Po měsíční přestávce, se opět vracíme k našemu seriálu o rekreačních sportech, ve kterém jsme se naposled věnovali in line bruslení. To je sice zajímavý sport, ale dá se provozovat jen na pevných površích, jako třeba asfalt nebo beton. Co kdybychom si chtěli vyjet někam do terénu, tak by se nám nejspíš rychle zašpinila kolečka, možná by se i porouchala ložiska a výlet by se změnil v trápení. Na takovéto výlety je totiž vhodnější jiný dopravní prostředek, horské kolo, jejichž popularita v posledních letech zaznamenala obrovský boom. Neplatí to jen o kolech horských, ale i o těch ostatních.

    A ani v tomto případě není stále jasné, kdy tento fenomén dvou kol spojených rámem vlastně začal. Prapočátek všeho je zřejmě kolem r. 3500 př. n. letopočtem v Sumeru na území dnešního Iráku, první doložené vyspělé civilizaci, která kdy na naší planetě žila. Tam bylo vymyšleno kolo, ale bylo používáno především, jako část dvoustopého vozu. To ve 14. století před naším letopočtem v Egyptě už možná něco jako dnešní bicykl měli. Bylo to však poháněno odrazem lidských nohou. Svědčí o tom kresby a hieroglyfy, které  byly nalezeny dokonce i hrobce faraóna Tutanchamona.

    Ve středověku se o objev jízdního kola pokoušel i legendární Leonardo da Vinci, ale nebyl zatím tak úspěšný. Až vynálezci Ludwigu von Draisovi z Bádenska  se povedla jakási kolařská prvotina, která však ještě nebyla poháněná šlapáním, ale odrážením nohou od země. Podle jeho vynálezce se jí začalo říkat draisna   a její autor sám na ní v červenci 1817 urazil 15 km. Jednalo se o dřevěné stroje, které si oblíbili převážně Francouzi. A tak v roce 1861 mechanik Ernest Michaux z Paříže na přední kolo draisny namontoval kliky s pedály a šlapací kolo bylo na světě. V sedmdesátých letech předminulého století se také objevila známá vysoká kola, ale kvůli nízké bezpečnosti bylo v Anglii vyvinuto již nižší kolo, už velice podobné našemu, poháněné šlapkami a řetězem. 

   S rozvojem jízdního kola se také v 19. století začali objevovat  první závody, například v roce 1891 závod  Bordeaux – Paříš, ale k tomu nejslavnějšímu zlomu došlo právě před sto lety, 20. května 1903, kdy dva francouzští novináři Lefévre a Desrange vypsali ve svém časopise etapový závod dlouhý 2 400 km známý jako Tour de France a dalších letech ho ještě ztížili.

  Kola se uchytila i u nás, například v sedmdesátých letech 19. stol byl založen Český klub velocipedistů. Ve 20. století se jízdní kola pořád zdokonalovala a  stávala dostupnými pro širokou veřejnost, která na nich začala jezdit jak do zaměstnání, tak na výlety.

   Dnes máme mnoho druhů jízdních kol, z nichž asi nejznámější je kolo silniční a horské (případně ještě trekingové,  terénní a další).

  Silniční kolo je pro jízdu na kvalitním povrchu, je rychlé a lehké a má úzké pláště. Horské kolo je  konstruováno do terénu a má silný rám a pneumatiky, aby bylo odolné. Po celé republice vznikají každý rok nové cyklostezky a tak vyznavači cyklistiky všech druhů mají stále bezpečnější prostředí pro svůj oblíbený sport. Dokonce i okolí Uhříněvsi vznikla jedna, která je zahrnuta do celoměstského i základního systému cyklistických tras ČR.. Vede z Hostavic přes Dolní Počernice, Štěrboholy, Dubeč a Královice, kde se dělí na dvě větve. první větev je vedena do Nedvězí a druhá do Křenic.

   Pokud chcete vědět podrobněji kudy vede, tak jsou to ulice: Lomnická - cesta  kolem Hostavického   potoka - Národních hrdinů - Upravená - K Lesíku - V Křížkách - Štramberská - Bezprašná - U Transformátoru - Mikova - Netlucká -  cesta z Dubče přes Jankov ke Královicům - K Hájku - silnice mezi Královicemi a Nedvězí nebo ulice z Královic do Křenic.           Po celé trase jsou ukazatele, o čemž jsem se osobně přesvědčil, takže se nikdo neztratí. Nejnamáhavější je asi stoupání z Dubče na Jankov, ale když to zvládnou všichni, tak zvládne to  každý.

    Jak se k ní dostanou Uhříněváci? Mají dvě možnosti. Buď kolem Podleského rybníka nebo přes Netluky. Z obou míst vede cesta na vrch Jankov, jenž je často cyklisty považován za odpočinkové místo, protože je z něj rozhled do celého širého kraje.

  Ještě bychom neměli zapomenout, aby všichni, kteří usednou do sedla svého jízdního kola, nezapomínali dodržovat bezpečnostní předpisy a hlavně ať děti si nezapomenou vzít na hlavu bezpečnostní přilbu.

Šťastnou cestu a tisíce našlapaných kilometrů bez nehod všem přeje

Libor Čermák

 

Zdroje: Ivan Soulek, Karel Martínek: Cyklistika

             Jiří Šafránek: Kolo pro děti i jejich rodiče

             Uhříněveský zpravodaj č. 12/2001