zvítězil.

 

To hra, kterou připravil Dan, se nazývala „Motanice. Kluci tady měli za úkol minutu běhat kolem dokola zaraženého kůlu. A pak se, se zamotanou hlavou, měli strefit tenisákem do metr vzdáleného koše. Také zajímavý zážitek. Ne každému se podařil. Zkuste si to také a uvidíte.

 

Zvláštní disciplínu měl i Zdenda. Ten měl u sebe z větve udělanou startovní čáru. A každému soutěžícímu dal obyčejný arch papíru A4. A úkolem kluků ho bylo nezmačkaný či nijak nesložený hodit co nejdále. Můžu vám říci, že kluci byli rádi, že papír odletěl alespoň metr daleko. Ale to ani ne každému. I toto si zkuste a uvidíte, jak vám to dá zabrat.

 

A nakonec Kája. Ten uspořádal soutěž „elektrický proud“. Inspiroval se známou dětskou hádankou, co že se stane ze Sněhurkou, když se dotkne drátů vysokého napětí. Přeci Popelka. A tak měl mezi stromy měl natažený provaz a kluci ho měli za úkol podlézat. Výška provazu se stále snižovala. A podle toho, kdo podlezl nižší výšku, dokud se ho nedotkl a nestal se Popelkou, dostával body.

 

Soutěžilo se celé odpoledne a kluci nakupovali u Bugyho věci, a to za body, které vysoutěžili. Až asi hodinu před večeří byla pouť ukončena. Mladší kluci si měli za úkol začít zabalovat věci na zítřejší odjezd domů. A ti starší měli začít připravovat závěrečný táborák, na který se všichni opět moc těšili. 

 

 

Slavnostní slib u závěrečného táboráku

 

Nastal poslední večer v Čeksasu. Zítra klukům tábor končí a budou muset odjet zpět do civilizace. Ale nebyl by to správný konec tábora, kdyby se nekonal i závěrečný táborák.

 

Pagodu však kluci tentokrát neměli tu obyčejnou čtyřhrannou. Starší kluci teď sestavili dokonce pagodu šestihrannou! Skládá se obdobně jako ta čtyřhranná. Jen polínka se neskládají rovnoběžně, ale do trojúhelníku. Tam, kde má trojúhelník vrcholy, tam se nechá mezera. A nad těmi mezerami se skládá další vrstva polínek do dalšího podobného trojúhelníku. Kluci se pak opět posadili kolem ohniště. A Bugy se rozhodl, že splní slib, který dal mladším klukům na začátku tábora. Že u závěrečného ohně si někteří z nich vyzkouší slavnostní zapálení ohně. A tak vybral všechny čtyři velitele týpíček. Vojtu, Rajče, Třináctku a Krokodýla. Od starších dostali kluci ony bílé pláště a pochodně. A pak jeden po druhém přistupovali k ohništi se zapálenou pochodní.

První přistoupil Vojta:  „Zapaluji Tě, ze strany východní. Abys nám dnes naposledy dal světlo, které nám zde rozsvítilo radost v našich očích.“

Druhý přistoupil Rajče: „Zapaluji Tě ze strany jižní, abys nám dnes naposledy dal teplo, které nám tu zahřálo dobrá srdce všech přítomných.“

Třetí přistoupil Třináctka: „Zapaluji Tě ze strany západní, abys nám dnes naposledy dal pravdu, kterou bychom měli mít v sobě všichni.“

A na závěr Krokodýl: Zapaluji Tě ze strany severní, abys nám i do dalšího roku dal bratrství, jaké by měl mít jeden k druhému.“

A pak všichni naráz položili své hořící pochodně do hranice, jež na to vzplála velkým plamenem. Kluci se posadili mezi ostatní. I když v obleku dál dělali palivce a přikládali dřevo. Místo nich se postavil Bugy a všem řekl:

„Tak kluci, mám pro vás špatnou zprávu. Zítra budeme muset odjet domů. Místo nás sem najedou holky z našeho oddílu, které zde budou zažívat zase jejich nové příběhy. Ale když jsme sem před týdnem přicestovali, přijel jsem se s partou naprostých zelenáčů. Za tu dobu se z vás ale stali skuteční zálesáci. Což jste dokázali i tím, že jste porazili Talířníky a pak se dostali až k dnešnímu pokladu. Věřím, že na tento týden nikdy nezapomenete, a budete ho až do stáří nosit ve svých srdcích a pamětech jako jednu z nejhezčích vzpomínek na dětství.“

Když domluvil, povstal najednou Krokodýl. A řekl: „Ještě vloni jsem byl na chatičkovém táboře. Na takovém, jako mají například Talířníci. Ale po zážitkách tady, bych chtěl před ostatními něco slíbit. V příštích letech, kdykoliv se budu rozhodovat na jaký tábor pojedu, vždy před tím chatičkovým.“u mě zvítězí takovýto stanový tábor.

To, co se pak u ohně rozběhlo, to se jen tak nevidí. Nejprve Rajče, pak Třináctka i Vojta a další se začali ke Krokodýlovi přidávat a slibovat totéž. Bugy byl z toho nadšen. Viděl, že kluci mají dobrodružství v přírodě rádi a že za rok s ním zas určitě pojedou. A kdo ví, třeba jich zase bude o něco víc. Ví totiž že, kluci, jako jsou oni, být v přírodě potřebují. Bez dobrodružství by to přeci nebylo žádné dětství. A tak se rozhodl, že je teď nakonec naučí úplně poslední krátkou písničku k ohýnku:

 

„Ty ohníčku náš, pěkně plápoláš.

Kolem tebe sedí, malá tlupa dětí.

Ty ohníčku náš, pěkně plápoláš.“

 

Pak zahrál a zazpíval ještě pár posledních písniček a pak je už zavolal do hajan, aby byli na zítřejší odjezd všichni pořádně vyspinkaní.        

 

Libor Čermák