Místa a osoby v této povídce jsou vymyšlené, ale jsou inspirovány záhadami, odehrávajícími se  kolem nás.

1. kapitola

 

Nedělnický beltine byl vyhlášený svojí tradicí po celém okolí. Již několik dní předem zvalo plno plakátků po celém okresu na tuto tradiční kulturní akci, kde si každý mohl odpočinout u ohňové vatry a keltské hudby vyhrávající celý večer. A snad i celou noc. Vojta a Domča měli stále v živé paměti, jak se zde ještě před několika málo lety také zapojovali do různých soutěží pro děti. Dnes už jsou téměř dospělí a v obklopení svých kamarádů a kamarádek. Radosti z her a vítězství už dávno přenechali těm mladším.

„Hele, Domčo, támhle ten kluk, co vyhrál závody v pytlích, není to ten, co nám tehdy poradil, jak se dostat k tomu piktogramu?“

„No to by mohl být on, já si pořád říkám, že ho odněkud znám.“   

„Vy jste vloni ten obrazec viděli?“ Zeptal se Vojtův kamarád Matěj.

„To si piš, že jsme ho viděli,“ odpověděl Domča, „byl suprový na rozdíl od toho Jirkovýho“

„Ale tohle je taky suprový, ne? Strašně by mne zajímala jedna věc. Všude tomu říkají pálení čarodějnic, ale proč tady se to jmenuje Beltine?“

„Čte se to beltain, jestli nevíš,“ pokáral ho Vojta, „a to je daleko starší zvyk než pálení čarodějnic. Beltain vymysleli staří Keltové už hodně dávno před naším letopočtem. Byla to velká slavnost, která se konala každý rok čtyřicet dní po jarní rovnodennosti a měla za úkol s konečnou platností zahnat zimu a přivítat teplou polovinu roku. S příchodem křesťanství se to však stal svátek nelegální nebo-li čarodějnický. Od toho pak vzniklo ono pálení čarodějnic.“

„Jeho prapůvodní význam se mi však líbí víc než to upalování čarodějnic!“ řekl Vojta. „Myslím že to má pro dnešek o moc hlubší význam.  Pro naší civilizaci, je dnes daleko důležitější návrat k přírodě. Například tak, jak to vidívali oni dávní Keltové. A to určitě víc než trestání nepohodlných lidí.“

            Hoši i nadále filozofovali o smyslu tohoto mystického svátku, slavícího se v noci z 30. dubna na 1. května a mezi tím se setmělo a ohnivá vatra mezitím příjemně prosvěcovala celý amfiteátr. Jeho jiskry byly však jasnější než hvězdy na obloze, ale ani ty se už nenechali zahanbit.

Zachvíli však Matěj, řekl věc, kterou oba kluci, zrovna neslyšeli moc rádi. „Já budu za chvíli muset jet pomalu domu. Nedá se nic dělat, potřebujou mě tam.“

„Jé, nikam ještě nejezdi, vždyť je tu příjemně.“

„Nadá se nic dělat.“ Matěj vstal, došel ke svému kolu uvázanému u stromu a když ho konečně osvobodil, rozloučil se, nasadil přilbu a odjel.

„To by mne teda zajímalo, kudy chce teď  jet domů. Vždyť Králičí je  úplně na druhé straně Stříbrňáku. Po silnici je to nejmíň patnáct kilometrů. Možná ještě víc. A teď v noci nevím, nevím“ Zamudroval Domča.   

 

1. kapitola   2. kapitola   3. kapitola   4. kapitola   5. kapitola   6. kapitola   7. kapitola   8. kapitola   9. kapitola
                                   
Poprask v obilí
 
autor: Libor Čermák